Atto svým úžasným sopránem okouzlil mocné ženy i muže a v jejich komnatách hledal tajemství

Atto Melani se narodil 31. března 1626 v toskánském městě Pistoia, ležícím severozápadně od Florencie. Jeho rodiči byli Domenico di Sante Melani a Camilla Giovannelli. Měli devět dětí, z toho sedm synů a dvě dcery. Atto byl druhým ze synů.

Rodina Melani patřila k měšťanské vrstvě a její život byl úzce spojen s místní církví. Domenico pracoval jako zvoník a nosič nosítek ve službách pistoiského biskupa. Právě toto postavení mu pravděpodobně umožnilo zajistit synům hudební vzdělání, které by jinak bylo pro rodinu s tolika dětmi jen obtížně dostupné.

Hudba postupně ovládla život celé domácnosti. Všech sedm synů se jí později věnovalo a někteří dosáhli značného věhlasu. Nejstarší Jacopo, narozený 6. července 1623, se stal zpěvákem, varhaníkem a uznávaným operním skladatelem. Skladatelskou dráhu si později zvolil také nejmladší Alessandro, narozený 4. února 1639. Atto a tři jeho bratři se stali kastráty a podle všeho to bylo proto, že tito tři měli výjimečně vysoký hlas. Stejný osud potkal také dva jejich bratrance. Ale žádný materiál se o výběru chlapců ke kastraci nedochoval.

Kdy Atto podstoupil zákrok, který měl zachovat jeho vysoký hlas, není známo. Stejně tak nelze určit, zda kastrace předcházela jeho přijetí do katedrálního sboru, nebo následovala až později.

O Attově obecném vzdělání nejsou přesné zprávy, ale historikové předpokládají, že se ho ujali duchovní spojení s pistoiským biskupstvím. V deseti letech získal místo ve sboru místní katedrály a udržel si je až do svých sedmnácti let. Jeho hudební vzdělávání vedl Pompeo Manzini, tehdejší kapelník katedrály.

stůl plný pomůcek určených ke kastraci v 17. stol.

Přibližně roku 1638 je uváděn jako kastrátský sopranista, jenž se dostal do kontaktu s florentským dvorem.

Talentovaného chlapce si brzy povšiml princ Mattias de’ Medici, bratr toskánského velkovévody, který se stal jeho prvním významným ochráncem. Mattias udržoval styky s benátskou rodinou Grimani, významně zapojenou do tehdejšího operního života. Pravděpodobně právě díky jeho podpoře získal patnáctiletý Atto roku 1641 příležitost vystoupit v benátské premiéře opery La finta pazza skladatele Francesca Sacratiho. O rok později se v Benátkách objevil znovu, tentokrát v Sacratiho opeře Bellerofonte.

Na jaře 1644 se Atto v doprovodu kardinála Giovana Carla de’ Medici poprvé vydal do Říma. Setkal se tam s předními hudebníky své doby a požádal prince Mattiase, aby mu dovolil pobyt prodloužit. Chtěl se dále zdokonalovat u skladatele Luigiho Rossiho a proslulého kastráta Marc’Antonia Pasqualiniho. Z chlapce pistoiského zvoníka se tak začínal stávat vysoce kvalifikovaný pěvec.

Církev potřebovala vysoké hlasy, ale ženy nesměly zpívat v chrámových sborech. Toto omezení se odvozovalo také od slov apoštola Pavla mulieres in ecclesiis taceant – „ženy ať v církevním shromáždění mlčí“. Vysoké hlasové party proto zpívali chlapci, falzetisté a později také kastráti. Chlapci však po příchodu puberty o svůj soprán zpravidla přišli. Kastrace před pubertou tomu dokázala zabránit, ačkoliv provedení zákroku výhradně kvůli zpěvu bylo oficiálně zakázané.

Kolik chlapců v Itálii tuto operaci skutečně podstoupilo, nevíme. Dobové záznamy jsou neúplné a pozdější odhady se výrazně rozcházejí. Jisté je pouze to, že mimořádnou kariéru udělal jen nepatrný zlomek z nich. Ostatní zpívali v méně významných kostelních sborech nebo se hudbou vůbec neživili.

Zákroky bývají spojovány s takzvanými norcini, řezníky a ranhojiči pocházejícími z okolí města Norcia, kteří měli zkušenosti s drobnými chirurgickými zákroky. Prováděli je patrně také někteří lazebníci a chirurgové. Protože kastrace zdravého chlapce kvůli zpěvu nebyla povolená, rodiny ji vysvětlovaly úrazem, nemocí nebo nutností léčit kýlu.

Přesný průběh těchto operací v 17. století není spolehlivě doložen. Pozdější popisy zmiňují opium, horkou lázeň a různé způsoby odstranění nebo poškození varlat. Nakolik však odpovídají skutečné praxi Attovy doby, nelze určit.

Kastrace před pubertou zabránila plnému vývoji hrtanu a prodloužení hlasivek. Zbytek těla však dále rostl, takže pěvec mohl spojovat vysoký hlas s dechem a tělesnou silou dospělého muže. Výsledkem byl neobyčejně znělý a pohyblivý hlas s velkým rozsahem, který se výrazně lišil od chlapeckého sopránu i ženského hlasu.

Skutečný důvod kastrace se na veřejnosti nepřiznával, a proto vznikaly nejrůznější smyšlené příběhy. Také Atto tvrdil, že za jeho vysoký hlas může uštknutí hadem.

Prvního velkého mezinárodního úspěchu dosáhl 2. března 1647 v Paříži, kde ztvárnil titulní roli v opeře Orfeo Luigiho Rossiho. Jeho výkon zaujal také Jeana de La Fontaina, který jej oslavil ve verších. Attovi tehdy bylo pouhých dvacet let. Jednadvacáté narozeniny oslavil až 31. března.

Když Atto roku 1647 zazářil v roli Orfea, nebyl už na francouzském dvoře neznámým mladíkem. Do Paříže přijel poprvé již roku 1644. Jeho pobyt v Římě tehdy přerušil příkaz, aby se vydal do Francie. Kardinál Jules Mazarin hledal italské zpěváky pro královský dvůr a požádal Mattiase de’ Medici, aby mu talentovaného kastráta na čas uvolnil.

Společně s Attem odcestovali jeho starší bratr Jacopo a římská zpěvačka Anna Francesca Costa. Teprve osmnáctiletý Atto si v Paříži rychle získal přízeň královny Anny Rakouské, matky nezletilého Ludvíka XIV., která tehdy vládla Francii jako regentka. Oblíbila si jej přinejmenším stejně jako proslulou římskou zpěvačku Eleonoru Baroni, která ve stejné době rovněž pobývala u francouzského dvora.

Postavení oblíbeného zpěváka umožňovalo Attovi volně se pohybovat také v královských komnatách. Toto výsadní postavení využíval k získávání politických informací, které předával Mattiasovi de’ Medici.

Atto píše tajnou zprávu

Už v březnu 1645 mu poslal dopis se zprávami o probíhajících jednáních, která měla později vyústit ve vestfálský mír. Právě tehdy začínala jeho druhá kariéra politického informátora.

V květnu 1645 Francii opustil, ale v lednu 1647 se do Paříže vrátil kvůli přípravám Rossiho opery Orfeo. Úspěch v titulní roli upevnil jeho postavení u dvora a Atto zůstal ve Francii ještě další dva roky. Zpíval před královskou rodinou a udržoval písemné i osobní kontakty s vlivnými představiteli tehdejší evropské politiky.

Jeho pobyt ukončilo až povstání známé jako fronda, které roku 1648 otřáslo Francií. Na začátku následujícího roku se z neklidné Paříže uchýlil do Saint-Germain-en-Laye. Když první fáze vzpoury v březnu 1649 skončila, vrátil se do Itálie. Anna Rakouská jej propouštěla jen nerada, což svědčilo o výjimečném postavení, které si u francouzské královny vybudoval.

V dalších letech střídal zpívání se službou Medicejským. Roku 1651 o něj projevil zájem mantovský vévoda Carlo II. Gonzaga-Nevers. Atto jeho pozvání na letní pobyt odmítl, protože měl jiné závazky. Vévoda však v srpnu téhož roku navštívil Florencii a vyslechl si jej při veřejných i soukromých koncertech.

O rok později Atto doprovázel Annu de’ Medici a jejího manžela, tyrolského arcivévodu Ferdinanda Karla, při cestě po severoitalských dvorech. Přes Mantovu se společnost vydala do Modeny, kde byl na začátku dubna uspořádán jezdecký turnaj s hudebním představením La gara delle stagioni. Atto se zde pravděpodobně představil v roli Jara, zatímco jeho bratr Jacopo ztvárnil římského boha Jana, latinsky Ianus.

Na začátku padesátých let 17. století už měl Atto vlivné kontakty u francouzského, savojského, mantovského i modenského dvora. Roku 1653 jej Mattias de’ Medici vyslal na cestu po několika městech Svaté říše římské. Vedle pěveckých vystoupení měl během ní shromažďovat politické informace.

Na začátku července 1653 proto Atto odjel do Řezna, kde jej s velkými poctami přijal císař Ferdinand III. Habsburský. Attův zpěv na panovníka silně zapůsobil a císař mu dal svou přízeň otevřeně najevo. V srpnu jej Atto následoval do Mnichova a Augsburgu a poté se vrátil do Innsbrucku.

Během jeho nepřítomnosti se však poměry u dvora ještě zhoršily. Nepřátelství ostatních zpěváků podporoval také Cesti a Attovy pokusy o usmíření s arcivévodou Ferdinandem Karlem nepřinesly očekávaný výsledek. Na podzim 1653 proto Innsbruck definitivně opustil a vrátil se do Florencie.

Následujícího půldruhého roku pobýval převážně v toskánské metropoli. V říjnu 1654 zde zpíval v koncertním provedení Cavalliho opery Ipermestra. Přestože mu ochrana Medicejských otevřela cestu k evropským dvorům, se svým postavením ani příjmy nebyl spokojen. Na začátku roku 1655 se v dopise mantovskému vévodovi netajil úmyslem opustit medicejské služby a získat lépe placené místo.

Ve druhé polovině téhož roku odjel v doprovodu kardinála Giovana Carla de’ Medici opět do Říma. Vystupoval tam před nejvýznamnějšími osobnostmi města, mezi nimiž byl i nově zvolený papež Alexandr VII. Atto však chtěl zpět do Florencie a v opakovaných dopisech žádal Mattiase de’ Medici, aby mu návrat umožnil.

Kardinál Giovan Carlo měl s jeho hlasem jiné plány. Rozhodl se Atta v Římě ponechat až do příjezdu bývalé švédské královny Kristiny, před níž měl vystoupit. Zpěvák proto mohl město opustit teprve v lednu 1656.

O rok později si jej znovu vyžádal kardinál Mazarin. Po návratu do Paříže Atto opět zpíval před Annou Rakouskou i mladým Ludvíkem XIV., a to při soukromých večerech i velkých dvorských slavnostech. Již 17. ledna 1657 získal hlavní roli v Lullyho Ballet de l’Amour malade. Zpěv jej znovu přivedl do blízkosti francouzského panovníka, ale Mazarin pro něho brzy připravil úkol, který s hudbou neměl nic společného.

Když 2. dubna 1657 zemřel císař Ferdinand III., začalo v Evropě vyjednávání o jeho nástupci. Francie podporovala kandidaturu bavorského kurfiřta Ferdinanda Marii, zatímco habsburská strana prosazovala arcivévodu Leopolda. Kardinál Mazarin proto roku 1657 vyslal Atta Melaniho inkognito do Mnichova.

Atto měl navázat kontakt s manželkou bavorského kurfiřta Henriettou Adelaide Savojskou, kterou znal již z dřívější doby. Kurfiřtka podporovala manželovu kandidaturu a spolupracovala s francouzským dvorem. Sledovala přitom také zájmy své rodné savojské dynastie. Pokud by se stala císařovnou, mohla by Savojským pomoci v jejich úsilí o získání Montferratu.

Henrietta Adelaide měla na bavorském dvoře mocné odpůrce. Kurfiřtova matka Marie Anna, dcera císaře Ferdinanda II., podporovala habsburské nástupnictví. Stejný postoj zastával první ministr hrabě Maximilian Kurtz. Kurfiřtka proto udržovala s francouzským dvorem tajnou korespondenci, o níž vedoucí představitelé bavorského dvora nevěděli.

Attův úkol je popsán v Mazarinově memorandu adresovaném roku 1657 francouzskému diplomatovi Antoinu de Gramont. Melani měl kurfiřtku přimět, aby každý den podrobně informovala francouzskou stranu o tom, co jí manžel během noci vyprávěl o událostech předchozího dne. Francie tak chtěla prostřednictvím manželských rozhovorů získávat aktuální zprávy o Ferdinandových názorech a rozhodnutích.

Henrietta Adelaide se svého manžela opakovaně snažila přesvědčit, aby se o císařskou korunu ucházel. Ferdinand Maria kandidaturu zvažoval, ale jeho rozhodování ovlivňovala také matka a hrabě Kurtz. Když jej manželka přiměla, aby se ke kandidatuře přiklonil, po rozhovorech se zastánci habsburského nástupnictví svůj postoj opět změnil.

Ferdinand Maria nakonec císařskou kandidaturu nepřijal a slíbil podporu habsburskému kandidátovi. Henrietta Adelaide se o tomto závazku svého manžela dozvěděla až o půl roku později. Arcivévoda Leopold byl 18. července 1658 ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské jako Leopold I.

Mazarinův plán tedy nevedl ke kandidatuře bavorského kurfiřta. Francouzský kardinál však ani poté neztratil důvěru v politický vliv Henrietty Adelaide. V dopise z 6. února 1658 vyjádřil přesvědčení, že by se jí jednou mohlo podařit změnit smýšlení jejího manžela.

V srpnu 1658 získal Atto Melani titul gentiluomo di camera Ludvíka XIV., tedy královského komorníka či dvorského gentlemana. Současně obdržel beneficium spojené s normandským opatstvím Beaubec a roční penzi vyplácenou z bézierského biskupství. Roku 1660 získal francouzské občanství.

V té době už jeho působení výrazně přesahovalo svět hudby. Podílel se na předběžných jednáních o pyrenejském míru a zabýval se otázkou Montferratu, o který soupeřili mantovský vévoda podporovaný Španělskem a savojský vévoda stojící na straně Francie. Atto při jednáních využíval kontakty, které si během předchozích let vytvořil u italských i francouzských dvorů.

Zapojil se také do příprav dvou sňatků mezi příslušníky vládnoucích rodů spojených s francouzským dvorem. Prvním bylo manželství Markéty Luisy Orleánské s Cosimem de’ Medici, budoucím toskánským velkovévodou Cosimem III. Druhým byl sňatek Marie Mancini, neteře kardinála Mazarina, s římským šlechticem Lorenzem Onofriem Colonnou. Obě svatby se uskutečnily roku 1661.

Attovo postavení ve Francii se začalo měnit po smrti kardinála Mazarina 9. března 1661. Na naléhání Armanda Charlese de La Porte, vévody z Mazarinu a manžela Hortensie Mancini, poslal Ludvík XIV. Atta v létě téhož roku do Říma. Díky přímluvě Mattiase de’ Medici tam získal ochranu kardinála Flavia Chigiho a doufal, že se již v říjnu bude moci vrátit do Francie.

Dne 5. září 1661 byl na příkaz Ludvíka XIV. zatčen vrchní správce královských financí Nicolas Fouquet, kterého královští vyšetřovatelé podezírali ze zpronevěry státních peněz a dalších finančních machinací. Zatčení, připravované delší dobu v naprostém utajení, provedl v Nantes Charles de Batz de Castelmore d’Artagnan. Mezi Fouquetovými zabavenými písemnostmi byly následně nalezeny také Attovy dopisy, které prokázaly jejich vzájemné spojení. Melani tím u Ludvíka XIV. ztratil důvěru a jeho naděje na brzký návrat do Francie se rozplynula.

Atto Melani odchází z Říma

Atto Řím opustil dříve, než se zpráva o skandálu dostala do města. V listopadu 1661 se uchýlil do rodné Pistoie a přibližně roku 1663 se přestěhoval do Florencie. V tomto období znovu navázal kontakt s francouzským diplomatem Huguesem de Lionne.

Nová příležitost se mu naskytla roku 1667 po smrti papeže Alexandra VII. Atto odjel do Říma, kde se díky Mattiasovi de’ Medici opět dostal pod ochranu rodu Chigiů. Začal prosazovat kandidaturu kardinála Giulia Rospigliosiho na papežský stolec. Už před zahájením konkláve se snažil získat Rospigliosimu přízeň zejména u francouzského dvora.

Giulio Rospigliosi byl v červnu 1667 skutečně zvolen papežem a přijal jméno Klement IX. Na Melaniho podporu nezapomněl a udělil mu právo volně k němu přicházet a osobně s ním hovořit. Atto poté znovu navázal diplomatické styky s Francií.

Klement IX. zemřel 9. prosince 1669, pouhé dva a půl roku po svém zvolení. Attova kariéra u papežského dvora tím však neskončila. Nový papež Klement X. mu udělil prestižní církevní titul apoštolského protonotáře.

Přibližně roku 1679 se Atto natrvalo vrátil do Paříže. Od Fouquetova pádu a svého nuceného odchodu z Francie tehdy uplynulo osmnáct let. Pěvecká dráha už pro něho nebyla rozhodující a v posledních desetiletích života se věnoval především politickým a diplomatickým záležitostem.

Atto Melani zemřel v Paříži 4. ledna 1714, necelé tři měsíce před svými osmaosmdesátými narozeninami. Z jeho hudební tvorby se dochovalo patnáct kantát pro sólový hlas a basso continuo. Jedna z nich vyšla tiskem roku 1670, ostatní zůstaly zachovány v rukopisech uložených v italských a evropských knihovnách.

Významným pramenem k poznání jeho života je rozsáhlá korespondence, kterou vedl s příslušníky evropských panovnických rodů, diplomaty a dalšími vlivnými osobnostmi. Dochované dopisy umožňují sledovat jeho cestu od zpěváka pistoiské katedrály přes evropská operní jeviště až k politice a diplomacii.

Atto Melani prožil život plný vzestupů, pádů a nečekaných návratů. Výjimečný hlas mu otevřel dveře evropských dvorů, ale jeho obratnost a schopnost získávat důvěru mocných z něho udělaly vyhledávaného informátora a diplomata. Jeho osud dokonale vystihuje staré pořekadlo:

Jednou jsi dole, jednou nahoře.

zdroje:

https://www.treccani.it/enciclopedia/atto-melani_%28Dizionario-Biografico%29/

https://it.wikipedia.org/wiki/Atto_Melani

https://www.elisarolle.com/queerplaces/a-b-ce/Atto%20Melani.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Atto_Melani

https://academiccommons.columbia.edu/doi/10.7916/dcgy-8822