Fascinující historie zvonečků a zvonků až po obří a slavné zvony, jako je náš Zikmund

Hudba a příjemné i nepříjemné zvuky provázejí, jak už dnes víme, celý vesmír. A na této zemi snad už první človíček začal laškovat s pískáním. Představte si nekonečné ticho pravěké divočiny, které bylo odjakživa přerušované hlasitým dorozumíváním opic, štěbetáním ptáků, nebo dokonce jejich vřískáním, když větřili nebezpečí. Ani v moři nikdy nebylo ticho, i tam na sebe tvorové dodnes povykují svým vlastním jazykem. A když si vzpomenu na vískání silného větru, který prosviští kolem uší a zanechá doslova hukot, nebo na jemný větřík šustící v listí, to jsou vjemy, které se nedají přeslechnout. Stejné je to i s mořem a také s mistrálem.

Svět byl tehdy i dnes plný různých zvuků, ale člověk v tom cizím přírodním chaosu dlouho zůstával se svým vlastním hlasem sám. A pak se to stalo. Možná jen náhodou křísnul kamenem o kámen, možná vítr promluvil skrze duté dřevo. V tom všem okolním hlomozu poprvé zazněl tón, který byl pro lidské ucho velmi příjemný. Nebylo to od žádného ptáčka ani od jiného zvířete, a právě tím přitáhl pozornost pračlověka. Zrodila se touha, kterou v sobě nosíme dodnes – touha dát té němé, možná dřevěné či jiné hmotě vlastní, kontrolovaný hlas.

Ostatně, tenhle prastarý instinkt v sobě, alespoň v mírných ozvěnách, nosíme dodnes. Moje generace už to zažila spíše na vesnicích. Tam, kde se pletly jarní pomlázky, se občas našel dědeček, který vzal do ruky nůž, poklepal na vrbový proutek a ukázal nám, jak stáhnout kůru a vdechnout dřevu hlas. Dnes už je takových mistrů jen hrstka, ale to kouzlo zůstává stejné: vezmete kus tiché přírody a během několika minut z něj uděláte hudební nástroj. Jenže od vrbového proutku a křemene vedla dlouhá cesta k něčemu trvalejšímu. Člověk totiž brzy zjistil, že když zvuk uvězní do duté nádoby, stane se z něj něco mnohem mocnějšího.

Skutečný technický zázrak, který lidstvo posunul dál, se odehrál v těchto neolitických dvoukomorových pecích kolem roku pět tisíc před naším letopočtem. Archeologické výzkumy v oblastech Mezopotámie, na Blízkém východě a v čínském povodí Žluté řeky odhalily, že tehdejší řemeslníci dokázali pouhýma rukama vyvinout žár dosahující tisíce stupňů Celsia. Použili k tomu hluboké znalosti fyziky a geometrie, které vložili do konstrukce svých staveb. Tyto pece budovali přímo v podzemí nebo je hloubili do strmých hliněných svahů. Hustá okolní zemina a skála fungovaly jako masivní přírodní izolace, která spolehlivě zadržovala veškeré teplo a zamezovala jeho úniku do volného prostoru. Celá stavba byla uvnitř rozdělena hliněným roštem s otvory na dvě samostatná patra. Ve spodním topeništi hořelo palivo v podobě suchého rákosu, větví a zvířecího trusu, což jsou materiály vykazující při správném spalování obrovskou výtěžnost tepla.

Horké plyny stoupaly otvory v roštu vzhůru do horní uzavřené komory, kde docházelo k samotnému vypalování. Rozhodujícím prvkem celé konstrukce byl malý otvor na samotném vrcholu hliněné kopule, který fungoval jako komín. Stoupající horký vzduch unikal tímto otvorem ven a uvnitř pece vytvářel silný podtlak. Tento podtlak následně nasával spodním otvorem do topeniště obrovské množství čerstvého kyslíku zvenčí. Vznikal tak silný přirozený tah, který oheň neustále masivně bičoval a rozpaloval ho na maximum. Právě při překročení této teploty dochází v hlíně k chemickému procesu slinování, kdy se minerály začnou tavit a struktura materiálu se definitivně uzavře. Zvonek díky tomu získal vysokou hustotu a jeho stěny ztvrdly natolik, že spolehlivě odolávaly neustálým úderům vnitřního srdíčka. Právstě v tomto uzavřeném, izolovaném prostoru se zrodila první metalurgická laboratoř naší planety.

Právě do tohoto extrémního žáru se lidskou zvídavostí dostaly barevné kameny, které lidé v přírodě sbírali pro jejich sytě zelené a modré odstíny. Šlo o minerály bohaté na měď, zejména malachit a azurit, které lidstvo původně využívalo jako šperky nebo je drtilo na barvivo pro malování na tělo. Když kousek takového kamene spadl mezi rozžhavené dřevěné uhlí v hrnčířské peci, vysoká teplota v kombinaci s prostředím s nízkým obsahem volného kyslíku spustila nevídanou chemickou reakci. Z pevného minerálu se uvolnila rudá, lesklá tekutina, která po vychladnutí ztuhla do nevídaného tvaru. Člověk poprvé spatřil čistou měď a uvědomil si, že tato nová hmota má vlastnosti, které hlíně i kameni scházejí. Na rozdíl od křehkého kamene se kov pod ranami kovářského kladiva pouze tvaroval a ohýbal, aniž by praskl. Možnosti opětovného tavení a kování vedly k experimentům s přimícháváním dalších rud, což nakonec vyústilo v objev bronzu. Tato nová, neobyčejně tvrdá slitina mědi a cínu se stala materiálem, který svým jasným a dlouho znějícím hlasem otevřel cestu k odlití prvních skutečných zvonů.

S objevem bronzu, který slévači na Blízkém východě a v oblasti jihovýchodní Evropy poprvé izolovali přibližně kolem roku tři tisíce pět set před naším letopočtem, se před lidstvem otevřely zcela nové akustické možnosti. Na rozdíl od hlíny nabízel kov kovářům možnost pracovat s materiálem za studena i za tepla.

Prvopočátky kovových zvonků tak patřily té nejjednodušší kovářské technice zhruba od roku tři tisíce před naším letopočtem, kdy řemeslníci začali systematicky tepat z kusu mědi nebo raného bronzu tenké ploché plíšky. Tento kovový plát následně ohýbali přes dřevěné nebo kamenné formy do tvaru čtyřbokého komolého jehlanu nebo prostého válce. Aby zvonek držel tvar, spojovali jeho boční švy masivními kovovými nýty a dovnitř na malý háček zavěšovali volné kovové srdíčko. Tyto nástroje byly lehké, vysoce odolné proti nárazům i nepřízni počasí a vydávaly ostrý, chřestivý tón. Kvůli své snadné a rychlé výrobě našly okamžité uplatnění v každodenním životě pastevců. Ti je začali věšet na krk vůdčím zvířatům, díky čemuž získali neustálý přehled o pohybu svých stád v hustých lesích a na širých pastvinách.

Touha po čistším a hlasitějším hlasu však slévače v průběhu následujících staletí přivedla k experimentům se samotným složením kovu. Zjistili, že samotná měď dává pouze tlumený a krátký zvuk, zatímco přidáním správného množství cínu se vlastnosti slitiny dramaticky mění. Po staletích zkoušení metodou pokusu a omylu, přibližně kolem roku dva tisíce před naším letopočtem, dospěli k ideálnímu poměru, kde cín tvořil přibližně dvacet až dvaadvacet procent celkové směsi. Zrodil se tak specifický materiál, který dodnes nazýváme zvonovou slitinou nebo zvonovinou. Tento poměr představoval naprostý technologický vrchol tehdejšího světa. Vyšší podíl cínu sice zvyšoval jasnost a délku tónu, ale zároveň činil kov extrémně křehkým, takže zvon při silnějším úderu praskl jako sklo. Tento objev specifické krystalické struktury, která dokáže dlouho rezonovat, definitivně uzavřel éru ohýbání plechů a otevřel dveře k monumentálnímu slévačství.

Jakmile slévači ovládli tajemství zvonového bronzu, touha po mohutnějším zvuku je přivedla k opuštění kovářského kladiva a k přechodu k odlévání do pevných forem. Nejdále v tomto umění postoupila starověká Čína, kde tato technologie dosáhla svého absolutního vrcholu za dynastie Čou, přibližně kolem roku pět set před naším letopočtem. Čínští mistři zcela opustili evropský princip vnitřního srdíčka a začali vytvářet monumentální, rituální zvony, na které se tlouklo zvenčí velkými dřevěnými trámy. Výroba takových kolosů vyžadovala nevídanou logistickou synchronizaci, kdy řemeslníci museli propojit několik tavicích pecí najednou, aby v jediném okamžiku slili tuny žhavého tekutého bronzu do gigantických forem složených z desítek hliněných segmentů.

Tento slévárenský rozmach nebyl pouhou snahou o velikost, ale opíral se o hlubokou hudební vědu a matematiku. Dokonalým příkladem tohoto mistrovství je slavná sada šedesáti pěti bronzových zvonů z hrobky markýze Yi z Zeng, která pochází přesně z roku čtyři sta třicet tři před naším letopočtem. Tyto zvony měly specifický mandlovitý průřez, což slévačům umožnilo matematicky propočítat tloušťku stěn tak, že jediný zvon dokázal vydat dva naprosto odlišné čisté tóny podle toho, do jakého místa na jeho povrchu dřevěný trám udeřil. Celá tato obří sada vážila přes pět tun a největší z jejích zvonů vážil dvě stě čtyři kilogramy. Tyto kolosy již nesloužily pastevcům k hlídání stád, ale staly se posvátnými nástroji státních rituálů a symbolem absolutní moci panovníků, jejichž hluboké dunění mělo propojovat lidský svět s vesmírným řádem.

Zatímco asijský svět zdokonaloval své rituální zvonové sady, evropský kontinent se vydal po vlastní, zcela odlišné cestě, kterou zásadním způsobem formoval nástup křesťanství. Klíčový zlom nastal kolem roku čtyři sta našeho letopočtu v italské oblasti Kampánie. Zdejší biskup, svatý Paulinus z Noly, jako první v historii oficiálně zavedl zvony do křesťanské liturgie, aby jimi svolával věřící k modlitbám na velké vzdálenosti. Zvony tak získaly zcela novou společenskou roli a zanechaly hlubokou stopu i v samotném latinském jazyce, kde se pro ně ujal dodnes používaný odborný název campana.

Evropští mniši v klášterních dílnách se však museli potýkat s technologickým limitem, protože neuměli matematicky spočítat šíření zvukových vln. Kolem roku sedm set padesát našeho letopočtu začali odlévat první těžší zvony, které vážily desítky až stovky kilogramů, ale jejich tvar připomínal podlouhlou cukrovou homoli nebo včelí úl. Tyto nástroje sice měly mohutný hlas, ale jejich tón byl kvůli rovným stěnám drsný, dunivý a plný disharmonických prvků. Vnitřní železné srdce, které mniši zavěsili doprostřed zvonu, naráželo do stěn, které tímto neustálým mechanickým tlakem trpěly.

Skutečný technologický průlom přineslo až období vrcholného středověku kolem roku tisíc našeho letopočtu. Tehdejší mistři zvonaři metodou pokusů a omylů zjistili, že tajemství čistého zvuku nespočívá v délce zvonu, ale v proměnlivé tloušťce jeho stěn. Začali spodní okraj zvonu prudce rozšiřovat a zesilovat do mohutného lemu, kterému dali jméno věnec. Tento nový, takzvaný gotický profil způsobil, že se tělo zvonu při úderu srdce správně rozkmitalo a začalo poprvé v historii vydávat nikoliv jeden surový tón, ale dokonalý harmonický akord složený z několika alikvótních tónů. S objevem tohoto zpívajícího tvaru se v Evropě začaly stavět první obří kamenné věže, které dokázaly udržet váhu mnohatunových kolosů, jež měly brzy ovlivnit chod celých dějin.

Gotický profil zvonu otevřel slévačům cestu k odlévání skutečných obrů, přičemž absolutního vrcholu dosáhlo toto řemeslo v období renesance. V českých zemích se tento historický mezník odehrál v roce patnáct set čtyřicet devět, kdy mistr Tomáš Jaroš z Brna odlil pro severní věž katedrály svatého Víta na Pražském hradě zvon Zikmund.

Tento kolos, jehož dolní průměr dosahuje přesně dvě stě padesáti šesti centimetrů a jehož váha se odhaduje mezi třinácti až šestnácti a půl tunami, představoval ve své době technologický zázrak celé střední Evropy. Tomáš Jaroš musel přímo na Hradě postavit provizorní slévárenskou pec a hliněnou formu zpevnit masivními železnými obručemi, aby odolala tlaku obrovského množství žhavé zvonoviny. Zikmund se stal symbolem českého státu a jeho hluboký hlas od té doby doprovázel ty nejdůležitější okamžiky našich dějin.

Právě s tímto výjimečným zvonem a jeho mohutným, ručně kovaným srdcem o váze přes čtyři sta kilogramů je však spjata jedna z nejstálejších českých pověstí. Podle lidové tradice je puknutí srdce Zikmunda neomylným varovným znamením přicházející národní katastrofy. Kroniky Metropolitní kapituly u svatého Víta ukazují, že k úplnému zlomení a pádu tohoto kovaného srdce došlo v historii prokazatelně pouze pětkrát, a to v letech šestnáct set sedmdesát, sedmnáct set třicet čtyři, sedmnáct set devadesát sedm, osmnáct set devatenáct a naposledy patnáctého června roku dva tisíce dva. Skutečnost, že se toto poslední puknutí odehrálo pouhé dva měsíce před ničivými tisíciletými povodněmi, které v srpnu téhož roku zaplavily Prahu a velkou část země, okamžitě oživila staletý mýtus o tajemném poutu mezi zvonem a osudem národa.

Moderní věda a materiáloví inženýři z vysokých škol a výzkumných ústavů však pro toto tajemné praskání našli zcela racionální vysvětlení. Podrobné analýzy ukázaly, že původní srdce zvonu podléhalo po staletí extrémní únavě materiálu. V mikrostruktuře kovaného železa se vlivem neustálých rázů vytvořila neviditelná trhlina, která se s každým dalším úderem neúprosně šířila, až po více než dvou stech letech nepřetržité služby v roce dva tisíce dva definitivně selhala. Laserová měření navíc odhalila, že se srdce při houpání mírně otáčelo kolem své osy a naráželo do věnce zvonu hranou, což mechanické pnutí v jednom místě ještě dramaticky zvyšovalo. Skutečnost, že se toto fyzikální opotřebování kovu v některých historických milnících, jako právě v roce dva tisíce dva, protnulo s přírodní katastrofou, vytváří fascinující souhru náhod. Půvab a kouzlo zvonů přesto zůstávají plně zachovány i pod lupou vědy.

Když se dnes zaposlouchám do hlasu kostelních věží, například zde u nás v Pardubicích, pokaždé se mi zastaví dech. Miluji ten ohlušující hlas zvonů, který tak hrdě vzdoruje moderním technologiím. Nedá se mechanicky zesílit ani zeslabit. Zvony mají svůj jasný, zvonivý tón, a když se tento hlas spustí, všichni se podvědomě podíváme nahoru na věž. Ten zvon tam je a zdraví nás. A možná nám tiše připomíná starou pravdu:

Člověk je jako zvon – z jakého je kovu, tak se ozve.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zvon_Zikmund

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S2352409X2500015X

https://midsouthceramics.com/how-hot-should-your-pottery-kiln-be/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_zvonařství

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zvon

https://www.zvony-tomaskova.cz/historie-zvonarstvi