Francie 16.-17. století. Jak se vyplatilo být věrný králi a jak nevyplatilo

Není to tak dávno, kdy jsem si užívala atmosféry přímořské riviéry, úzkých uliček překrásných měst, plných zeleně, květin stromů a vůní, kde jsem si představovala dámy v širokých suknicích, jak se pohybovaly po kamenné dlažbě a  které zabíraly pomalu polovinu prostoru mezi domy, také jak tam projížděly kočáry, že se tam sotva vešly. U obchodů, které nabízely v dnešní době vynikající francouzské dobroty, jsem si říkala, copak asi měli na pultech v tržnicích místní obchodníci? Vonělo to tam pečivem, pochoutkami a určitě to tak bylo i v 16. století za vlády „le bon roi Henri“ dobrého krále Jindřicha.

Když jsem četla o historii jednotlivých vládců, říkala jsem si, jaké měli kolem sebe lidi? Kdo byli ti nejbližší, kteří se více či méně podíleli na vládnutí?

Vzpomněla jsem si na Ludvíka XIII., slavnou osobnost z dob románů Alexandra Dumase a pustila jsem se do vyhledávání historických postřehů a zápisků. Bylo to pro mne velice zajímavé čtení.

A toto jsou mé postřehy. Pojďte se nechat zanést do překrásné Francie 16.-17. století a snažit se pochopit jednání jednotlivých králů.

Francouzský král Jindřich IV. si toto pojmenování vysloužil svým způsobem vlády, snahou o smíření země po náboženských válkách, vydáním Ediktu nantského a podporou hospodářské obnovy. Byli to vděční lidé z venkova a z měst, kteří konečně pocítili stabilitu a úlevu po desetiletích chaosu, a začali ho nazývat „králem dobré vlády“.

Vládnul Francii od konce 16. století a ač byla země po náboženských válkách rozvrácená, díky němu se stabilizovala. Jindřich IV. prosazoval toleranci, podporoval obchod, města a zemědělství a snažil se obnovit hospodářskou sílu království.

Byl velice zodpovědný a měl obrovskou výhodu ve výběru velice schopných finančních správců, kteří mu pomáhali udržovat rovnováhu mezi výdaji na armádu a investicemi do obnovy země. Státní pokladnu měl pevně pod kontrolou. Jeho hlavním rádcem v oblasti financí byl Maximilien de Béthune, vévoda de Sully, který měl na starosti hospodářství, výběr daní a správu státní pokladny. Díky jejich spolupráci král mohl podporovat obchod, zemědělství a města, aniž by se státní finance dostávaly do ohrožení. Sully zároveň dohlížel na půjčky a investice, takže každý výdaj měl svůj plán a cíl.

Jindřich IV. a jeho ministr financí Maximilien de Béthune, vévoda de Sully, měli mimořádně blízký vztah založený na osobní důvěře. Král mu svěřil státní pokladnu i hospodářskou obnovu země.

Jindřich IV. byl silná a sebejistá osobnost, svého ministra financí se nebál a Maximilienu de Béthune (Sullymu) otevřeně důvěřoval, protože ho považoval za schopného, loajálního a pracovitého muže, který slouží státu, nikoli sobě.

Sully vlastnil značný, ale uměřený majetek: několik panství, titul vévody, příjmy z půdy a královské odměny, které odpovídaly jeho postavení. Jeho bohatství působilo střízlivě, bez okázalých staveb a demonstrací luxusu, což přesně odpovídalo jeho pověsti přísného a hospodárného správce královských financí.

Jindřich IV. měl dar a možná i čich, pro výběr svých rádců a věrných pomocníků.

Po smrti Jindřicha IV. v roce 1610 se Ludvík XIII., ještě dítě, stal králem, a moc ve státě byla zpočátku rozdělena mezi regentku a rady. Ludvíka zastupovala jeho matka Marie Medicejská, která rozhodovala o státních záležitostech, spravovala finance a jmenovala úředníky. Správu pokladny převzali různí radové, ale žádný z nich neměl schopnost ani autoritu vévody de Sully. Peníze se často využívaly neefektivně a plánování dlouhodobých projektů bylo komplikované. Tento rozptýlený systém posiloval moc šlechty, protože mohli vyjednávat o daních a výnosech ze svých panství a měst, zatímco král ve svém dětském věku nebyl zralý řešit tyto záležitosti a jeho matka regentka neměla zkušenosti ani kvalitní finanční rádce. To, co vybudoval Jindřich IV. a jeho finanční rádce, obratem ruky zničil nedostatek schopností od slabého vedení státu Francie.

Kardinál Armand Jean du Plessis de Richelieu vstoupil do služby Ludvíka XIII. v roce 1616 a brzy se stal klíčovou postavou královského dvora. Zpočátku působil jako státní sekretář, ale rychle si vybudoval autoritu, kterou mladý král sám neměl. Do přímých služeb krále Ludvíka XIII. vstoupil v roce 1624, kdy byl jmenován členem královské rady a fakticky se stal hlavním ministrem.Začal konsolidovat finance, zlepšovat výběr daní a zavádět jednotnější správu, čímž omezil vliv šlechty a místních správců. Jeho strategie nebyla vždy oblíbená – přísná kontrola a centrální řízení narazily na odpor, ale výsledkem byla silnější koruna a stabilnější hospodaření státu.
Od tohoto roku až do své smrti v 1642 určoval směr francouzské politiky – posiloval královskou moc, lámal odpor vysoké šlechty a budoval centralizovaný stát.

Vztah Ludvíka XIII. a kardinála Richelieua byl založen na králově důvěře a posílen byl častou nemocností panovníka.

Ludvík XIII. zemřel 14. května 1643 ve věku 41 let po dlouhém a vyčerpávajícím onemocnění, které kronikáři popisují jako kombinaci tuberkulózy a těžkých střevních potíží.

Francie byla v té době mocensky centralizovaná a politicky řízená pevnou rukou, ale státní kasa byla vyčerpaná. Dlouhé války (zejména třicetiletá), vysoké daně, mimořádné odvody a náklady na armádu zanechaly zemi zadluženou, s napjatými financemi a rostoucí nespokojeností obyvatelstva. Právě tento rozpor – silný stát navenek a finančně oslabený uvnitř – byl dědictvím, které Ludvík XIII. zanechal regentské vládě a Mazarinu.

Jeho syn Ludvík XIV. měl v té době necelé čtyři roky – narodil se 5. září 1638 – a stal se králem jako dítě, za nějž vládu převzala regentská rada v čele s matkou Annou Rakouskou a kardinálem Mazarinem.

V 17. století, kdy byl král je ještě mladý, skutečnou moc držel kardinál Mazarin a státní finance byly v troskách. Dvůr utrácet nepřestal, ač pokladna zela prázdnotou.

Do roku 1651 vládla Anna Rakouská s kardinálem Mazarinem a od roku 1651 kdy Ludvík dosáhl plnoletosti, přestala nad králem matka držet ochranou ruku, přes to potřeboval neustálou pomoc od zkušeného a navíc nejmocnějšího muže Francie, kardinála Julese Mazarina, který byl v úřadě oficiálně až do své smrti. A celou dobu byl pravou rukou svého krále.

Po smrti Julese Mazarina byla Francie vítěznou velmocí, dvůr měl plnou kontrolu nad šlechtou, ale státní finance byly v hlubokém rozvratu: dluhy, zmatek v účetnictví, propletení státních a soukromých peněz sehnané Fouquetem.

Zlom přišel roku 1648, kdy se stal generálním prokurátorem parlamentu v Paříži. Tím získal nejen prestiž, ale i nedotknutelnost, protože úřad byl prakticky neodvolatelný. A hlavně: Fouquet se ocitl přesně tam, kde se křížila práva, finance a moc.

Kardinál Mazarin si ho všiml brzy, protože dokázal zajistit peníze v době, kdy je nikdo jiný zajistit neuměl. Fouquet začal organizovat půjčky, vyjednávat s bankéři, přesouvat prostředky, lepit rozpadlý státní rozpočet improvizací a osobními kontakty.

A právě tím si otevřel dveře ke králi.

V roce 1653 se Nicolas Fouquet stal surintendentem financí – tedy mužem, který řídil veškeré státní finance Francie. Nebyl to triumf ideálů, ale odměna za schopnost udržet stát nad vodou. Fouquet nebyl na začátku královým rivalem. Byl jeho nástrojem. Mužem, který měl řešit to, co bylo pod královskou důstojnost: dluhy, prázdnou pokladnu, věřitele klepající na dveře.

Zmatek, který po sobě zanechal Mazarin, se Ludvíkovi XIV. vůbec nelíbil a proto byl připravený vládnout sám.

První skutečně důležitá funkce Nicolase Fouqueta byla maître des requêtes– byl královský rada, úředník, který připravoval podklady, rozhodnutí, právní stanoviska. Nebyl vidět, ale byl u všeho. Právě tady si Fouquet osvojil to nejcennější: znalost fungování státu zevnitř a kontakty na lidi, kteří rozhodovali.

V roce 1653 se Nicolas Fouquet stal surintendentem financí, tedy mužem, který řídil veškeré státní finance Francie. Nebyl to triumf ideálů, ale odměna za schopnost udržet stát nad vodou. Fouquet nebyl na začátku královým rivalem. Byl jeho nástrojem. Mužem, který měl řešit to, co bylo pod královskou důstojnost: dluhy, prázdnou pokladnu, věřitele klepající na dveře.

A právě v tom je ironie celého příběhu.

Kdo chce moc, nemá nic.

Fouquet zbohatl proto, že králi sloužil v okamžiku, kdy stát neměl nic. A přes to všechno se snažil ukojit i svou bezbřehou hladovost.

Bylo to v roce 1640, kdy Nicolas Fouquet poprvé vkročil do královského paláce ve Versailles, tehdy ještě jen do služeb mladého Ludvíka XIV., který byl sice oficiálně králem, ale ve skutečnosti vládl pod dohledem poradců a matky, královny Anny Rakouské. Fouquet, oblečený v jemné vlně a hedvábí, s pečlivě upravenou parukou a lesklými botami, působil na dvorských chodbách jako někdo, kdo přesně ví, kam patří. Jeho oči sledovaly zlaté lustry, malované stropy a ruch paláce, zatímco myšlenky se točily kolem možností, jak svým majetkem a schopnostmi zaujmout místo u krále.

Byl by nerad vynechal jedinou příležitost ukázat, že jeho bohatství není jen dědictvím, ale i nástrojem, s nímž dokáže získat vliv. Král, mladý a fascinovaný leskem, se záhy stal vděčným posluchačem Fouquetových návrhů a projektů a Fouquet si rychle uvědomil, že kromě peněz jsou tu i drobné radosti dvorského života, jako plesy, recepce, společenské hry a další maličkosti, které dělají dvůr tak lákavým. V jeho pohybech a gestech byla kombinace vypočítavosti a šarmu, on věděl, jak okouzlit, aniž by se příliš ukazoval.

Tak začala Fouquetova cesta ke králi. S majetkem, inteligencí a citlivým odhadem, kdy se stáhnout a kdy zabodovat, a s vědomím, že každý krok na paláci může znamenat nový vzestup… protože pád nepředpokládal ani ve snu.

Fouquetovy první úspěchy u dvora nebyly jen o financích. Brzy se stal oblíbencem nejen pro svou bystrost, ale i pro smysl pro společenské hry. Při recepcích dokázal s lehkostí oslovit dámy i pány, a jeho jemně ironické poznámky často vyvolávaly smích i potlesk. Král, stále ještě mladý a fascinovaný leskem paláce, obdivoval nejen jeho schopnosti spravovat finance, ale i jeho cit pro atmosféru, elegantní stolování a lehce provokativní konverzaci.

Na večerech Fouquet nenápadně ukazoval svůj majetek – bohaté látky, perly, šperky, ale i výjimečné lahve vína a delikatesy, které si nechával dovážet z celého království. Ženy jej obdivovaly, muži mu často tiše záviděli a Fouquet věděl, jak každý pohled, úsměv či pokyn využít k upevnění svého vlivu. Veškerá jeho moc byla kombinací peněz, šarmu a přesného odhadu, kdy ustoupit a kdy zabodovat.

Královský palác se třpytil světlem svíček a zvuk smíchu i hudby se mísil s vůní vonných olejů. Nicolas Fouquet stál uprostřed sálu, obklopen služebnictvem a radami, jeho plášť z bohatě zdobené látky se třpytil zlatem a stříbrem. Každý pohyb byl pečlivě načasovaný – když pokynul rukou, služebníci podávali pečivo, víno a jemné látky k obdivu přítomných.

Ludvík XIV. ho tiše pozoroval a cítil, že Fouquetova přítomnost naplňuje dvůr mocí, kterou sám ještě neuměl udržet. Cítil určité varování.

Čas plynul a Fouquetova moc rostla. Jeho slavnosti se staly legendárními – záplavy světla, hudby a hostiny, které přitahovaly šlechtu i městskou smetánku. Každá večeře, každý koncert, každé představení bylo důkazem jeho bohatství a vlivu; královi dvořané se ho často ptali, zda skutečně existuje někdo tak mocný a tak bohatý pod samotným sluncem krále.

Ludvík XIV. sledoval vše s narůstající opatrností. Fouquetovy dary, půjčky a schopnost financovat dvůr, armádu a projekty byly pro mladého krále nepostradatelné – a přesto mu Fouquetova nezávislost a okázalá moc štípla ego. Každý úspěch ministra připomínal Ludvíkovi, že autorita krále není absolutní, pokud má v zádech někoho, kdo mu může jakkoli konkurovat.

Napětí mezi nimi rostlo, v každém pohledu, každém úsměvu a každém projevu loajality dvořanů. Ludvík si uvědomoval, že pokud chce upevnit svou vládu a stát se skutečně neomezeným panovníkem, musí najít způsob, jak Fouqueta zlomit – a přitom nepoškodit svou vlastní potřebu jeho schopností.

Tak se rodil plán, jehož finále mělo být stejně velkolepé a dramatické, jako byly Fouquetovy slavnosti – král, který potřeboval ministra, se zároveň připravoval odstranit muže, jehož moc a bohatství ohrožovaly samotný trůn.

Rozhodl se jednat tiše a přesně. Poslal posly, aby sbírali informace o všem, co Fouquet podnikal.Jaké má majetky, jak je rozmnožoval, jak řeší státní dluhy a jaké má kontakty. Tajně zkoumal jeho spojence u dvora i ve městech, aby pochopil, kdo by mohl stát po jeho boku, pokud by přišel čas jednat. Ludvík plánoval vše jako šachovou partii: každý pohyb Fouqueta měl být sledován, každé oslabení jeho prestiže pečlivě připraveno.

A Fouquet? Ten si dál užíval života, slavností a obdivu šlechty. Nevšímal si stínů, které se pohybovaly kolem jeho osoby, a  proto netušil, že král připravuje úskok, kterým obrátí všechny jeho triumfy v prach.

Ludvík XIV. přijel do Vaux-le-Vicomte na jaře roku 1661. Kočáry projížděly dlouhou příjezdovou cestou, lemovanou zářivě udržovanými zahradami a fontánami, jejichž voda se třpytila ve slunečním světle. Král stál na schodech hlavního vchodu a jeho oči sledovaly nádheru paláce – každý detail, každý odstín, každé zlacené zábradlí vyzařovalo bohatství a moc, která Fouqueta definovala.

Uvnitř ho přivítal sám Nicolas Fouquet, oděný do hedvábí a s výrazem sebevědomí, který zdůrazňoval jeho společenskou nadřazenost. Král sledoval, jak ministři, dvořané a šlechtici obdivují Fouquetovy slavnosti, jak se poddůstojníci sklánějí a hudebníci hrají ve všech sálech. V každém koutě, ve všech obrazech a sochách, ve zlatě a hedvábí, cítil Ludvík kombinaci obdivu a neklidu. Uvědomoval si, že tento muž, jehož moc byla obrovská, pro něho představuje překážku, kterou bude muset odstranit.

Fouquet s hrdostí ukazoval své pokoje, zahrady a fontány, zatímco Ludvík pozoroval, jak celý palác vyzařuje prosperitu a výjimečné postavení jeho hostitele. Každý krok Fouqueta, každé gesto, každý úsměv, byla demonstrace moci a bohatství, které král potřeboval – a zároveň připomínka, že jeho vlastní pozice by bez precizního plánování mohla být ohrožena.

Ve chvíli, kdy Fouquet vítal nové hosty a poddůstojníky, Ludvík si uvědomil, že krása a okázalost tohoto místa, všechny peníze a vliv, promění v past. V jeho mysli se rodil plán. Fouquetovy triumfy mají být využity proti němu samotnému, a tento palác, který měl demonstrovat jeho nezávislost, se stane scénou jeho pádu.

Nechal pečlivě vypracovat plán. Fouquetovy peníze, vliv a okázalost se staly nejen zdrojem obdivu, ale i zbraní, kterou král mohl obrátit proti němu samotnému. Postupně začal Fouqueta izolovat omezením jeho přístupu ke státním financím, podkopáváním jeho autority u dvora a využitím rádců, kteří králi byli oddaní.

Jednoho podzimního odpoledne roku 1661, když Fouquet pořádal další slavnost na svém sídle ve Vaux-le-Vicomte, dorazili královi muži. Fouquet byl zatčen přímo mezi hosty, bez možnosti odporu, a odveden do královských žalářů. Slavnost, která měla oslavit jeho moc a bohatství, se změnila v okamžik porážky – triumf krále nad mužem, jehož moc byla považována za neohroženou.

Fouquet strávil v různých pevnostech a věznicích několik let. Král ho nejprve držel ve vězení Pignerol, později byl přemístěn do Chateau d’If u Marseille. Jeho majetek byl zabaven a jeho slavná rezidence ve Vaux-le-Vicomte připadla králi, který využil Fouquetovy stavby jako vzor pro svůj nový palác ve Versailles.

Celý jeho život se změnil: muž, který stál na vrcholu bohatství a společenské prestiže, zemřel ve vězení po patnácti letech od zatčení, osamělý a zbavený všeho, co kdysi vlastnil. Král získal absolutní kontrolu nad financemi a mocí ve státě, a příběh Nicolase Fouqueta se stal symbolem člověka bez pokory. Nevyplácí se být výš, než je chlebodárce.

A protože sám byl ješitný a svou okázalost dával najevo, zapomněl na to, že pracuje pro stejně ješitného vládce.

Jak se říká:

KDO CHCE MOC, NEMÁ NIC.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nicolas_Fouquet

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jules_Mazarin

https://cs.wikipedia.org/wiki/Armand-Jean_du_Plessis_de_Richelieu