Ochránci s velkým srdcem a s vypracovaným tělem byli Johanité,Templáři a Němečtí rytíři.

Na území dnešní Palestiny, v oblasti nazývané Svatou zemí, si judaisté tisíce let před vznikem křesťanství vytvářeli své rituály, svátky a náboženské praktiky. Podle těchto potřeb stavěli chrámy, které formovaly život jejich obcí a položily základy judaistické víry, jenž přetrvává dodnes. Právě v tomto prostředí se zrodilo křesťanství a již od 1. století zde vznikaly živé křesťanské obce. Ve 4. století císař Konstantin legalizoval křesťanství v římské říši a jeho matka Helena nechala ve Svaté zemi postavit první významné chrámy, čímž se Jeruzalém stal pevným a uznávaným centrem křesťanské víry.

A právě sem, do Jeruzaléma a okolních svatých míst, začali z Evropy přicházet poutníci, jejichž cesta byla dlouhá, nebezpečná a plná rizik. Poutníci cestující do Jeruzaléma byli často bohatí a obvykle cestovali s penězi i cennostmi, které vezli jako dary do chrámů. Nehostinné prostředí, bandité a místní pobudové představovali skutečné riziko, a několik přepadení bohatých poutníků dokázalo, jak křehká je jejich bezpečnost. Okrádání a násilné incidenty, ukázaly, že je potřeba organizované ochrany, což se stalo přímou motivací pro vznik v první řadě špitálu u sv. Jana Křtitele pravděpodobně kolem roku 1070 obchodníky z italského Amalfi se souhlasem muslimských vládců města. Sloužil k péči o křesťanské poutníky přicházející do Jeruzaléma.

Boj o Jeruzalém v roce 1099 probíhal mezi křižáky, kteří přicházeli z Evropy, a obránci města – převážně muslimskými silami pod vedením Fatimovské dynastie z Egypta. Křižáci, unavení dlouhou cestou a předešlými bitvami, obléhali město po dobu několika týdnů. Obránci střežili hradby, prováděli výpady a stříleli šípy i kameny na útočníky. Křižácké vojsko nakonec prorazilo hradby, obsadilo město a převzalo kontrolu nad Jeruzalémem. Po dobytí vzniklo Jeruzalémské království a špitál sv. Jana Křtitele se mohl transformovat v bratrstvo, které se později stalo řádem johanitů.

V té době význam špitálu prudce vzrostl, protože do Jeruzaléma začaly proudit tisíce poutníků i bojovníků. O nemocné se staraly místní církevní komunity, poutníci a dobrovolníci z Evropy, často z Itálie. Péče byla základní a improvizovaná, nemocní a zranění dostávali lůžko, jednoduchou stravu a bylinkové odvary či vodu k úlevě od bolesti, přičemž se dbalo především na hygienu, klid a zmírnění utrpení. Špitály byly malé, rychle se plnily a jejich kapacita nestačila náporu příchozích, takže mnozí poutníci umírali ještě předtím, než se jim dostalo potřebné péče nebo než se dostali do bezpečí. Právě tato situace vedla k vytvoření pevnější organizace. Johanité přinesli jasnou strukturu, pravidelnou péči a stálý personál, čímž se ošetřování stalo systematičtějším a dostupnějším pro větší počet potřebných.

Za skutečného zakladatele řádu johanitů je považován Gerard (latinsky Gerardus, česky obvykle Gerard Tenque nebo Gerard ze Sasso). Působil jako představený špitálu u sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě na přelomu 11. a 12. století.

Dále organizoval péči o raněné křižáky i poutníky a postupně vytvořil z původní špitální komunity stabilní náboženské bratrstvo. Právě on usiloval o papežské uznání, které přišlo roku 1113 bulou papeže Paschala II.

Gerard je historicky doložený první představený komunity, z níž se stal řád johanitů.

Špitál byl místem, kde Johanité zpočátku působili výhradně jako špitální bratrstvo, pečovali o nemocné a zraněné poutníky a zajišťovali lůžka, stravu i ošetření. Teprve pod vlivem templářů a kvůli neustálým hrozbám v Jeruzalémě začali ke svému poslání přidávat vojenský výcvik a obrannou složku, aniž by opustili původní špitální charakter. Špitál tak zůstal jádrem jejich existence a centrem, kolem něhož se postupně rozvíjela vojenská transformace, protože si po setkání s templáři uvědomili, že samotná péče nestačí v situaci, kdy byly špitály trvale ohroženy, poutníci přicházeli po nebezpečných cestách a město čelilo opakovaným útokům.

Jakmile se Johanité setkali s templáři, uvědomili si, že samotná péče o nemocné nestačí, protože špitály byly v neustálém ohrožení, poutníci přicházeli přes nebezpečné cesty a město bylo opakovaně napadáno. Templáři jim ukázali, že řeholní život a vojenská služba mohou existovat vedle sebe, a inspirovali je k přijetí bojové složky. Zpočátku šlo jen o několik zkušených bratří, kteří se učili zacházet s mečem, kopím a štítem, cvičili jízdu na koni a koordinovali hlídky kolem špitálu. Denní režim se změnil – ráno modlitby, potom péče o nemocné a teprve odpoledne nebo ve volných hodinách výcvik a strážní služba. Vojenská složka nebyla hlavním úkolem, ale stala se nezbytným doplňkem péče, protože chránila jak špitál, tak samotné bratry. Templáři poskytovali praktické rady, někdy se účastnili společných hlídek či bojů a předávali zkušenosti, jak organizovat obranu pevnosti, formace a výcvik. Tak se z původně čistě charitativního řádu postupně stala komunita, která dokázala pečovat o nemocné i bránit je proti bezprostřednímu nebezpečí, aniž by ztratila svou nemocniční identitu.

Od templářů převzali johanité model propojení řeholního života s vojenskou službou, propracovanou hierarchii v čele s velmistrem a komtury, přímou podřízenost papeži i síť komandérií, které zajišťovaly finanční podporu činnosti ve Svaté zemi. Přijali také přísnou disciplínu, jednotný oděv v podobě černého pláště s bílým křížem a řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Vojenská příprava se postupně stala běžnou součástí života rytířských bratří.

Denní řád vycházel z řehole. Den začínal společnými modlitbami, poté následovaly povinnosti podle zařazení: služba ve špitále, správa majetku, strážní úkoly či výcvik. Rytířští bratři se věnovali jízdě na koni, boji s kopím, mečem a štítem, nácviku formací i obraně pevností. Fyzickou odolnost nezískávali prostřednictvím systematického tréninku v moderním smyslu, ale každodenní službou, nošením zbroje a plněním náročných úkolů.

Strava byla střídmá a vycházela z podobných zásad jako u templářů. Tvořil ji chléb, luštěniny, zelenina, kaše, sýr a víno ředěné vodou, maso se podávalo omezeně a v určené dny bylo vynecháváno, zatímco v postním období převažovaly ryby. Ve špitálech však nemocní dostávali vydatnější a kvalitnější pokrmy než samotní bratři, protože péče o ně zůstávala hlavní prioritou řádu.

Rozdíl oproti templářům spočíval v důrazu na charitu. Zatímco templáři byli primárně vojenský řád, johanité si i po militarizaci uchovali silnou nemocniční a pečovatelskou identitu.

Johanité, kteří se původně zformovali jako špitální bratrstvo v Jeruzalémě, se postupně rozšiřovali po celé Evropě a Středomoří. S přeměnou na rytířský řád přibyla vojenská složka, ale hlavní posláním zůstala péče o nemocné a zraněné. Po ztrátě křižáckých států se řád přesunul do Rhodu a později na Maltu, kde založil vlastní suverénní državy a pevnosti. Dnes existuje jako Suverénní řád maltézských rytířů, který stále pokračuje ve své charitativní a humanitární činnosti, spravuje nemocnice, poskytuje zdravotní a humanitární pomoc po celém světě a udržuje tradici své řeholní a rytířské identity.

Řád německých rytířů vznikl později než templáři a johanité, konkrétně roku 1190 během obléhání Akkonu při třetí křížové výpravě. Založili jej němečtí měšťané z Brém a Lübecku jako polní špitál pro své krajany, poutníky a vojáky, kteří se v cizím prostředí často cítili znevýhodněni. V té době templáři působili již téměř sedmdesát let a měli stabilní postavení i bohaté vojenské zkušenosti, takže nově vznikající spolek mohl jejich model využít jako přirozenou inspiraci. První setkání obou řádů probíhalo přímo v podmínkách obléhání, kdy templáři drželi bojové linie a němečtí bratři se starali o raněné; spolupráce zahrnovala ochranu špitálu, společné hlídky a koordinaci při výpadech proti nepříteli.

Roku 1198 byl špitální spolek povýšen na rytířský řád a jeho řeholní pravidla byla schválena papežem, přičemž se inspirovala především templářskou disciplínou, strukturou velení a kombinací řeholních slibů s vojenskou službou. Vstup do již ustáleného systému řeholně-vojenských institucí umožnil novému řádu rychle adaptovat osvědčené principy organizace, správy majetku a vojenského výcviku.

Dalším motivem ke vzniku samostatného řádu byla jazyková a kulturní identita. Johanité a templáři byli převážně pod francouzským a provensálským vedením a vnitřní komunikace probíhala hlavně ve francouzštině a latině. Němečtí křižáci chtěli vlastní instituci, kde by jazyk, vedení a podpora z říše byly přirozené. Politická podpora římsko-německé říše zároveň posilovala ambice nového řádu: císařské kruhy chtěly, aby i německá šlechta měla ve Svaté zemi vlastní reprezentativní řád, podobně jako Francouzi prostřednictvím templářů.

Vznik řádu německých rytířů tak představoval kombinaci praktické potřeby ošetřovat své krajany, touhy po jazykové a kulturní identitě a snahy vytvořit institucionální základnu podporovanou politicky i vojensky. Setkání s templáři a možnost sdílet zkušenosti obrany křižáckého území umožnily novému řádu rychle se adaptovat a stát se účinnou kombinací špitální péče a vojenské služby.

Řád německých rytířů po ztrátě Svaté země přesunul své působiště do Pobaltí, kde vybudoval vlastní stát s pevnostmi a sídly v Prusku. Zde pokračoval v kombinaci vojenské služby a správy majetku, působil politicky i hospodářsky a udržoval rytířskou strukturu řádu. Po zániku jejich státního útvaru v 16. století se řád přeměnil na náboženskou instituci, která se věnuje duchovní formaci, vzdělávání a charitativní činnosti. Dnes funguje jako církevní řád Katolické církve s působností v několika zemích Evropy, spravuje kostely, školy a charitativní projekty, a udržuje historickou tradici svého řeholního a rytířského života.

Řád templářů hrál při vzniku i fungování dalších řádů klíčovou roli. Pomáhal nejen poutníkům a nemocným, ale i nově vznikajícím spolkům, jako byli Johanité a později Němečtí rytíři. Jejich disciplína, schopnost udržet pořádek a taktické zkušenosti byly vzorem, který inspiroval a usměrňoval ostatní. Fyzická výdrž templářů často překračovala běžné lidské limity, protože jejich trénink byl tvrdý, systematický a zahrnoval každodenní cvičení s mečem, kopím, štítem i jízdou na koni. Díky těmto vlastnostem dokázali chránit špitály, koordinovat obranu i podpořit méně zkušené bratry, a stali se tak nepostradatelným pilířem stability a bezpečí ve Svaté zemi.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řád_templářů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řád_německých_rytířů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maltézský_řád