Filip IV. Sličný – krásný, chladnokrevný až bezcitný. Zhmotnil se ďáblík z Ďáblovy bible?

Přemýšlím, jak vlastně vznikají zrůdné povahy. Co vedlo Filipa IV. k tomu, aby jednal nelidsky, když lidskost patří k nejpřirozenějšímu chování a právě ona vytváří společenství lidí v jeho nejkrásnější podobě? A proč se choval tak bezcitně, když ve své rodině neměl žádný podobný vzor? Nestrádal. Oba rodiče se mu věnovali a jejich výchova nenesla stopy krutosti. Přesto se z něj stal panovník, jehož rozhodnutí působila chladně a neúprosně. Nebo možná právě proto? Byl nespokojený? Chtěl stále víc? Vyrůstal jako rozmazlený následník trůnu, který nebyl zvyklý na odpor?

Možná právě zde je „zakopaný pes.“

A právě v této souvislosti se mi znovu vybavil Codex Gigas. Proč se mi při úvahách o rozmazleném Filipovi IV. Sličném vybavila právě Ďáblova bible?

Byla to podobnost a nebyla čistě náhodná. Pojďte se začíst nebo zaposlouchat do příběhu, který mě osobně naháněl hrůzu a „husina“ mi při tom běhala po páteři.

Legenda

Legenda o vzniku Codexu Gigas vypráví o mnichovi z kláštera v Podlažicích, který porušil řeholní pravidla a měl být za svůj čin zazděn zaživa. Aby si zachránil život, slíbil, že během jediné noci sepíše knihu, jaká dosud na světě neexistovala, a která bude obsahovat veškeré lidské vědění i celé Písmo. Když však pochopil, že takový úkol člověk splnit nedokáže, podle pověsti se obrátil o pomoc k ďáblu, jenž mu rukopis pomohl dokončit výměnou za svou podobiznu v knize. Proto se také tomuto monumentálnímu rukopisu začalo říkat Ďáblova bible.

„Nejšalebnější legendy je nutno přičíst na vrub nejvěrohodnějším svědkům.“

Paul Valéry (1871–1945) francouzský básník, esejista a filozof

Ať je skutečnost jakákoli, kniha opravdu existuje. Je obrovská a váží přibližně 75 kilogramů. Na jednom listě je vyobrazen ďáblík v celé své ošklivosti. Podle podrobné analýzy celou knihu psala jedna ruka a písmo zůstává od první do poslední stránky téměř stejné. Právě tato neobvyklá jednotnost vedla některé starší vědce k úvaze, že text mohl vzniknout v jednom souvislém pracovním období, protože styl psaní se během stovek stran téměř nemění.

Odborníci tvrdí, že tuto obrovskou knihu musel psát několik let. A když ji dopsal, tak o necelé čtyři dekády později od napsání prvního písmene se ve francouzské Paříži, vzdálené přibližně tisíc kilometrů od Podlažic, narodil muž, jehož jméno se později zapsalo do dějin Evropy mimořádně výrazným způsobem.

To se vymyslet nedá!

Sotva mnich dopsal tak nákladné dílo s vyobrazením ďábla, narodil se muž, který jakoby z Ďáblovy bible vystoupil. Neměl srdce. Byl bezcitný.

Filip IV., později nazývaný Sličný, se narodil roku 1268 jako syn francouzského krále Filipa III. a Isabely Aragonské. Od raného věku se věnoval výuce práva, vojenské strategii i diplomacii.

Jeho otec dohlížel na vzdělání následníka trůnu velmi přísně. Učitelé i dvořané zdůrazňovali, že budoucí král musí být cílevědomý, musí mít pevnou vůli a svá rozhodnutí musí prosazovat i v situacích, kdy se setká s odporem okolí nebo s politickými zájmy, které budou dstát proti němu.

Povaha Filipa IV Sličného se začala naplno projevovat krátce po jeho nástupu na trůn roku 1285. Mladý král zdědil rozsáhlé království, jehož správa byla nákladná a pokladna oslabená předchozími válkami, přesto však neusiloval o úspory ani o omezení výdajů dvora. Naopak systematicky budoval silnou královskou administrativu, rozšiřoval úřednický aparát a vedl nákladnou zahraniční politiku, která měla posílit autoritu francouzské koruny.

Vyrostl z něho vysoký, štíhlý, charizmatický muž a jeho elegantní postava působila jako kdyby vystoupila z pohádkové knížky o krásném panovníkovi. Ale jakmile se začal chovat přirozeně, v té chvíli působil jako by sám Codexův ďábel našel lidskou podobu. Celému světu ukazoval, jak je mocný, bezcitný a že je schopný jít až za hranice běžného lidského chování.

Peníze chtěl získat rychle a účinně a hlavně čistě pole svých pravidel. Jeho touha po absolutní moci zároveň otevírala konflikty, které začaly ohrožovat samotný základ královské vlády. Jako by se neohlížel na Boží soud, jako by koruna stála výše než oltář a královská vůle měla větší váhu než křesťanská pokora, kterou mě mít věřící panovník ve svém srdci.

Okolí Filipa tvořili rádcové, vojevůdci a dvorní intrikáni, kteří museli snášet jeho tvrdost a neústupnost. Rádcové připravovali právní záminky pro konfiskace majetku, vojevůdci uplatňovali přesnou vojenskou sílu a dvorní intrikáni manipulovali se soupeři a šlechtou. Filipovy dekrety neznaly slitování. Zasáhly proti nepohodlným biskupům, aby moli zabavil majetek všem, kteří se mu hodili, uvalil mimořádné poplatky na židovské komunity, z nichž mnohé musely uprchnout z Francie, aby unikly finančním a právním tlakům. Ale mnohdy ani takové kroky nestačily. Jako kdyby byl krvelačný. Neštítil se nepohodlné lidi i celé komunity odstranit násilně a ještě to zaobalit do právního obalu. On vlastně postupoval správně podle všech regulí.

Tak jako Codex Gigas zachycuje temnotu a řád v pergamenových stránkách, tak i Filipova vláda odráží tuto kombinaci – tvrdost, vypočítavost a schopnost systematicky manipulovat s lidmi a se situacemi. Ve světě Codexu se temnota objevuje ilustrací ďábla, ve světě Francie se projevuje v krásné tvářičce s krvelačnou neústupností Filipa IV.

První velký konflikt panovníka s papežem vznikl v okamžiku, když usedl na francouzský trůn roku 1285. Mladý král se snažil využít svého vlivu k tomu, aby z církevního majetku získal přímé finanční prostředky. Jednal systematicky. V roce 1295 zavedl zvláštní daně na kláštery a diecéze, které měly zaplatit výdaje spojené s válečnými taženími; zabavoval majetek řádů a biskupství, která odmítala spolupracovat, a často je nuceně směroval na své věřitele. Odkládal nebo blokoval platby některých církevních poplatků směrem do Říma a využíval právní triky k tomu, aby se „dobrovolné“ dary proměnily v povinné příjmy pro korunu.

V Římě byl v té době na postu papeže Bonifác VIII, muž silného přesvědčení o nadřazenosti papežské moci nad světskými panovníky. Konflikt mezi nimi propukl ve chvíli, kdy francouzský král začal vybírat daně i od duchovenstva. Papež na to reagoval roku 1296 bulou Clericis laicos, která králům zakazovala zdanění církve bez souhlasu papeže. Filip odpověděl nekompromisně. Zakázal vývoz zlata a stříbra z Francie do Říma, čímž papežskou pokladnu okamžitě připravil o významnou část příjmů a donutil papeže ustoupit.

Po prvním střetu se zdálo, že spor utichl. Papež Bonifác VIII v roce 1297 částečně ustoupil a zmírnil svůj zákaz, který měl francouzskému duchovenstvu bránit v placení daní králi. Filip IV. Sličný tak na čas dosáhl svého cíle a mohl pokračovat ve vybírání peněz pro královskou pokladnu. Příměří však trvalo jen několik let. Když král roku 1301 nechal zatknout biskupa Bernarda de Saisset, který kritizoval jeho politiku a zásahy do církevního majetku. Navíc otevřeně varoval před zneužíváním moci, kritizoval finanční zásahy krále do církve a jeho autoritářský přístup, což se Filipovi nelíbilo, protože to vnímal jako ohrožení své koruny a autority. V roce 1301 Filip nechal Bernarda zatknout a postavit před královský soud, čímž eskaloval spor mezi francouzskou korunou a papežstvím, protože papež Bonifác VIII. to považoval za zásah do pravomocí církve. Konflikt se znovu rozhořel a tentokrát už mnohem ostřeji. Bonifác VIII odpověděl sérií listů a nakonec roku 1302 vydal slavnou bulu Unam Sanctam, v níž prohlásil, že i králové podléhají papežské autoritě. Tím spor přešel z otázky daní k samotné otázce, kdo má v křesťanském světě poslední slovo – papež, nebo král?

Pro Bonifáce se tento střet postupně měnil z politického sporu v hlubší morální otázku. Papež si uvědomil, že proti němu nestojí jen panovník hájící zájmy své koruny, ale muž, který dokáže své nezákoné a bezcitné kroky zahalovat do právních formulí a zdánlivě spravedlivých rozhodnutí. Tak jako Filip dokázal své zásahy do majetku a moci církve opírat o paragrafy a královská práva, mohl papež jeho jednání vykládat opačným jazykem – jazykem morálního podobenství.

V takovém obrazu se král podobal postavě z temné iluminace Codexu Gigas: okouzlující, sebejistý a vládnoucí s absolutní přesností, přesto ve svých činech odrážející temnou vypočítavost a bezcitnost, která stavěla křesťanského vladaře do role protivníka víry a mravního řádu.

Papež připravoval oficiální prohlášení o církevním trestu, kterým chtěl Filipa IV. vyloučit z církve, zbavit ho duchovní ochrany a současně vyzvat křesťanské vládce, aby se proti němu postavili. Takový krok by znamenal obrovské oslabení královy autority, protože panovník vyobcovaný z církve ztrácel v očích mnoha poddaných i spojenců legitimitu.

Ale bohužel, nejspíš nepočítal s tím, že Filip IV. Francouzský měl na přelomu 13. a 14. století mimořádně dobře vybudovaný aparát právníků, diplomatů a informátorů, jenom se jim neříkalo tajní agenti, kteří působili v Římě i v okolí papežské kurie. Tito lidé sledovali jednání kardinálů, přenášeli obsah listů a informovali Paříž o tom, jaké kroky papež připravuje. Král se tak často dozvídal o rozhodnutích ještě před jejich oficiálním vyhlášením.

Navíc i historici se shodují, že zprávu o chystané akci papeže získal král díky své informační síti, nikoli pouze oficiální cestou. A právě v této chvíli se Filip rozhodl přejít od sporů na pergamenu k otevřenému zásahu proti papeži.

Filip proto jednal dříve, než papež tento rozsudek veřejně vyhlásil. V roce 1303 vyslal do Itálie svého rádce Guillauma de Nogaret s ozbrojeným oddílem, který papeže v Anagni přepadl a zajal. Bonifác VIII byl sice brzy osvobozen místními obyvateli, ale ponížení a otřes však již neunesl a krátce poté zemřel.

Nástupcem Bonifáce VIII. se stal papež Benedikt XI., vlastním jménem Niccolò Boccasini. Zvolen byl v roce 1303, tedy krátce po smrti Bonifáce, a jeho pontifikát byl velmi krátký. Trval pouze do července 1304. Benedikt XI. se snažil udržet křehký mír mezi Filipem IV. a církví, proto byl opatrnější než jeho předchůdce, ale i on čelil tlaku francouzského krále a politickým intrikám v Římě.

Filip IV. se snažil využít volby Benedikta XI. k posílení své kontroly nad církevní politikou. Představoval si papeže, který nebude příliš zasahovat do jeho finančních ani politických plánů, a zároveň chtěl minimalizovat hrozbu exkomunikace nebo veřejného napomenutí. Díky své reputaci, síle koruny a tlaku na kardinály dokázal udržet Benedikta XI. ve stavu opatrné neutrality – papež musel Filipovy zájmy respektovat, nevyhlašoval žádné veřejné odsouzení ani zásahy do francouzského majetku církve, čímž král získal prostor pokračovat ve své politice posilování pokladny a kontroly nad šlechtou.

Benedikt XI. „mocí mermo“ držel rovnováhu mezi obrovským tlakem francouzského krále a povinností chránit církevní právo. Nepodlehl žádným Filipovým návrhům, které by legitimizovaly zabavení církevního majetku nebo omezování autority papeže, a jeho jednání bylo pevné a neústupné. Přesto král dokázal využít svého vlivu a reputace k tomu, aby Benedikt udržel opatrnou neutralitu, aniž by otevřeně zasáhl proti jeho politice či financím.

Benedikt XI. zemřel krátce po svém pontifikátu, v roce 1304, nečekaně a ve značném napětí. Přestože se snažil držet principy a nepodlehnout tlaku Filipa IV., jeho zdravotní stav a vyčerpání z neustálých diplomatických bojů a politických intrik v Římě mu nedovolily dlouho odolávat. Smrt papeže znamenala, že Filip získal příležitost uplatnit svůj vliv při volbě nového pontifika, čímž mohl dál chránit své zájmy a udržovat kontrolu nad církevními rozhodnutími, aniž by otevřeně riskoval konflikt.

Papež Benedikt XI. zemřel 7. července 1304 v Perugii po osmiměsíčním pontifikátu. Vzhledem k atmosféře mezi Paříží a Římem a také k obrovskému napětí mezi Filipem IV. Sličným a Benediktem XI.  podle historických písemností napadlo všechny , kterých se úmrtí Benedikta XI. týkalo, že nezemřel jen tak.

Bylo to spíše mezi řádky, protože nic nebylo oficiálně doloženo, že v té době bylo zvykem podat jed s fíky. A co si budeme povídat, našemu Filipovi Ďáblíkovi z Codexu by to bylo podobné. Nehodilo se mu to ani časem, kdy nad ním pořád ještě visel „Damoklův meč“, a potřeboval se očistit a nejlěpe tím způsobem, dostat na svou stranu papeže a s Benediktem to bohužel nešlo.

Novým papežem se stal Klement V., francouzský klérus a Filipovi nakloněný pontifik, který usedl na papežský stolec v roce 1305.  Kvůli silnému vlivu francouzského krále Filipa IV. Sličného se přesunul papežský dvůr z Itálie do jižní Francie.

Nejprve pobýval na různých místech ve Francii (například v Poitiers nebo Bordeaux), ale roku 1309 se definitivně usadil na papežský dvůr ve městě Avignon. Tím začalo období známé jako avignonské papežství, kdy papežové sídlili mimo Řím téměř 70 let.

Jeho první kroky jasně ukázaly, že bude královu autoritu respektovat – vyhýbal se otevřeným konfliktům, postupně přesouval církevní sídlo do Avignonu a umožnil Filipovi pokračovat v kontrolovaných zásazích do majetku a financí církve, aniž by se musel obávat přímého odporu z Říma. Tím se začala formovat dlouhodobá „avignonská éra“, kdy papež pod francouzským vlivem udržoval církevní politiku v souladu s královskými zájmy.

Filip IV. získal Klementa V. na svou stranu kombinací politického tlaku, diplomatických argumentů a slibů, které apelovaly na ambice a pohodlí francouzského papeže. Král mu ukázal, že spolupráce přinese stabilitu a ochranu jeho postavení a zároveň zajistí, že církevní majetek a finance budou dostupné pro udržení královské pokladny a nákladné projekty. Klement přijal tuto roli a stal se královou „pravou rukou“ při operacích, které postupně omezovaly moc templářů, přesouvaly církevní fondy a zajišťovaly, že výnosy z klášterů a diecézí směřovaly pod královskou kontrolu. Jeho postup byl chladný a systematický, využíval právní nástroje, vydával dekretální rozhodnutí a vyhlašoval opatření, která umožnila Filipovi získávat majetek, aniž by se otevřeně dostal do konfliktu s kanonickým právem.

Klement V. byl svému panovníkovi nápomocný téměř ve všem, co se týkalo získávání kontroly nad církevním majetkem a zdroji. Pomáhal v systematických zásazích do klášterních fondů, dovoloval králi vybírat mimořádné daně od bohatých opatů a biskupů, a to i tam, kde formálně patřily pod papežskou jurisdikci. Přijal právní a administrativní postupy, kterými Filip dokázal legitimně zabavit nebo převést majetek církevních institucí do královských rukou. Spolu s králem organizoval proces proti templářům, kdy byly jejich statky konfiskovány a řád systematicky rozebrán, přičemž Filipův právní aparát využíval Klementovy dekretální autority k zakrytí bezcitných kroků pod záminkou církevního práva.

Díky této spolupráci se Filipova pokladna rychle naplňovala, umožnila udržet rozsáhlý dvůr, financovat zahraniční diplomacii a války a upevňovat absolutní moc, zatímco Klement působil jako jeho nástroj, který dodával jeho zásahům legitimitu a chránil je před otevřeným odsouzením církevní hierarchie.

Filip IV. začal svou akci proti templářům 13. října 1307, kdy po celé Francii nechal náhle zatknout všechny členy řádu. Jejich domy, komendy a poklady byly obsazeny ozbrojenými jednotkami. Králové vojsko přitom jednalo rychle a tvrdě – nikdo nebyl varován, nikdo neměl čas se bránit. Příslušníci řádu byli obviněni z kacířství, sodomie, spiknutí proti králi a dalších nepravomocně dokázaných zločinů.

Po zatčení byli templáři převezeni do vězení, kde byli dlouhodobě mučeni, aby přiznali vymyšlené zločiny. Tortury zahrnovaly fyzické ubližování, hladovění, izolaci a psychický tlak – vše systematicky zaznamenáváno a využíváno jako důkazní materiál. Klement V. v této chvíli poskytoval formální papežskou podporu – vydával dekretální potvrzení, že zásahy krále nejsou v rozporu s církevním právem, čímž Filip získal krytí proti jakémukoliv otevřenému odsouzení.

Majetek řádu byl okamžitě zabaven a převeden pod královskou kontrolu nebo do rukou loajálních církevních institucí. V celé Francii se strhla panika mezi poddanými, protože se ukázalo, že nikdo, ani mocný řád, není chráněn před Filipovou mocí a právními machinacemi.

Asi 50–60 templářů bylo ve Francii upáleno jako kacíři a přibližně 400 až 500 templářů, skončilo v klášterních nebo hradních vězeních doživotně.

Akce proti židovské komunitě probíhala postupně po roce 1307, tedy poté, co Filip IV. zahájil zásahy proti templářům a upevnil si podporu papeže Klementa V. Král požadoval mimořádné půjčky, vysoké daně a konfiskace majetku židovských obyvatel, často s odůvodněním státní nebo finanční nutnosti. Tyto zásahy vedly k zabavení majetku, nuceným prodejům domů, bank a obchodů a k vysídlení některých komunit, přičemž Filip si právně kryl kroky pomocí dekretů papeže, aby jeho akce nepůsobily otevřeně proti církvi. Historici odhadují, že bylo vyhnáno přibližně 100 000 lidí. Odejít museli pouze s tím, co unesli.
Židé museli odejít často jen s tím, co unesli.

Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí.

Paralela mezi osudy templářů a židů vykresluje úplný obraz Filipovy bezohledné strategie. U obou skupin se ukázalo, že král kombinoval mocenskou chamtivost, právní obaly a církevní spolupráci – u templářů masové zatýkání, mučení a konfiskace řádu, u židů finanční exekuce, mimořádné daně a zabavení majetku. V obou případech šlo o rychlé a efektivní doplnění královské pokladny, zatímco jednotlivci, jejichž majetek byl zabaven, často zanechávali temný stín kleteb a výhrůžek.

Jedno vyřečené prokletí, které vešlo do historie, bylo od templáře Jacquesa de Molay, který před popravou na hranici v březnu v roce 1314 prohlásil, že

„Bůh a spravedlnost zasáhnou proti Filipovi a jeho rodině“, se postupně naplnilo.

Nejdříve zemřel papež Klement V. 20.dubna 1314, údajně na nějakou nemoc. A Filip IV. zemřel krátce po procesu templářů, v listopadu roku 1314 osudovým pádem z koně a během následujících dvou desetiletí zemřeli i jeho potomci, kteří měli pokračovat v rodu – jeho syn Ludvík X., Filip V. a Karel IV., čímž mužská linie jeho dynastie vyhasla a prokletí se naplnilo.

Tento řetězec událostí, kombinující moc, chamtivost a spravedlnost vyhlášenou na hranici, působí jako temný odraz Codexova ďábla – postava z iluminace rukopisu se odráží v králově chování, v jeho schopnosti zakrývat bezcitné činy právními formulacemi a v následcích, které se nevyhnuly ani těm, kdo stáli na jeho cestě.

Tak se strašně snažili připravit lidi o majetek a obohatit se, až se nakonec potvrdila staré přísloví:

Na svět jdeš nahý a ze světa odcházíš také nahý. Veškeré snažení o majetek je zbytečný.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bonifác_VIII.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Benedikt_XI.#/media/Soubor:Benedictus_XI_Tommaso_da_Modena.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klement_V.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Filip_IV._Francouzský