„Dohled“ nad Paříží z pozice policejního úřadu zřídil již Ludvík XIV.

Kdysi jsem četla, že Francouzům se nedá vládnout. A dokonce že jsou na svůj jazyk velmi hrdí a v jiném že prý nekomunikují. Má zkušenost je opačná.

Sama jsem se snažila na dovolené pochopit jejich mentalitu a byla jsem velmi mile překvapená. Francie je plná usměvavých vkusně oblečených lidí. A co mě nejvíce překvapilo, že policie je ve Francii plná mladých komunikativních chlapců, kteří i když jsme udělali přestupek, snažili se nám vše s úsměvem a dokonce bez problémů v angličtině vysvětlit.

A tak jsem začala pátrat, jakou historii má jejich policie a dostala jsem se až do doby krále Ludvíka XIV.

Ludvík XIV. se narodil do země, která byla vyčerpaná válkami a vnitřními nepokoji. Francie byla zapojená do třicetileté války a krátce nato ji ochromila i válka občanská. Jako chlapec zažil útěk z Paříže a se svou matkou se bál i o svůj život.

Paříž byla v té době největším městem Francie, zároveň i místem temných uliček, nebezpečných zákoutí, ve kterých se okrádalo i ohrožovalo na životě. Šířily se epidemie, anonymně se udávalo a pro nedostatek úředníků stát nezvládal zločiny řešit.

Ludvík XIV přišel na svět roku 1638 jako dlouho očekávaný dědic. Jeho narození bylo oslavováno jako dar Prozřetelnosti, ale země, do níž se narodil, nesla tíhu dlouhých válek a rostoucích daní. Francouzská monarchie upevňovala svou moc, zároveň však čelila napětí mezi dvorem, šlechtou a pařížským parlamentem.

Po smrti Ludvíka XIII. převzala vládu jeho matka, Anna Rakouská.

Opřela se o Kardinála Mazarina, zkušeného diplomata, který pokračoval v úsilí soustředit skutečnou moc do rukou krále a jeho nejbližší rady. Takže hlavně do svých. Omezoval vliv vysoké šlechty v provinciích, posiloval královské úředníky a dbal na to, aby armáda i finance podléhaly přímé kontrole dvora. Francie se tak postupně měnila ze země, kde měly jednotlivé rody a regiony značnou samostatnost, ve stát řízený z jednoho centra.

Ale i tak se Francie dál účastnila evropských konfliktů a správa státu neustále vyžadovala pevné řízení a z toho plynoucí značné finanční prostředky.

17. století nebylo pro Francii a její hlavní město Paříž plnou sítí moci tím nejlepším obdobím, které dvůr neměl a ani nemohl mít plně pod kontrolou. Pařížské podsvětí mělo obrovskou moc, byli do něho zapojení šlechtici, městský parlament, finančníci i klientské vazby. Pořádali své tajné schůzky, aby se na všem mohli domluvit. A organizovaně připravit svou vzpouru.

Vláda neměla moderní aparát dohledu. Regentka ani Kardinál Mazarin nemohli vidět „pod ruce“ všem odpůrcům a napětí nakonec vyústilo ve vzpouru známou jako Fronde. Tím se ukázalo, jak snadno se opozice dokáže organizovaně domluvit a vše před dvorem utajit. Kontrola dvora byla v té době mizivá.

Paříž prožívala obrovské nepokoje. Šlechta se stavěla proti vládním opatřením a královský dvůr musel opustil hlavní město. Mladý král si uchoval obrovský strach, který při útěku z domova s matkou prožíval a věřil, že se zase brzy vrátí.

Nakonec se i tak stalo. Po uklidnění poměrů Kardinál Mazarin upevnil mezinárodní postavení Francie a posílil správní struktury.

Ludvík dospíval uprostřed dvorské politiky, diplomatických jednání i každodenní státní agendy. Roku 1661, po Mazarinově smrti, převzal vládu osobně.

Jedním z ožehavých problémů Francie byly její neutěšené hygienické podmínky. Od dob středověku se způsob života ve městech i na vesnicích až do 17. století změnily minimálně.

Lidé se myli jenom občas, koupání v přírodě bylo podřízeno počasí, oděvy se praly jen zřídka a odpad často končil na ulicích nebo v řekách. Pitná voda byla obvykle kontaminovaná, lidé pili hlavně pivo nebo víno, a potraviny se skladovaly jen omezeně. Lékařská péče byla založena na bylinách a očistných praktikách, chybělo čisté prostředí, hlavně čistá voda.

Během třicetileté války se tyto podmínky výrazně zhoršily, města i vesnice byla vypleněna, půda opuštěna a hlad a stres oslabovaly obyvatelstvo, což umožnilo rychlé šíření nemocí napříč kontinentem.

Průšvih byl i v tom, že ve městech bylo hodně lidí, domky se stavěli blízko sebe, jídla se nedostávalo a lidé měli hlad. Díky tomu se zhoršovala imunita obyvatelstva a nemoci se šířily rychleji.

V 17. století měla karanténa podobu praktických izolací, které vycházely ze zkušenosti, nikoli z poznání mikroorganismů.

Města při výskytu moru nebo jiné nakažlivé nemoci uzavírala brány a omezovala vstup cizinců. Domy, v nichž se objevila nákaza, byly označeny a jejich obyvatelé nesměli vycházet po stanovenou dobu, často čtyřicet dní. Stráže dohlížely na dodržování izolace.

Nemocní byli převáženi do zvláštních špitálů nebo lazaretů umístěných mimo hustě obydlené části města. Lodě připlouvající do přístavů čekaly na kotvišti po určený počet dní, než směly vyložit náklad i posádku.

V některých městech se také omezovaly trhy, shromáždění a církevní obřady. Oděvy a osobní věci nemocných se pálily nebo vykuřovaly dýmem z bylin a síry.

Tato opatření nebyla jednotná po celé Evropě, ale princip izolace osob a omezení pohybu byl již pevnou součástí krizové správy.

Toto byl hlavní důvod, proč se lidi začali zajímat o alchymii, která mohla ovlivnit uzdravování nemocných lidí z nebezpečných epidemií zamořených měst i vesnic.

Lékaři a lékárníci se snažili experimentovat s destilací alkoholu, přípravou minerálních léků a extrakcí účinných látek z rostlin.

Pražský dvůr císaře Rudolf II. soustřeďoval na konci 16. století učence z různých částí Evropy; mezi nimi působil například anglický matematik a alchymista John Dee a jeho spolupracovník Edward Kelley. Praha se v té době stala jedním z center, kde se setkávají lékařství, metalurgie a experimentální práce s chemickými látkami.

Kořeny evropské alchymie sahají do starověkého Egypta a helénistické Alexandrie, odkud se přes arabský svět dostávají ve středověku do Španělska a Itálie. Latinské překlady arabských traktátů kolovaly mezi učenci od 12. století. Ve 14.–15. století vznikaly v italských a francouzských městech rukopisné sbírky receptur, postupů destilace a práce s kovy.

Pařížští lékárníci, porodní báby a léčitelé se snažili připravovat masti, tinktury, jedy i afrodiziaka. Znalosti kolovaly mezi dílnami, opisovali se do rukopisných sbírek a předávali se učedníkům. Destilace, sušení a drcení rostlin, práce s arsenem či antimonem patřili k běžné praxi některých lidí, kteří se nebáli experimentů.

V roce 1667 se Ludvík XIV. rozhodl tuto realitu změnit. Vytvořil nový úřad, který měl soustředit dohled nad městem. Do jeho čela postavil muže, jenž neměl šlechtický původ, ale měl právnické vzdělání, organizační talent a schopnost systematické práce.

V roce 1667, krátce po svém jmenování do úřadu generálního policejního prefekta, dal Gabriel Nicolas de La Reynie zavést v Paříži první rozsáhlé veřejné osvětlení. Do několika měsíců visely po městě na rozích ulic a fasádách domů tisíce svíčkami osvětlených luceren, dle dochovaným listin původně kolem 2 736 světel na více než 900 ulicích. Tyto kovové lucerny s velkými skleněnými tabulemi pálily svíčky až deset hodin a byly spuštěny přes provazový systém, aby je mohli lampáři snáze obsluhovat. Toto osvětlení mělo zastavit noční kriminalitu a umožnit bezpečnější pohyb po městě poté, co zapadlo slunce. Světla byla zprvu instalována během zimních měsíců a postupem času se jejich používání prodlužovalo.

Gabriel Nicolas de La Reynie se stal prvním generálním policejním prefektem Paříže. Vytvořil síť informátorů, zavedl evidenci zločinů, dohlížel na noční hlídky i veřejné osvětlení, kontroloval tisk, zásobování i morální delikty. Pod jeho vedením vznikl aparát, který dokázal sledovat pohyb osob, shromažďovat svědectví a archivovat výpovědi s nebývalou pečlivostí.

Pan La Reynie se narodil roku 1625 v Limoges do rodiny vyšší měšťanské vrstvy. Jeho otec byl právník a zastával funkci v královské justiční správě jako místní soudní úředník. Vystudoval práva a vstoupil do soudní administrativy. V 50. letech 17. století zastával funkci maître des requêtes (královský právní referent), což byla prestižní pozice v rámci státní byrokracie.

V době jmenování mu bylo přibližně 42 let. Měl za sebou zkušenosti s vyšetřovací praxí i administrativním řízením, což z něj činilo vhodného kandidáta pro nově koncipovaný úřad.

K úřadu se mohl dostat pouze člověk s vazbou na státní aparát. Kariérní postup v 17. století probíhal skrze síť patronátu, doporučení a službu koruně. Úřednické pozice byly často kupovány (systém prodeje úřadů), ale klíčové reformní posty, jako tento, byly obsazovány přímým jmenováním krále.

La Reynie zastával úřad generálního policejního prefekta téměř třicet let, až do roku 1697. Jeho působení patří k nejdelším v dějinách tohoto úřadu, což svědčí o trvalé královské důvěře. Během svého působení systematicky rozdělil Paříž do policejních okrsků a zpřesnil odpovědnost jednotlivých komisařů.

Zavedl pravidelnější noční hlídkovou službu a dále podporoval rozšiřování veřejného osvětlení ulic, které mělo omezit kriminalitu po setmění. Do jeho pravomoci spadal také dohled nad tiskem a vydáváním knih, kontrola letáků a potírání nepovolených publikací.

Významnou roli sehrál při vyšetřování tzv. travičských afér v 70. a 80. letech 17. století, známých jako „Affaire des Poisons“, které zasáhly i vyšší vrstvy společnosti a dvorské kruhy. Dokonce byl obviněn a doživotně uvězněn kněz. Vyšetřování vedlo k vytvoření zvláštního tribunálu Chambre ardente pro projednávání případů travičství a magie. Šlo o velmi rozsáhlou aféru, která se táhla od roku 1677  až po rok 1682, při které bylo vyslechnuto přes 400 osob, více než 30 jich bylo popraveno a desítky dalších bylo uvězněno na doživotí bez veřejného procesu. Po roce 1682 bylo vyšetřování oficiálně ukončeno a část dokumentů byla zapečetěna na příkaz krále.

La Reynier v aféře jedů byl hlavním člověkem, který postupoval metodicky. Nechával výpovědi opakovat, porovnával jména v seznamech, sledoval finanční toky, pracoval s tajnými svědky a vytvářel přehledné spisy.

Dále měl La Reynie odpovědnost za dohled nad zásobováním města obilím a potravinami, protože nedostatek mohl vyvolat nepokoje. Policejní úřad tak plnil nejen bezpečnostní, ale i správní a hospodářské funkce.

Po odchodu z úřadu roku 1697 byl jmenován státním radou (Conseiller d’État), což potvrzuje, že jeho kariéra pokračovala v nejvyšších patrech královské administrativy. Zemřel roku 1709 ve věku 84 let.

Ale historická stopa v zavedeném pořádku, v poctivé metodické práci kontrol a ve snaze Paříž zabezpečit, po něm zůstala výrazná.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Rakouská

https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/ludvik-xiv-kral-slunce/

https://ru.wikipedia.org/wiki/Ла-Рени,_Габриэль_Никола_де

Ernest Denis – dějiny Francie