Není na světě jedu, aby neměl v sobě medu. Co na to historie?

Co bylo dřív, vejce, nebo slepice? Podobnou otázku si můžeme položit i u jedů. Objevily se dříve než člověk? Rostliny produkovaly toxické látky dávno před vznikem prvního člověka. Živočichové si vyvinuli orgány plné jedu jako svou obranu i zbraň.

Od samých počátků lidstva lidé pozorovali sílu rostlin a živočichů. Primitivní kmeny využívaly rostliny s jedovatými účinky nejen k obraně nebo lovu, ale i k léčbě a očistě organismu. Některé látky dokázaly zvířata usmrtit či ochromit, jiné působily omamně a pomáhaly při rituálech či duchovních praktikách. Mnohé rostliny měly zároveň detoxikační účinky – malé dávky chránily tělo před parazity, horečkou nebo škodlivými látkami.

Tyto znalosti o rostlinách se v té době předávaly z generace na generaci ústně, často jen vybraným členům kmene. Pozorováním, zkušenostmi a intuicí určovaly bezpečné dávky, účinnost i kombinace jednotlivých rostlin. Právě tato praxe byla prvním systematickým přístupem k jedům a protijedům. Forma souladu s přírodou, která se později vyvinula ve vědu, jež umožnila člověku pochopit ozdravnou i smrtící sílu a nakonec ji využít k ochraně i léčbě.

První lidé si s jedy začínali hrát pravděpodobně už před 20 000 až 40 000 lety. Archeologické nálezy ukazují stopy toxických rostlin na loveckých hrotech i nástrojích – instinktivní pozorování účinků vedlo k prvním zkušenostem s tím, co zabíjí a co může být bezpečné. Staré kultury a domorodé společnosti tyto zkušenosti a znalosti získávali přímo z přírody, která byla součástí jejich života. Žili s ní v harmonii, nic jiného totiž neznali.

S nástupem psaného projevu se zkušenosti s jedy začaly uchovávat ve stopách, které přečkaly tisíce let. V Mezopotámii, zhruba kolem roku 3000 př. n. l. zaznamenávaly receptury i varování před toxickými rostlinami a hmyzem do klínopisných tabulek.

Egypt kolem roku 1550 př. n. l. přinesl Papyrus Ebers, kde jedovaté rostliny popisoval vedle směsí určených k léčbě otravy. Lék i jed ve stejné síle, což je jako dvě tváře jedné mince. Vzpomeňme si na lásku a nenávist. Obě mají svou nezastupitelnou roli.

Řecké a římské texty posunuly znalosti ještě dál. Lékaři, kteří sledovali symptomy a průběh otravy, rozlišovali mezi dávkou léčivou a smrtící. Hippokratovo pharmakon označuje současně lék i jed. Hranice mezi nimi leží v množství a použití. Tak vzniká první systematický popis účinků látek a prvotní teorie protijedů.

Později ve středověku stejných schopností vnímat energii bylin využívali léčitelé a bylinkáři a své postupy a jejich výsledky zaznamenávali. Například sv. Hildegarda z Bingenu vytvářela receptury, ke kterým se někteří stále vrací.

I dnes existují tradice, které využívají rostliny obsahující omamné látky k očistě či duchovnímu zážitku. Někteří lidé po nich pociťují uvolnění nebo lepší psychický stav.

Zásadní krok přináší Pontský král Mithridat VI. Eupator, který vládl v 1. století př. n. l. Žil v neustálém strachu ohrožení travičstvím a proto začal užívat malé dávky různých jedů, aby si vybudoval odolnost. Tento postup vstoupil do dějin jako mithridatismus. Neměl žádné chemické přístroje ani přesné váhy; spoléhal se na pozorování účinků na sobě a tím pečlivě určoval kombinace. Jeho intuice fungovala jako rukou vedený recept, tak aby dávky byly bezpečné a účinné. Přesně takový přístup mám já, když vařím podle vlastní intuice. Jakmile poslechnu svou vnitřní nápovědu, nemusím dochucovat a jídlo je dokonalé. Jakmile neposlouchám intuici, dorovnání chutí je následovně nekonečné.

Zpátky k pontskému králi. Současně nechal vytvořit složitou směs zvanou theriak, považovanou za univerzální protijed. Římané tuto praxi převzali a postupně zdokonalovali, čímž vznikl první systematický přístup k ochraně proti jedům. Mithridatova metoda ukazuje, že člověk dokáže přesně kombinovat instinktivním poznání přírody s cílenou zkušeností.

Tento fakt se stává základem pro pozdější pokusy lékařů a alchymistů ranného středověku, od receptur středověkých bylinkářů až po první experimentální laboratoře novověku.

Ve středověku se jed stal nástrojem moci a intrik. Na dvorech evropských panovníků, zejména v Itálii, se objevují legendy o travičích a smrtících nástrahách, které měly zajistit přežití nebo odstranit nepohodlné soupeře.

Například na přelomu 15. a 16. století se po Itálii šeptalo o tajemném jedu zvaném „cantarella“, který měl být spojován s rodem Borgiů. Údajně stačila kapka ve víně a smrt přišla tiše, bez stop násilí. Historici se dodnes přou, kolik je na těchto příbězích pravdy – ale strach byl tehdy skutečný.

Další příklad, který je doložitelný, v 17. století působila v Neapoli a Římě žena jménem Giulia Tofana. Prodávala nenápadný přípravek zvaný „Acqua Tofana“, vydávaný za kosmetiku nebo svatou vodu. Podle soudních záznamů mohl být spojen se stovkami úmrtí. Kapky přidávané do jídla působily pomalu a nenápadně.

Za vlády Lorenzo de' Medici nebo později v papežském Římě studovali látky, které mohly léčit i zabíjet. Mezi medicínou a jedem byla tenká hranice. Kdo ji překročil a vše pochopil, získal moc.

Dalším státem, kde se používání až ke zneužívání objevilo, byla Francie.

V Paříži za vlády Ludvík XIV. se rozšířila síť travičů, věštkyň a výrobců jedů. Nejznámější z nich byla La Voisin, která prodávala jedy aristokracii i měšťanům. Jed se přidával po kapkách do čokolády, do vína či polévky. Smrt přicházela pomalu a budila méně podezření než dýka.

Vyšetřování odhalilo, že po jedech sahali lidé z nejvyšších kruhů. Paříž zachvátil strach – jed se stal módním prostředkem řešení sporů, dědictví i manželství.

I Praha se tehdy stala centrem přírodních věd, lékařství i experimentální chemie.

Na dvoře Rudolfa II. působili učenci jako Tadeáš Hájek z Hájku nebo John Dee. Studovali minerály, kovy, léčivé látky i jejich účinky na lidské tělo. Zkoumaly se jedovaté substance, jejich dávkování i možnosti neutralizace. Znalost chemických procesů se prohlubovala a s ní i schopnost pracovat s látkami, které mohly léčit i zabíjet.

Od Rudolfa je na Moravu kousek, co bys kamenem dohodil a tak se taková zázračná látka dostala i tam. Na počátku 18. století otřásl Slezskem a severní Moravou případ ženy jménem Marie Pujmanová, známé jako travička z Velkých Losin. Podle dobových záznamů podávala svým blízkým arsenik přimíchaný do jídla. Otravy probíhaly slabostmi, bolestmi břicha a nenápadným a pomalým chřadnutím.

Arsenik se tehdy dal poměrně snadno získat. Používal se v domácnostech i v řemeslech. Stačila znalost dávky a trpělivost.

S postupem času se z původně přirozeného a pozorováním vedeného používání jedů stala systematická věda. Ranní alchymisté a lékaři postupně izolovali účinné látky, zaznamenávali dávky a hledali účinné protijedy. Ve středověku a renesanci se jedy stávali nástrojem moci, v rukou panovníků, dvořanů i léčitelů – někdy k ochraně, jindy k manipulaci a politickým cílům.

Postupně vznikala moderní toxikologie. Což přinášelo a stále přináší laboratorní experimenty, přesná měření, séra proti hadímu jedu i protijedy z rostlinných a živočišných toxinů.

Historie jedů ukazuje fascinující spojení přírody, lidské vynalézavosti a odpovědnosti. Přirozená poznání, která bylo po tisíciletí předáváno z generace na generaci, se střetává s ambicemi a mocí. Znalosti, které kdysi chránily a léčily, mohou být zároveň nebezpečné a právě to dává člověku motivaci učit se jejich pravidlům.

Lady Nancy Astor : Kdybyste byl mým manželem, dala bych vám do čaje jed!
Winston Churchill: A kdybyste byla mou manželkou, tak bych ten čaj vypil.

Zdroje:

https://21stoleti.cz/2004/05/21/drogy-v-prirode/

https://www.obi.cz/magazin/zahrada/uprava-zahrady/jedovate-rostliny

https://www.stoplusjednicka.cz/otravene-dejiny-predlouha-historie-jedu-zakernych-tradic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mamba_černá

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konopí

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bolehlav_plamatý#/media/Soubor:Illustration_Conium_maculatum0.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_jedů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mithridatés_VI._Pontský

kniha: History of Toxicology and Environmental Health

https://citaty.net/citaty/7815-winston-churchill-lady-nancy-astor-kdybyste-byl-mym-manzelem-dala/