Je nadpozemsky nádherný zámek Miramare opravdu prokletý?

Nad azurově modrým mořem se zvedají oslnivě bílé zdi zámku Miramare. Slunce zalévá jeho terasy, vítr se od Jadranu opírá do exotických stromů a člověk má pocit, jako by stál mimo obyčejný svět. Jen málokteré místo v Evropě působí tak nádherně.

Arcivévoda Ferdinand Maxmilián se narodil 6. července 1832 ve Vídni jako druhý syn Františka Karla a Žofie Bavorské. Už od mládí bylo zřejmé, že právě on a jeho starší bratr František Josef I. výrazně převyšují své dva mladší sourozence inteligencí i ambicemi. Z počátečního přátelství mezi oběma bratry se však postupně stávala rivalita. Maxmilián byl vzdělaný, mimořádně schopný a velmi ctižádostivý. Když byl roku 1853 na Františka Josefa spáchán atentát, mladší bratr okamžitě přijel do Vídně. Císař později pochopil, že Maxmilián během jeho těžkého zranění nepřemýšlel jen o rodinné podpoře, ale také o možnosti usednout na trůn.

Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský

Poté, co se František Josef stal rakouským císařem, hledal Maxmilián vlastní prostor, kde by mohl vyniknout mimo stín svého staršího bratra. Roku 1850 byl jmenován poručíkem v Terstu a právě zde se jeho život začal spojovat s mořem, které ho fascinovalo téměř od mládí. O čtyři roky později se ve svých dvaadvaceti letech stal vrchním velitelem rakouského loďstva. Pro mladého arcivévodu to nebyla jen vojenská funkce. Jadran mu nabídl svět jeho snů.

Právě během pobytu u Terstu objevil skalnatý výběžek nad mořem, odkud se otevíral téměř nekonečný pohled na blankytnou hladinu. Místo na něho zapůsobilo natolik silně, že se rozhodl vybudovat vlastní sídlo právě zde. Ve svých snech si doslova vystavěl pohádkový svět zalitý sluncem, který by se stal útočištěm pro něho i jeho milovanou, tehdy ještě princeznu Charlottu Belgickou.

Stavba zámku Miramare začala roku 1856 podle projektu architekta Carla Junkera. Maxmilián se však nespokojil pouze s rolí objednavatele. S mimořádným zaujetím se osobně věnoval také rozsáhlým zahradám o rozloze přibližně dvaceti hektarů. Nechal sem přivážet exotické rostliny z dalekých cest a krok za krokem vytvářel své hnízdečko lásky.

Jenomže… Maxmilián netoužil pouze po nádherném sídle. V hloubi duše stále snil o větší roli, než jaká mu byla ve Vídni dovolena. A touha vystoupat výš někdy člověka přivede nebezpečně blízko ke slunci.

Belgická princezna Charlotte, pozdější arcivévodkyně rakouská
císařovna mexická

V červenci roku 1857 se Maxmilián oženil s belgickou princeznou Charlottou, dcerou krále Leopolda I. Mladý pár působil téměř pohádkově. Ona byla vzdělaná, elegantní a inteligentní, on okouzlující aristokrat s romantickou představou o životě u moře. Miramare se mělo stát symbolem jejich společného štěstí. Z teras zámku pozorovali lodě mizící za obzorem a kolem nich rostly zahrady plné cypřišů, cedrů a vzácných rostlin.

Nic není na světě jenom růžové. Na jedné straně u moře vznikal téměř idylický svět, ale vztahy mezi Maxmiliánem a vídeňským dvorem zůstávaly stále napjaté. František Josef svému mladšímu bratrovi nikdy plně nedůvěřoval. Maxmilián byl podle něho příliš samostatný, příliš oblíbený a příliš ambiciózní. Přesto jej císař roku 1857 jmenoval místokrálem Lombardsko-benátského království. Arcivévoda tak získal významnou politickou funkci právě v Itálii, která v té době procházela bouřlivým obdobím národního sjednocování.

Maxmilián se snažil vystupovat smířlivěji než Vídeň. Prosazoval umírněnější politiku a věřil, že si Italy získá větší otevřeností. Jenže právě to začalo Františka Josefa znepokojovat ještě více. Ve Vídni sílil pocit, že mladší bratr buduje vlastní mocenské postavení příliš nezávisle na císařově vůli.

Nakonec přišel rok 1859 a rakouská porážka ve válce se Sardinií a Francií. Lombardie byla ztracena a Maxmilián musel svou funkci opustit. Pro ambiciózního arcivévodu to byla těžká rána. Znovu se stáhl do Miramaru, do svého vysněného světa nad mořem. Právě tehdy začal trávit dlouhé hodiny pohledem na Jadran a snít.

zahrada zámku Miramare

Právě v té době začala kolem Maxmiliána kroužit nabídka, která působila, jako kdyby se jeho sen začal naplňovat. Francouzský císař Napoleon III. a skupina mexických konzervativců hledali evropského aristokrata, který by usedl na nově vytvořený mexický trůn. Pro muže, jenž celý život cítil, že stojí ve stínu svého staršího bratra, to bylo nesmírně lákavé. Najednou před ním ležela možnost stát se skutečným císařem.

Charlotta myšlenku podporovala. Byla stejně ambiciózní jako její manžel a věřila, že právě v Mexiku mohou společně vytvořit novou slavnou monarchii. Miramare se tehdy proměnilo v místo velkých plánů, dlouhých rozhovorů a snů o vzdálené říši za oceánem.

Mnozí však Maxmiliána varovali. Mexiko bylo zmítané občanskými válkami, země byla rozdělená a evropská podpora nejistá. Jenže právě tehdy se u Maxmiliána naplno projevila vlastnost, která ho provázela celý život. Touha po moci často převážila nad opatrností.

V dubnu roku 1864 nastal okamžik, který později získal téměř symbolický význam. Maxmilián s Charlottou opustili Miramare a nalodili se směrem k Mexiku. Mladý arcivévoda tehdy ještě netušil, že se na svůj oslnivý zámek nad Jadranem už nikdy nevrátí živý.

zámek Miramare

Mexické dobrodružství se však velmi rychle začalo měnit v noční můru. Maxmilián přijel do země, kterou téměř neznal, a brzy pochopil, že jeho moc stojí hlavně na francouzských bajonetech. Část Mexičanů jej sice vítala jako císaře, jiní ho však považovali za cizince dosazeného Evropou. Země zůstávala rozdělená a proti Maxmiliánovi dál bojovali republikáni vedení Benitem Juárezem.

Zpočátku se nový císař snažil vládnout idealisticky. Podporoval reformy, vzdělávání i modernizaci země. Jenže právě tím paradoxně ztrácel podporu i konzervativců, kteří ho původně na trůn přivedli. Maxmilián se tak postupně ocitl mezi dvěma světy, které mu přestávaly důvěřovat.

Situace se definitivně zlomila ve chvíli, kdy Napoleon III. začal z Mexika stahovat francouzská vojska. Bez jejich ochrany se císařský režim rychle hroutil. Charlotta odjela do Evropy prosit o pomoc. Objížděla panovnické dvory, žádala Napoleona III., papeže i evropské vládce, jenže všude narážela na chladné odmítání. Právě během těchto zoufalých jednání se její psychický stav začal dramaticky zhoršovat. Vážně onemocněla. Postupně začala propadat bludům, strachu a těžké duševní nemoci, z níž se už nikdy plně nevzpamatovala.

Maxmilián zatím zůstával v Mexiku téměř opuštěný. Měl ještě možnost uprchnout, mnozí ho k tomu přemlouvali, on však odmítl opustit své stoupence. V roce 1867 byl po obléhání města Querétaro zajat republikánskými vojsky a odsouzen k smrti.

Když 19. června 1867 zazněly výstřely popravčí čety, jako by se definitivně rozpadl celý sen o sluncem zalitém Miramaru. Z mladého ambiciózního arcivévody, který si nad Jadranem budoval vlastní pohádkový svět, se během několika let stal tragický císař popravený na druhém konci světa.

A právě od tohoto okamžiku začaly kolem Miramaru vznikat první temné pověsti. Lidé si později šeptali, že zámek svého pána varoval. Jiní tvrdili, že už tehdy působily jeho prázdné chodby podivně chladně, jako by nádherný palác nad mořem předem znal tragický konec svého majitele.

Jeho manželka Charlotta Belgická se v důsledku těchto událostí psychicky zhroutila a na zámku se měla uchylovat k seancím a zoufalému vyvolávání duchů svého mrtvého manžela. Navíc zámek hluboce proklela. Prý každý, kdo na zámku stráví noc, je odsouzen k předčasné a nepřirozené smrti.

A tehdy začala legenda o prokletí Miramaru sílit naplno. Lidé si začali spojovat osud Maxmiliána s podivně neklidnou atmosférou zámku nad mořem. Vyprávělo se, že žádný muž z habsburského rodu, který v Miramaru delší dobu pobýval, neskončil šťastně. Někteří v tom viděli pouhou náhodu. Jiní byli přesvědčeni, že v oslnivě krásném zámku nad Jadranem zůstalo něco temného, co si své oběti vybíralo dál.

schody zámku Miramare

Což se potvrzovalo tím, co se v rodě Habsburků dělo. Roku 1889 spáchal korunní princ Rudolf sebevraždu v Mayerlingu. Císařovna Sissi byla roku 1898 zavražděna anarchistou. A roku 1914 padl v Sarajevu František Ferdinand d’Este, jehož smrt rozpoutala první světovou válku. Dalším nepřímým důkazem prokletí je osud vévody Amedea Aosty, který na zámku pobýval a později zemřel v zajetí během druhé světové války.

Přestože spolu tyto události přímo nesouvisely, lidé začali zpětně hledat podivná spojení. A Miramare se postupně proměňovalo téměř v symbol habsburského neštěstí.

V Terstu se vyprávěly zvláštní historky. Někteří návštěvníci prý cítili v prázdných pokojích podivný chlad, jiní mluvili o zvláštním tichu, které v zámku panovalo i během slunečných dnů. Objevily se také pověsti, že Maxmilián měl zájem o spiritismus a tajemné nauky, které byly v aristokratických kruzích 19. století velmi módní. Důkazy pro podobné příběhy sice historici nikdy nenašli, ale legenda už dávno začala žít vlastním životem.

A možná právě v tom spočívá síla Miramaru. Jeho neklid vyrůstá z oslnivé krásy.

Když dnes člověk stojí na terase zámku a dívá se na nekonečnou modř Jadranu, snadno pochopí, proč Maxmilián tomuto místu podlehl. Miramare působí téměř jako sen. Jenže některé sny bývají tak krásné, až se člověk začne bát jejich konce.

Možná právě proto zůstává Miramare jedním z nejpodivuhodnějších aristokratických sídel Evropy. Člověk zde necítí jen obdiv nad krásou bílého zámku nad mořem, ale i zvláštní melancholii, která jako by mezi jeho zdmi přetrvala dodnes. A když se večerní slunce začne sklánět nad Jadranem, není těžké uvěřit, že někde mezi oslnivým světlem a mořským větrem stále přežívá příběh muže, který chtěl být příliš blízko slunci.

„Čím výš hledíš, tím hlouběji padáš.“

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miramare_(zámek)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Charlotta_Belgická

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmilián_I._Mexický

http://pvh.ff.cuni.cz/exkurze05/referaty/kaisersat_arcivevoda_maxmilian.pdf