Článek
Na území dnešní Palestiny, v oblasti nazývané Svatou zemí, si judaisté tisíce let před vznikem křesťanství vytvářeli své rituály, svátky a náboženské praktiky. Podle těchto potřeb stavěli chrámy, které formovaly život jejich obcí a položily základy judaistické víry, jenž přetrvává dodnes. Právě v tomto prostředí se zrodilo křesťanství a již od 1. století zde vznikaly živé křesťanské obce. Ve 4. století císař Konstantin legalizoval křesťanství v římské říši a jeho matka Helena nechala ve Svaté zemi postavit první významné chrámy, čímž se Jeruzalém stal pevným a uznávaným centrem křesťanské víry.
A právě sem, do Jeruzaléma a okolních svatých míst, začali z Evropy přicházet poutníci, jejichž cesta byla dlouhá, nebezpečná a plná rizik. Poutníci cestující do Jeruzaléma byli často bohatí a obvykle cestovali s penězi i cennostmi, které vezli jako dary do chrámů. Nehostinné prostředí, bandité a místní pobudové představovali skutečné riziko, a několik přepadů bohatých poutníků dokázalo, jak křehká je jejich bezpečnost. Okrádání a násilné incidenty ukázaly, že je potřeba organizované ochrany, což se stalo přímou motivací pro vznik řádu templářů – rytířů, kteří spojili duchovní závazek s vojenskou disciplínou a ochranou poutníků.
znak, pixabay
A tak se i stalo.
První templářský řád založil kolem roku 1119 Hugues de Payens spolu s několika dalšími rytíři. Usadili se v Jeruzalémě a nabídli králi Balduinovi II., že budou ozbrojeně chránit poutníky na nebezpečných cestách mezi přístavy a svatými místy. V prostředí neustálého ohrožení to byla nabídka, která dávala smysl – a řád si brzy začal získávat respekt i podporu. Roku 1129 byl oficiálně schválen církví na koncilu v Troyes. Bernard z Clairvaux zde obhájil myšlenku, že rytíř může zároveň sloužit Bohu i bojovat se zbraní v ruce, a templáři se tak stali řádem podřízeným přímo papeži, nezávislým na místních světských vládách.
Schválení papežem znamenalo rychlý vzestup moci. Řád mohl přijímat dary, půdu i majetek, zakládat vlastní komendy a volně se pohybovat mezi Evropou a Svatou zemí. Šlechtici jim svěřovali peníze i cennosti s vědomím, že mnišský slib chudoby je zárukou poctivosti. Templáři tak postupně vytvořili síť, která zajišťovala nejen vojenskou ochranu, ale i správu majetku a financí. Součástí jejich identity se stal červený kříž s rozšířenými konci na bílém plášti – bílá symbolizovala čistotu a oddanost, červená krev Kristovu i ochotu položit vlastní život. Tento znak byl snadno rozpoznatelný a stal se viditelným symbolem řádu, který spojoval víru, disciplínu a vojenskou sílu.
Řád templářů byl výhradně mužský a jeho členové skládali přísný slib cudnosti. Ženy měly do templářských sídel zakázaný vstup a i pouhá blízkost ženského těla byla považována za riziko, které by mohlo narušit sebekontrolu a soustředění. Nešlo však jen o morální zákaz. Templáři chápali tělo jako nástroj, který je třeba ovládnout a vycvičit. V době, kdy bylo tělo často vnímáno jako zdroj hříchu, s ním oni zacházeli jako s prostředkem moci, vytrvalosti a odolnosti.
Jejich fyzická příprava byla tvrdá a mnohdy bolestivá. Dlouhé půsty, bdění, vyčerpávající výcvik a vědomé snášení nepohodlí mělo rytíře naučit ovládat vlastní strach, bolest i pudy. Ovládnuté tělo znamenalo ovládnutou mysl – a tedy bojovníka, který nezaváhá. Sexualita nebyla potlačována studem, ale přesměrována na energii těla a tím pádem měla sloužit vyššímu cíli. Nikoli osobnímu uspokojení.
Paradoxně právě zákaz žen a přísná pravidla posílily přitažlivost řádu. Už ve středověku se kolem templářů šířila aura mužnosti, tajemství a nedostupnosti. Byli elitní, uzavření do vlastního světa rituálů a mlčenlivosti, oddaní cíli, který přesahoval běžný lidský život. Kombinace fyzické síly, sebekontroly a tajemství vzbuzovala obdiv, zvědavost i neklid. To, co bylo skryté, lidé vyplňovali představami – a kde vládne mlčení, tam se snadno rodí podezření.
Z malé skupiny rytířů v Jeruzalémě se tak během jediné generace stal jeden z nejmocnějších řádů středověku. Jejich duchovní autorita, nezávislost na světských vládách a rostoucí bohatství však postupně vyvolávaly nejen úctu, ale i strach. Francouzský král Filip IV. Sličný, hluboce zadlužený u templářů kvůli půjčkám na financování válek a nákladného chodu státu, v nich začal vidět nebezpečného soupeře.
Templáři byli obviněni z hereze a tajných iniciačních rituálů. Podle svědectví měli při přijetí do řádu zapírat Krista, plivat na kříž, skládat zvláštní přísahy, uctívat neznámé symboly a provozovat rouhavé obřady v soukromí svých komend. Dnes je zřejmé, že většina těchto přiznání byla vynucena mučením nebo vznikla pod tlakem královské moci. V době, kdy veřejnost templáře vnímala jako uzavřenou a mlčenlivou elitu, však tato obvinění působila skandálně a přesvědčivě.
V roce 1307 nechal Filip IV. Sličný ve Francii templáře hromadně zatknout a jejich majetek zkonfiskovat. Právě ve Francii proběhl zásah nejtvrději a nejbrutálněji – zatýkání, mučení i popravy měly zastrašující charakter a sloužily královým politickým i finančním zájmům. V jiných evropských zemích byl postup vůči templářům výrazně mírnější a často se omezil na formální rozpuštění řádu bez krveprolití. Papež Klement V., vystavený silnému politickému tlaku francouzského krále dal podnět pro zrušení řádu roku 1312 papežskou bulou Vox in excelso jako nepotřebný.
Tím skončila jedna z nejmocnějších organizací středověku – řád, který spojil víru, vojenskou sílu, asketickou disciplínu i tajemství. Právě tato kombinace zajistila templářům nesmrtelnost v legendách, které dodnes fascinují svou temnou přitažlivostí
bm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Řád_templářů
https://www.stoplusjednicka.cz/temata/templar
kniha Poslední templář, Raymond Khoury
