Když v kazatelně papež kázal a za kazatelnou neřestně hřešil, Pán Bůh se nezlobil?

Vzpomínky nás lidí nemusí být stejné, jak je ve finále popisují historici. Ti se často opírají pouze o zápisky kronikářů, kteří zaznamenali pouze to, co se doslechli od nějakých starých pamětníků.

Lidé, kteří jsou či byli svědky stejné události, ji často popisovali každý trochu jinak. Při dalším vyprávění si přidávali nové detaily, něco zveličili, něco naopak zapomněli. Informace tak mezi lidmi putovaly podobně jako tichá pošta a po čase už téměř nikdo nedokázal rozpoznat, co bylo na začátku.

A právě proto některé příběhy přežívají celá staletí. Postupně se mění, upravují a obrůstají novými představami, až se skutečnost začne prolínat s legendou.

Navíc si lidé často mnohem déle pamatují to, co je vyděsilo nebo šokovalo, než obyčejné klidné události.

Možná právě proto příběh o soudu mrtvého papeže Formosa v Římě nezmizel ani po jeho smrti. Synoda mrtvého se odehrála roku 897 a otřásla celým křesťanským světem. Z člověka na člověka, z generace na generaci putovalo vyprávění o mrtvole vytažené z hrobu, oblečené do papežského roucha a posazené na soudní stolec. Každý vypravěč mohl něco přidat, něco ubrat nebo si některé detaily zapamatovat po svém. Skuteční svědci postupně odcházeli, příběh však žil dál vlastním životem.

Důvěru neobnovilo ani chování samotné církve. Jedni papežové rozsudek nad Formosem rušili, jiní ho znovu potvrzovali a Řím dlouhá léta sledoval, jak se církev nedokáže shodnout, zda byl mrtvý papež obětí pomsty, nebo právem odsouzeným mužem. Právě tato nejistota živila mezi lidmi pochybnosti a nedůvěru, které se nad papežským stolcem vznášely ještě dlouho po smrti hlavních aktérů celé události.

A právě do této atmosféry nedůvěry, pochybností a stále živých vzpomínek na hrůzný čin nastoupil roku 955 na papežský stolec mladík jménem Jan XII. Narodil se kolem roku 937 v Římě jako Octavián a pocházel z jedné z nejmocnějších rodin tehdejší Itálie. Jeho otec Alberich II. byl faktickým vládcem Říma a po mnoho let ovládal město silou svého postavení i politických spojenectví. Před smrtí dokonce přiměl římskou šlechtu i duchovenstvo přísahat, že po uvolnění papežského stolce zvolí právě jeho syna.

Také Octavianova matka Alda pocházela z významného šlechtického rodu. Mladý dědic tak vyrůstal obklopen mocí, přepychem a lidmi, kteří od dětství rozhodovali o osudech druhých. Místo skromného duchovního života poznával prostředí aristokratických paláců, politických jednání a rodových ambicí. Když pak usedl na papežský stolec pod jménem Jan XII., bylo mu sotva osmnáct let. Řím tak získal jednoho z nejmladších papežů svých dějin.

A právě v této neklidné době se pozornost mocných římských rodů upírala k papežskému stolci více než kdy dřív. O nástupu mladého Jana XII. navíc nerozhodly pouze církevní tradice a vůle duchovenstva. Rozhodující slovo měl především jeho otec, Alberich II. ze Spoleta.

Alberich II. byl v první polovině 10. století nejmocnějším mužem v Římě. Nevládl jako král ani císař, ale fakticky ovládal město, římskou šlechtu i významnou část církevních představitelů. Když se blížil konec jeho života, obával se, že jeho rodina o získanou moc přijde. Proto svolal římské šlechtice i duchovní a nechal je přísahat, že po smrti tehdejšího papeže zvolí jeho syna Octaviana novým papežem.

Nebyla to tedy náhoda ani výsledek dlouhé duchovní kariéry. Octavianus byl od mládí připravován na postavení dědice rodové moci. Když roku 955 zemřel papež Agapit II., přání mrtvého Albericha bylo splněno a mladý Octavianus usedl na papežský stolec pod jménem Jan XII..

Právě v tom spočívala jedna z největších slabin mladého nástupce. Na papežský stolec usedl mladý aristokrat, dědic jedné z nejmocnějších římských rodin, jehož zvolení bylo do značné míry výsledkem rodové politiky. A mnozí současníci si tuto skutečnost velmi dobře uvědomovali. Nebyl duchovním z přesvědčení, neměl žádné zkušenosti s tímto velmi důležitým úřadem, nebyl teologem a už vůbec ne dlouholetým církevním hodnostářem.

O Janově mládí se dochovalo překvapivě málo spolehlivých informací. Historici předpokládají, že získal vzdělání odpovídající postavení římského aristokrata. Naučil se latinsky, poznal základy církevního práva, liturgie i správy církevního majetku. V prostředí papežského dvora vyrůstal od dětství, takže dobře znal fungování církve i složitou síť vztahů mezi šlechtou, duchovenstvem a vládci okolních zemí.

Už i jeho současníci upozorňovali, že mladý Octavianus působí spíše jako šlechtický dědic než budoucí duchovní vůdce. Byl známý tím, v jaké rodině vyrůstal, jak byl vychovávaný. Jeho svět byl světem bohatství, lovů, hostin a politických jednání. Když usedl na papežský stolec, bylo mu teprve osmnáct let a mnozí Římané si kladli otázku, zda je na takovou funkci vůbec připraven.

Právě kolem této doby se začaly rodit příběhy, které Jana XII. provázejí dodnes. Kronikáři psali o mladém papeži milujícím lov, zábavu a společnost žen. Některé záznamy ho líčí jako člověka lehkomyslného a vášnivého, jiné jako schopného politika, který se snažil udržet moc své rodiny v neklidném Římě. Jenže většina těchto zpráv vznikla až později a často pochází od jeho odpůrců.

A právě zde začíná problém zaměstnávající historiky dodnes. Kde končí skutečný Jan XII. a kde začíná obraz vytvořený jeho nepřáteli? Některé kroniky ho vykreslují téměř jako symbol mravního úpadku papežství, poukazují na četné milostné aféry Jana XII. a dokonce zmiňují i jeho možné potomky, zatímco jiné dobové prameny jsou mnohem zdrženlivější. Jisté je pouze jedno. Na papežský stolec usedl velmi mladý muž, který se ocitl uprostřed světa plného intrik, mocenských bojů a starých křivd, jež v Římě přežívaly ještě z dob soudu s mrtvým papežem Formosem.

Právě proto je však potřeba číst podobná svědectví opatrně. Většina těchto zpráv vznikala v době, kdy se papež dostal do ostrého konfliktu s císařem Otou I. a kdy jeho odpůrci hledali důvody, proč ho zbavit autority.

Na druhou stranu by bylo stejně nerozumné všechna obvinění automaticky odmítnout. Jan XII. nevyrůstal v klášteře ani mezi asketickými mnichy. Od dětství žil v prostředí římské aristokracie, obklopen bohatstvím, mocí a lidmi zvyklými užívat si výsad svého postavení. Když usedl na papežský stolec, bylo mu sotva osmnáct let. Věk, kdy většina mladých mužů teprve hledá své místo ve světě.

Právě zde se střetávala lidská přirozenost s očekáváním církve. Od papeže se očekávala zdrženlivost, mravní autorita a život zasvěcený službě Bohu. Jenže Jan XII. byl zároveň mladý muž zvyklý na úplně jiný způsob života. Pokud člověk přijme život v celibátu dobrovolně a z vnitřního přesvědčení, může ho vnímat jako přirozenou součást svého poslání. Pokud se však ocitne v takové roli především rozhodnutím rodiny a politických okolností, bývá podobná cesta mnohem složitější.

Právě proto historici dodnes vedou spory. Někteří v Janovi XII. vidí nezodpovědného mladíka, který nedokázal unést tíhu svého úřadu. Jiní upozorňují, že se stal terčem protivníků, kteří velmi dobře věděli, že obvinění z mravních poklesků dokáže poškodit papeže víc než jakákoli vojenská porážka. Pravda se možná nachází někde mezi oběma pohledy. Jisté je pouze to, že obraz Jana XII., který se dochoval do dnešních dnů, vznikal v době, kdy proti sobě stáli mocní muži bojující o vládu nad Římem i nad celou křesťanskou Evropou.

Události však brzy nabraly mnohem dramatičtější směr. Jan XII. totiž začal zjišťovat totéž, co před ním poznal už Formosus. Pozvat do Itálie mocného panovníka bývá snadné. Mnohem těžší bývá přimět ho, aby po splnění svého úkolu zase odešel.

Císař Ota I. původně přijel jako ochránce papeže a spojenec římské církve. Po korunovaci roku 962 se však začal stále více zajímat o dění v Římě. Postupně získával pocit, že jako císař má nejen právo chránit papežství, ale také dohlížet na jeho fungování. Jan XII. naopak očekával, že císař pomůže vyřešit italské problémy a ponechá papežský stolec jeho vlastnímu rozhodování.

Brzy se ukázalo, že oba muži mají o vzájemném vztahu zcela odlišné představy. Mladý papež se začal obávat rostoucí císařské moci a hledal nové spojence. Dokonce navázal jednání s některými Otovými protivníky. Pro císaře to znamenalo jediné — zradu.

Konflikt postupně dospěl tak daleko, že Ota I. vytáhl se svým vojskem na Řím. Na konci roku 963 svolal do města církevní shromáždění, které mělo posoudit Janovo jednání. Právě zde se objevila dlouhá řada obvinění, která později vstoupila do dějin. Mluvilo se o nevázaném životě, porušování církevních pravidel, hazardních hrách i milostných aférách. Některá obvinění působí věrohodně, jiná připomínají spíše snahu protivníka zničit pověst nepohodlného papeže.

Při čtení těchto záznamů je těžké ubránit se jedné otázce. Nakolik šlo o skutečný soud a nakolik o politické divadlo? Řím si ještě pamatoval Synodu mrtvého a mnozí věděli, jak snadno se může církevní soud proměnit v nástroj pomsty. Tentokrát sice na lavici obžalovaných neseděla mrtvola, ale živý papež. Přesto se nad celou událostí vznášela stejná otázka jako před desítkami let. Hledala se spravedlnost, nebo vítězství jedné mocné skupiny nad druhou?

Odpověď na tuto otázku se hledá dodnes. Jisté však je, že císař Ota I. měl v rukou obrovskou moc. Jeho vojska stála v Římě, jeho příznivci ovládali část duchovenstva a Jan XII. se ocitl pod stále silnějším tlakem.

Když Ota I. na podzim roku 963 vstoupil do Říma, převzal nad městem faktickou kontrolu. V listopadu pak svolal synodu, která měla projednat dlouhou řadu obvinění vznesených proti papeži. Jan XII. se však jednání nezúčastnil. Ještě před zahájením synody z města odešel a uchýlil se ke svým příznivcům.

Dnes už nikdo nedokáže s jistotou říci, co ho k tomu vedlo. Je možné, že se obával výsledku jednání. Stejně tak si mohl uvědomovat, že ve městě ovládaném císařem a jeho stoupenci nemá příliš velkou šanci na spravedlivé projednání své věci. Jisté je pouze to, že jeho nepřítomnost poskytla protivníkům příležitost, na kterou čekali.

Synoda pokračovala bez papeže. Shromáždění biskupové vyslechli jednotlivá obvinění a postupně dospěli k závěru, že Jan XII. není způsobilý vykonávat svůj úřad. Tím se otevřela cesta k jednomu z nejodvážnějších kroků tehdejší doby — k sesazení řádně zvoleného papeže.

Na jeho místo byl zvolen nový muž, Lev VIII. Jenže právě zde nastal další problém. Mnoho Římanů považovalo Janovo sesazení za neplatné. Podle tehdejších představ totiž nikdo neměl právo sesadit řádně zvoleného papeže pouze na základě vůle císaře.

Jakmile Ota I. opustil Řím, situace se obrátila. Jan XII. se do města vrátil a znovu převzal vládu nad papežským stolcem. Jeho protivníci byli vyhnáni nebo potrestáni a Lev VIII. musel uprchnout. Zdálo se, že mladý papež zvítězil.

Člověk si jen klade otázku. Kdyby byl skutečně tak krutý a zhýralý, kdyby se skutečně dopustil incestu s vlastní matkou a měl v paláci harém, kdyby znásilňoval ženy přímo v kostele sv. Jana Lateránského a kdyby, a kdyby… mohl by se zpátky jen tak beztrestně vrátit?

Když už byl Jan XII. sesazen, mnozí Římané se proti tomu postavili. Ale po odchodu Oty I. se Jan dokázal do Říma vrátit. Kdyby ho obyvatelé města skutečně jednomyslně nenáviděli jako krutého sexuálního zločince, těžko by po návratu znovu získal podporu části Říma.

Jenže osud mu dopřál jen velmi málo času. Roku 964, pouhý rok po svém sesazení, Jan XII. náhle zemřel. Bylo mu přibližně sedmadvacet let.

A právě kolem jeho smrti začíná další kapitola plná dohadů, pověstí a legend. Jedna z nejznámějších verzí tvrdí, že zemřel při milostné schůzce, kdy ho přistihl rozzuřený manžel a smrtelně zranil. Jiní kronikáři psali o mrtvici nebo náhlé nemoci. Další mluvili o božím trestu za hříšný život.

Stejně jako u mnoha jiných příběhů středověkého Říma však nikdo nedokáže s jistotou říci, co se tehdy skutečně stalo. Mladý papež, kolem něhož se po celý život točily intriky, pomluvy, politika i mocenské boje, odešel ze světa stejně záhadně, jako do něj vstoupil na vrcholu moci. A možná právě proto jeho jméno dodnes vyvolává otázky, na které už historie nikdy nedokáže dát úplně jednoznačnou odpověď.

Odsoudit člověka bývá snadné. Zvlášť tehdy, když už se nemůže bránit nebo když proti němu stojí mocnější protivník. Mnohem těžší bývá pochopit dobu, ve které žil, prostředí, které ho formovalo, i okolnosti, za nichž musel rozhodovat.

Jan XII. se narodil do jedné z nejmocnějších rodin své doby. Od dětství vyrůstal v přesvědčení, že moc je přirozenou součástí života. Když však usedl na papežský stolec, zjistil, že získat moc je jedna věc a udržet si ji, je věc druhá. Otec, který mu cestu připravil, už nežil. Kolem mladého papeže stáli zkušení vládci, ambiciózní šlechtici i císař, jehož moc sahala daleko za hranice Říma.

Možná právě proto stojí za to číst jeho příběh s jistou opatrností. Dějiny totiž často píší vítězové. A zatímco vítězové odcházejí s poctami, poraženým mnohdy zůstane pouze pověst, kterou jim vytvořili jejich nepřátelé.

K tomuto příběhu se dá jenom poznamenat:

„Lehce nabyl a lehce pozbyl.“

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_XII.

https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Leo_VIII?utm_

https://en.wikipedia.org/wiki/Liutprand_of_Cremona?utm_source=chatgpt.com