Ranný novověk přinesl jed a s ním intriky a smrt do dvorců Evropy.

Někdy si říkám, jak málo stačí k tomu, aby se člověk ocitl na špatné straně příběhu. Vyslovené jméno s emocí či nejistě pronesenou větu, si každý vysvětlí po svém a tak, jak to pochopil, předá dál. A „drb“ je tímto na světě. V době, kdy neexistovala média jako je rádio, televize, o internetu nemluvě, to byl jediný způsob, jak se informace šířily. A věřte, že tajné zprávy například typu jak se zbavit nepohodlného manžela či zlé tchýně, se šířili v tomto duchu možná svižněji, než jak se starají o to samé dnešní sociální sítě. Ty neprohlíží totiž každý. Ze starší populace je to větší procento a z mladých lidí znám spoustu, kteří se brání použití. Kdežto ucho nastavené na příjem „drbů“ a hlavně těch tajných, mají všichni.

Doba rudolfínská v českých zemích byla obdobím výrazného zájmu o alchymii a jedy, a největší zájem pramenil od císaře Rudolfa II. Sám měl velký zájem soustředit kolem sebe učence, lékárníky i alchymisty a proto se jeho dvůr stal centrem okultních praktik. S tím rostl i zájem o látky s toxickými účinky používané nejen ve farmacii.

Důvodem byla politická nestabilita v celé Evropě, náboženské napětí a výrazné sociálních rozdíly.

V Českém království měl každý region vlastní správu, vlastní právní systém i odlišné každodenní povinnosti jednotlivých rodin i obyvatel. Přesto lze v různých částech sledovat podobné jevy: pevně vymezené rodinné struktury, omezené možnosti rozvodu, silnou kontrolu církve nad manželstvím a zároveň pro bohatší vrstvu dostupnost látek, které bylo možné využít podle vlastních potřeb.

Doba byla zlá. Domluva, rozvod, rozchod či odchod v jakémkoli smyslu nebyly možné. A proto k travičství byl již jenom krůček. Když už se napětí v rodinách či v politických kruzích nedalo vydržet, našli se odvážlivci, kteří se pokusili vzít osud určitých nepohodlných lidí do svých rukou. A problém byl na světě. Z dochovaných městských archivů vyplývá, že koncem 16. století se v Praze i na Moravě objevovaly první aktivity s jedy.

V pražských městských knihách je jako jeden z nejstarších doložených případů uváděn rok 1599, kdy služebná Magdaléna podala na Starém Městě odvar z mandragory synovi šlechtice a věc byla projednávána před městskou správou.

Na Moravě se travičské praktiky koncem 16. a počátkem 17. století rozšiřovaly v prostředí správy drobných panství, kde rozhodoval jednotlivý šlechtic a pravidla nebyla jednotná. Hospodářská nejistota, vysoké odvody, hladomory a epidemie zvyšovaly napětí v rodinách i mezi obyvatelstvem a motivovaly k tajným zásahům, někdy i prostřednictvím jedů. Znalosti z Prahy a Rudolfínského dvora se šířily přes lékárníky, alchymisty a obchodníky, takže i Moravané mohli získat zkušenosti s přípravou a tajnou distribucí toxických látek. Výsledkem byla síť znalostí a praktik, která umožnila, aby se travičské incidenty šířily rychleji než v přísně kontrolované Praze, i když šlo stále spíše o lokální, individuální činy než o organizovanou síť

Na Moravě je mezi zaznamenanými případy uváděn rok 1598 v Brně, kde byla ve šlechtické rodině řešena otrava s příznaky odpovídajícími podání rostlinného jedu.
Zachované záznamy rovněž ukazují, že včasná lékařská péče dokázala některé otravy odvrátit. Takže určité informace o protijedech již v té době měli.

A dále se těžké časy odrazily i v dalším zneužívání jedů.

Za první obviněnou v počátku šumperských procesů roku 1678 je v pramenech uváděna Marina (Mariana) Schuchová, žebračka ze Šumperka. Byla obviněna z krádeže a znesvěcení hostie, což odstartovalo vyšetřování, které se následně rozrostlo v rozsáhlé čarodějnické procesy.

Původní obvinění nebylo z travičství, ale ze svatokrádeže, jak říkají písemné záznamy, které až v průběhu výslechů a mučení se obvinění rozšiřovala o další skutky včetně čarodějnictví. První vyšetřování probíhalo v Šumperku a zpočátku věc řešily místní městské úřady – tedy šumperská městská rada a její soudní orgány. Teprve až když se případ začal rozšiřovat a nabývat závažnosti, byl na panství povolán inkviziční soudce Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který následně převzal řízení procesů, především ve Velkých Losinách.

Obvinění zahrnovala travičství, znesvěcení hostie, spolčení s ďáblem a způsobování škod pomocí jedů a „kouzel“. Procesy měly přes sto obětí, desítky lidí skončily na hranici.

Boblig používal útrpné právo. Při mučení padali další jména a další obvinění se rozšiřovalo ze znesvěcení hostie na travičství, i na spolčení s ďáblem.

Losinsko-šumperské procesy trvaly v letech 1678–1696. Celkem bylo obviněno zhruba 90–100 osob. Z nich bylo popraveno přibližně 40–50 lidí, většinou upálením nebo kombinací stětí a spálení těla.

Losinsko-šumperské procesy formálně skončily na konci 17. století, tedy kolem roku 1696, ale měly ještě několik dozvuků.

Některá vyšetřování a menší obvinění se objevovala ještě v dalších letech, zejména u lidí, kteří byli spojeni s předchozími obviněnými nebo jejich majetkem. Celkově však intenzita procesů a počet nových případů výrazně poklesl a nedosáhl již rozsahu původních vyšetřování vedených Bobligem.

Takže dozorčí a strach z travičství či čarodějnictví přežíval, ale organizované a masivní procesy už nenastaly.

A kdepak se tyto praktiky odehrály nejdříve?

První doložené případy v Evropě byly z Itálie. První polovina 17. století v Itálii neprobíhala v rámci jednotného státu. Apeninský poloostrov byl rozdělen mezi několik mocenských center. Sicílie a Neapol patřily pod španělské Habsburky, Řím byl jádrem Papežského státu, severní oblasti ovládaly samostatné městské státy nebo byly pod cizí správou. Politická roztříštěnost znamenala rozdílné zákony i rozdílný výkon spravedlnosti. Jižní Itálie nesla důsledky španělské daňové politiky. Vysoké odvody, hospodářské výkyvy a epidemie vytvářely dlouhodobé napětí. Roku 1647 propuklo v Neapoli povstání vedené Masanielem. Událost ukázala rozsah sociální nespokojenosti a křehkost tehdejšího pořádku.

Řím měl jiné postavení. Jako centrum katolické církve byl administrativně stabilnější, ale zároveň podléhal silnému morálnímu dohledu po tridentském koncilu. Manželství bylo svátostí a jeho zrušení bylo prakticky nemožné. Žena vstupovala do manželství s věnem a právně podléhala autoritě manžela. Majetkové i osobní spory se řešily uvnitř rodiny nebo před církevními institucemi. Možnosti samostatného rozhodování byly omezené. Nebo přesněji nemožné.

Součástí městského prostředí byli lékárníci a obchodníci s chemickými látkami. Arsenik byl známý a používal se proti škůdcům i v některých léčebných postupech.

Ve 30. a 40. letech 17. století se na Sicílii a v jižní Itálii začínají objevovat jednotlivé případy otrávených manželů. Roku 1633 byla v Palermu popravena Thofania d’Adamo za otravu manžela arsenikem. Následující desetiletí se v soudních záznamech objevuje jméno Giulia Tofana, která prodávala roztok označovaný jako Acqua Tofana. Jeho základ tvořil arsenik, podávaný postupně v dávkách, které vyvolávaly příznaky běžných nemocí, a umožňoval diskrétní odstranění nepohodlných manželů.

Působení Tofany se postupně přesunulo ze Sicílie do Neapole a nakonec i do Říma. Vyšetřování zahájené roku 1659 papežskými úřady odhalilo, že šlo o organizovanou síť. Ve spisech se objevuje například prostřednice Hieronyma Spara, která zajišťovala kontakty mezi prodávajícími a zákaznicemi. Zásah úřadů vedl k zatýkání, soudům a popravám hlavních aktérek a ukončil organizovaný prodej Acqua Tofana.

Přes zánik sítě zůstával arsenik dostupnou látkou a jednotlivé případy otrav se v italských archivech objevují i v dalších desetiletích. Kauza Tofana představuje jediný doložený případ strukturovaného travičství v Itálii 17. století a tvoří základní historický rámec pro pozdější evropské aféry spojené s jedy.

Téma se znovu otevřelo o dvě desetiletí později ve Francii za vlády Ludvíka XIV. Mezi lety 1677 až 1682 proběhla vyšetřování známá jako Affaire des Poisons. Začala v Paříži a postupně zasáhla vyšší i nižší vrstvy společnosti.

Klíčovou postavou byla Catherine Monvoisin, zvaná La Voisin, travička a lékárnice, která prodávala jedy a organizovala rituály zahrnující jak magické praktiky, tak podávání toxických látek. Její činnost odhalilo vyšetřování iniciované královskou mocí, které prokázalo propojení s aristokraty a dvorskými osobami, a vedlo k rozsáhlým soudním procesům, zatýkání a popravám.

Roku 1676 byla v Paříži zatčena markýza Marie-Madeleine d’Aubray, známá jako markýza de Brinvilliers. Obvinili ji z otravy svého otce a dvou bratrů arsenikem a při vyšetřování vyšlo najevo, že testovala jedy na chudých pacientech v nemocnici. Poprava proběhla 17. června 1676 a otřásla veřejností.

V březnu 1679 zatkli věštkyni a porodní bábu Catherine Monvoisin, zvanou La Voisin. Policie u ní nalezla seznamy klientů, chemikálie, podivné směsi a důkazy o síti dodavatelů jedů. Vyšetřování prokázalo rozsáhlou síť travičů, alchymistů a pomocníků napojených na aristokracii, přičemž hlavní aktérky byly převážně ženy.

Král Ludvík XIV. zřídil tribunál Chambre Ardente, v jehož rámci vedl vyšetřování Gabriel Nicolas de La Reynie, první pařížský policejní prefekt. Vyšetřování probíhalo systematicky s využitím výslechů, konfrontací a archivace výpovědí.

Do roku 1682 zatkli více než 400 osob, z nichž přibližně 36 bylo popraveno. Vyšetřování postupně utlumili, protože začalo zasahovat až do okruhu královy milenky Madame de Montespan, aniž by byla přímo obviněna.

Poslední organizované vyšetřování travičských případů probíhalo v Itálii v Římě roku 1659, ve Francii v Paříži mezi lety 1677 a 1682 a na Moravě ve Velkých Losinách a Šumperku kolem roku 1696, po kterých tyto aféry postupně ztratily systematickou podobu a přecházely do izolovaných případů.

Travičské aféry v Evropě takového rozsahu zanechaly v historii hlubokou stopu. Ve Francii nechal Ludvík XIV. posílit centrální dohled nad Paříží prostřednictvím policejního prefekta a zvláštního tribunálu Chambre Ardente, čímž se kontrola nad kriminalitou i prodejem nebezpečných látek dostala pevněji do rukou státu.

Zásah proti síti Giulia Tofana v Římě roku 1659 probíhal z podnětu papežských úřadů za pontifikátu papeže Alexandra VII. a vyšetřování vedly římské soudní a inkviziční orgány podřízené Apoštolské komoře. Nešlo tedy o jednu konkrétní „slavnou“ osobnost, ale o institucionální zásah papežské moci.

V českých zemích za vlády Rudolfa II. se sice nepřijímaly zvláštní zákony zaměřené výhradně na jedy, ale soudní protokoly i dvorské záznamy svědčily o zvýšené opatrnosti vůči alchymistům a lékárníkům. V prostředí císařského dvora, kde působila řada experimentátorů a výrobců chemických preparátů, rostl důraz na dohled a kontrolu.

Na Moravě po ukončení procesů ve Velkých Losinách a Šumperku kolem roku 1696 postupně utichla vlna hromadných obvinění. Region se zařadil do širšího středoevropského vývoje, v němž na přelomu 17. a 18. století čarodějnické i travičské procesy ztrácely intenzitu. Aféry tak nepřinesly jen soudní rozsudky, ale i proměnu přístupu k vyšetřování, důkazům a dohledu nad nebezpečnými látkami.

bm

https://en.wikipedia.org/wiki/Thofania_d%27Adamo

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čarodějnické_procesy_na_losinském_panství

Francie – affaire des Poisons (1677–1682)

Itálie – Giulia Tofana (římské procesy 1659)

České země – Rudolf II.

Morava – Velké Losiny a Šumperk