Dumasův padouch Richelieu a táta mušketýrů velitel de Tréville. Jací to byli lidé ve skutečnosti?

Sahám po hřbetu knížky, abych se oprostila od běžného životního rytmu a na chvíli prožila příběh plný romantiky. Bohém a spisovatel Alexandre Dumas st. své hrdiny obohacoval doslova živočišnou energií a pro mne to byla a do dnes je velice přitažlivé. Miluji jeho způsob vyprávění. Jeho postavy dýchají životem, emocemi, odvahou i lidskými slabostmi. Člověk má při čtení pocit, jako by stál uprostřed francouzského dvora, mezi krásnými ženami a šarmantními mušketýry.

Alexandre Dumas dokázal velmi barvitě a poutavě popisovat povahy svých postav a do svých příběhů vkládal i skutečné lidi. Pro čtivost je přetvořil do jednodušších povah, historickým událostem přidal dramatičnost, a tak se ze skutečných lidí i událostí stali hrdinové krásných knižních příběhů.

Právě v tom spočívala spisovatelova genialita. Historický Richelieu nepatřil k záporným postavám jako v Dumasově románu, ale byl jedním z nejinteligentnějších evropských státníků své doby. A skutečný de Tréville? Patřil ke zkušeným mužům dvora, kteří se velmi dobře orientovali ve složitostech politické hry jednotlivců kolem krále Ludvíka XIII.

Armand Jean du Plessis de Richelieu se narodil 9. září 1585 v Paříži, pravděpodobně v rodovém domě v ulici Rue de Jouy poblíž kostela Saint-Paul. Pocházel ze starého francouzského šlechtického rodu du Plessis, který sice nepatřil mezi nejbohatší aristokracii Francie, ale byl úzce spojen se službou francouzské koruně. Otec François du Plessis působil jako voják a královský úředník za vlády Jindřich III. a matka Suzanne de La Porte pocházela z rodiny vzdělaných právníků a úředníků.

Skutečný člověk Armand Jean du Plessis de Richelieu

Když bylo Armandovi pouhých pět let, jeho otec François du Plessis roku 1590 zemřel a po sobě zanechal nemalé dluhy. Jeho vdova se tak dostala do velmi nepříjemné finanční situace, kterou musela řešit. Rodině však nadále zůstala podpora francouzské koruny.

Otec Armanda Jean du Plessis de Richelieu získal vazbu na výnosné biskupství v Luçonu díky své věrné službě francouzské koruně. François du Plessis působil jako voják a královský úředník ve službách Jindřicha III. a právě za tuto loajalitu a podporu během náboženských válek získal rod du Plessis možnost obsadit biskupství vlastním členem rodiny.

Ve Francii tehdy šlo o poměrně běžný způsob odměňování věrné šlechty. Král si tak upevňoval podporu důležitých rodů a současně získával větší vliv nad církevními úřady. Pro rodinu du Plessis znamenal Luçon nejen prestiž, ale hlavně stabilní příjmy, kontakty a cestu k vyššímu postavení.

Rod du Plessis o tuto vazbu nepřišel ani po smrti otce a francouzská koruna rodině dovolila zachovat si právo, aby úřad v budoucnu převzal další člen rodu. Což byla jejich záchrana udržet si prestiž společenské úrovně a zároveň možnost financovat vzdělání svých dětí.

Původně byl pro duchovní dráhu určen Armandův starší bratr Alphonse. Mladý Armand se proto nejprve připravoval na vojenský život typický pro mladého francouzského šlechtice. Rodina ho poslala studovat na Collège de Navarre v Paříži, jednu z nejvýznamnějších škol tehdejší Francie. Studoval zde latinu, rétoriku, filozofii, dvorské vystupování i práci s právními a správními dokumenty.

kardinál Richelieu v rozhovoru s králem Ludvíkem XIII.

Situace se však výrazně změnila ve chvíli, kdy se jeho starší bratr Alphonse rozhodl odejít do kláštera ke kartuziánům a církevní kariéry se vzdal. Rodina tak stála před nebezpečím, že o významné biskupství v Luçonu přijde. Právě tehdy začala směřovat Armanda k duchovní dráze. Aby mohl v budoucnu převzít biskupský úřad, musel se začít intenzivně věnovat teologii a církevnímu právu.

V mládí žil poměrně světským a divokým způsobem života, jak bylo mezi částí mladé francouzské aristokracie běžné. Pohyboval se v prostředí plném alkoholu, soubojů i krásných žen. Podle některých dobových zmínek prodělal kapavku, která tehdy představovala vážné a dlouhodobě vyčerpávající onemocnění.

Právě tato zkušenost mohla výrazně ovlivnit jeho další životní směřování. Změna v jeho chování po vážném onemocnění byla poměrně přirozená. Člověk, který se začal obávat o vlastní zdraví, dokázal zásadně přehodnotit své životní priority. Pevná disciplína, tvrdý a nekompromisní vnitřní řád mu dávaly možnost ovládat sám sebe. A to, jak víme, bývá ten nejtěžší úkol.

Stále více se u něj prosazovala schopnost skrývat emoce, pozorovat lidi kolem sebe a promýšlet každý další krok. Už od mládí se pohyboval v prostředí, kde se rozhodovalo o moci, penězích, postavení i přežití šlechtických rodů.

V pozdějším věku se o něm historici zmiňovali jako o často nemocném neduživém člověku. Zdravotní obtíže ho provázely prakticky celý dospělý život a současníci opakovaně zmiňovali jeho slabší tělesnou konstituci, horečky, únavu i časté vyčerpání. Ale vzdát se vlivu u krále Ludvíka XIII. nechtěl. A tak se snažil pracovat tak, jak mu jeho zdravotní stav dovolil. Celé hodiny studoval listiny, diktoval dopisy, plánoval diplomatické kroky a řídil státní správu téměř z pracovního křesla či z lůžka.

Zároveň potřeboval mít neustále nové zprávy z terénu, potřeboval vědět, kde se co děje a nestačilo mu slyšet, co kdo kde říká, aniž je informován o politické situaci a o nebezpečí, které ze situace vyplývá. Mnohdy se vytvářelo mezi lidmi různého zaměření napětí, a to podporovalo zázemí pro spiklence. A to vše potřeboval Richelieu včas vědět, aby na to mohl reagovat. Právě proto začal postupně budovat rozsáhlou síť důvěrníků, tajných spolupracovníků, informátorů i diplomatických kontaktů, kteří mu přinášeli zprávy z francouzského dvora i ze zahraničí. Díky tomu často věděl o připravovaných rebeliích, tajných jednáních šlechty či plánovaných spiknutích mnohem dříve než jeho protivníci.

Velkou pozornost věnoval také bezpečnosti tajné korespondence. Politická jednání se tehdy odehrávala především prostřednictvím dopisů, poslů a neveřejných zpráv, které mohly být zachyceny nebo odcizeny. Richelieu proto podporoval používání složitějších forem tajného kódování důležitých listin a šifrované komunikace. Právě s jeho jménem bývá spojován rozvoj propracovanější práce s tajnými šiframi ve francouzské státní správě.

Jeho protivníci si často vůbec neuvědomovali, jak rozsáhlou síť informací kolem sebe vybudoval. Richelieu dokázal trpělivě sbírat jednotlivé střípky zpráv, porovnávat je a následně velmi přesně odhadovat další kroky svých nepřátel. A právě díky této schopnosti býval často o několik tahů napřed.

Při čtení historicky doložených informací mě napadla ještě jedna věc. Fyzicky slabší a nemocnější lidé bývají svým okolím často podceňováni. Richelieu musel mít v sobě hodně silnou a pevnou vůli prát se se svou neschopností být běžně platným členem královské družiny. Zákonitě musel trpět strachem, že bude vyřazený a že jeho místo nahradí někdo jiný. Tomu se vehementně bránil a dá se říci, že až do své smrti se mu to dařilo. Vyburcoval velmi nemocný organizmus do maxima tak, že byl součástí života krále, měl přehled o dění mezi nejvyšší aristokracií a nejlépe pro něho bylo dokázat předvídat každý krok dopředu. Což se mu dařilo.

A právě díky této své schopnosti se stal jedním z nejnebezpečnějších a současně nejvýznamnějších mužů Francie 17. století.
To věděl velmi dobře i král Ludvík XIII. Je zajímavé, že ho neměl moc rád. Byl mu vyloženě nesympatický, ale vysoce oceňoval práci, kterou zastával.

Armand Jean du Plessis de Richelieu vystupuje u Alexandra Dumase jako mimořádně inteligentní, chladný a nebezpečný muž, který téměř nikdy neztrácí kontrolu nad svými emocemi. Působí jako padouch, který je nebezpečný svou trpělivostí, inteligencí a schopností předvídat i plánovat několik tahů dopředu.

Richelieu v románu velmi dobře chápe lidské slabosti a umí je využívat. Lidé kolem něj často jednají ze strachu, ctižádosti, žárlivosti nebo touhy po postavení a právě s těmito vlastnostmi dokáže mistrně pracovat. Dumasův Richelieu téměř nikdy nepotřebuje osobně tasit kord. Jeho hlavní zbraní jsou informace, tajné kontakty, psychologický tlak a schopnost manipulovat okolím.

Současně však nepůsobí jako hloupý nebo malicherný nepřítel. Dumas mu ponechal obrovskou inteligenci, politický talent i schopnost obdivovat silné protivníky. Právě proto bývá v románu někdy přitažlivější než samotní kladní hrdinové. Čtenář totiž cítí, že proti mušketýrům nestojí obyčejný padouch, ale člověk mimořádných schopností.

Dumasův Richelieu pracuje pouze pro vyšší zájem Francie a stabilitu království. Dumas chce, aby to z jeho jednání čtenář pocítil. A to je také důvod, proč používá tvrdé a někdy velmi nebezpečné prostředky. Což jeho postavu činí literárně silnější.

Jean-Armand du Peyrer se narodil roku 1598 v gaskoňském kraji jihozápadní Francie v Oloron-Sainte-Marie do rodiny nižší šlechty, která byla silně spojena s vojenskou službou a věrností francouzskému králi. Prostředí Gaskoňska tehdy formovalo hrdé a velmi temperamentní muže. Místní šlechtici často nevynikali bohatstvím, ale odvahou, jezdeckým uměním, osobní ctí a schopností obstát ve světě plném nebezpečí i soupeření.

Skutečný člověk Jean-Armand du Peyrer, Monsieur comte de Tréville

Rod Peyrerů měl vazby na další významné gaskoňské rodiny. De Tréville byl pokrevně spřízněn s jeho rodem, ze kterého pocházel skutečný Henri d’Aramitz, který se stal předlohou Dumasova Aramise. Gaskoňské rodiny tehdy mezi sebou vytvářely pevné vazby a často si navzájem pomáhaly při získávání vojenských i dvorských funkcí.

Mladý de Tréville vyrůstal v prostředí, kde se od chlapců očekávala fyzická zdatnost, schopnost zacházet se zbraní, jezdit na koni a bránit čest svého rodu. Už od dětství se učil disciplíně, poslušnosti vůči autoritě a současně i hrdosti typické pro gaskoňskou šlechtu. Prostředí francouzského jihozápadu bylo mnohem drsnější než elegantní svět pařížského dvora a právě tato tvrdá výchova pravděpodobně výrazně formovala jeho pozdější povahu.

Na rozdíl od neduživého Richelieua působil de Tréville jako fyzicky zdatný člověk s notnou dávkou odvahy. Nebál se konfrontace ani přímého střetu.

Byl velmi schopný a po politické půdě se dokázal chovat jako vynikající diplomat. Dobře chápal, v jakém prostředí se pohybuje on i jeho panovník Ludvík XIII. Právě díky tomu dokázal dlouhé roky udržet důvěru krále.

Velitel mušketýrů comte de Tréville se svými svěřenci

Právě tato důvěra nakonec výrazně ovlivnila celý jeho další život. Jean-Armand du Peyrer se postupně stal jedním z nejbližších lidí krále Ludvíka XIII. a roku 1634 získal pod své velení elitní jednotku královských mušketýrů. Ti představovali osobní ochranu panovníka, kterým musel zákonitě absolutně důvěřovat.

De Tréville si velmi dobře uvědomoval, že kolem francouzského dvora se pohybují lidé usilující o moc, vliv i královu přízeň. Právě proto kladl mimořádný důraz na loajalitu, disciplínu a vzájemnou soudržnost svých mušketýrů. Nebyl pouze jejich velitelem. Své svěřence se snažil chránit, byl jim zkušeným rádcem i člověkem, který se nebál za své muže bojovat. A právě tím si získával jejich obrovský respekt.

Jean-Armand du Peyrer comte de Tréville se roku 1637 oženil s Anne de Guillon des Essarts, která pocházela z rodiny úzce spojené s královskou vojenskou službou. Sňatek posílil postavení de Trévilleho mezi francouzskou šlechtou i v prostředí královského dvora. Anne navíc přinesla do manželství vysoké věno, díky kterému mohl rozšířit své rodové majetky a upevnit finanční zázemí své rodiny.

Z jejich manželství se narodili dva synové, Armand Jean a Joseph Henry. Přestože byl de Tréville většinu života silně spojen se službou králi Ludvíkovi XIII. a královskými mušketýry, později se stále více obracel také k rodinnému životu a správě svých držav v Baskicku a Béarnu.

Dochované prameny však ukazují, že jeho soukromý život zůstával mnohem klidnější a méně dramatický než dobrodružný svět, který kolem něj později vytvořil Alexandre Dumas. De Tréville působil spíše jako muž pevně spojený s rodem, rodinným postavením a odpovědností vůči vlastnímu jménu.

Vztah Jean-Armand du Peyrer comte de Tréville ke králi Ludvíkovi XIII. byl postavený především na osobní důvěře. Ludvík XIII. si de Trévilleho vážil jako člověka oddaného koruně, schopného udržet disciplínu mezi mušketýry a současně chránit královy zájmy v nebezpečném prostředí francouzského dvora. De Tréville se projevoval s jakýmsi vojenským neohrabaným chováním. Vystupoval i jednal přímočaře, nekompromisně s náležitou gaskoňskou hrdostí. Jemné chování dvorského šlechtice mu bylo cizí. A to samozřejmě Ludvíku XIII. imponovalo více než přetvářka.

Jean-Armand du Peyrer comte de Tréville vystupuje u Alexandra Dumase jako energický, temperamentní a velmi hrdý muž s obrovským smyslem pro čest a věrnost králi. Dumas z něj vytvořil téměř otcovskou postavu mušketýrů, která své muže chrání, podporuje a současně drží pevnou disciplínu.

Na rozdíl od chladného a promyšleného Richelieua působí de Tréville mnohem otevřeněji a přímočařeji. Jedná rychle, často emotivně a nebojí se konfliktu. Současně však není hloupý. Velmi dobře chápe nebezpečí dvorské politiky a ví, že kolem krále se pohybuje mnoho lidí usilujících o moc. Proto vystupuje jako zkušený ochránce mušketýrů, kteří se kvůli své povaze občas dostávají do problémů. Je vůči nim loajální, férový a nikdy by je nezradil. Oni vědí, že za nimi stojí v jakémkoli jejich průšvihu či skutečném nebezpečí. A to je důvod, proč ho jeho svěřenci respektují.

Současně v sobě nese i typickou gaskoňskou povahu. Je prudký, někdy ironický, sebevědomý a velmi citlivý na otázku cti. A právě tím vytváří dokonalý protipól Dumasova Richelieua. Zatímco kardinál představuje svět tajné politiky, intrik a promyšlené moci, de Tréville zosobňuje otevřenost, věrnost, vojenskou čest a přímé jednání.

Vztah mezi Dumasovým Armand Jean du Plessis de Richelieu a Jean-Armand du Peyrer de Tréville je postavený především na vzájemném napětí, opatrnosti a soupeření dvou mimořádně inteligentních mužů, kteří stojí na opačných stranách královského prostředí.

Dumas z nich vytvořil téměř symbolický střet dvou světů. Richelieu představuje svět tajné politiky, informátorů, diplomatických her a promyšlené moci. De Tréville naopak zosobňuje vojenskou čest, otevřenou věrnost králi a ochranu mušketýrů. Oba muži se velmi dobře znají a oba si současně uvědomují nebezpečnost toho druhého.

Kardinál vnímá de Trévilleho jako člověka s velkým vlivem na krále i na mušketýry. Ví, že jde o silnou osobnost, kterou nelze snadno zastrašit ani koupit. De Tréville zase chápe, že proti němu stojí jeden z nejmocnějších a nejchytřejších mužů Francie, který disponuje obrovskou sítí kontaktů a informací.

Právě proto mezi nimi nevzniká obyčejná nenávist plná výbuchů emocí. Dumas jejich vztah vystavěl mnohem rafinovaněji. Oba spolu často jednají zdvořile, téměř chladně, ale pod povrchem je neustále cítit napětí, vzájemné testování sil i snaha získat převahu.

Současně je však zajímavé, že Dumas mezi nimi ponechal i určitý respekt. Kardinál dobře ví, že de Tréville je oddaný králi a schopný velitel. De Tréville zase chápe mimořádnou inteligenci a schopnosti Richelieua. A právě díky tomu jejich střet v románu působí mnohem silněji než obyčejný boj dobra se zlem.

Vztah mezi Armandem du Peyrerem de Tréville a Armandem Jeanem du Plessis de Richelieu nebyl tak jednoznačný jako v románu Tři mušketýři. De Tréville dobře věděl, že Richelieu představuje jednu z nejmocnějších postav Francie a že bez jeho schopností by království jen těžko drželo pohromadě. Richelieu si zase uvědomoval, že de Tréville má obrovský vliv na krále i na prostředí mušketýrů.

Oba muži se pohybovali v odlišném světě a používali jiný způsob moci. Richelieu vládl hlavně prostřednictvím informací, diplomacie, tajných jednání a státní správy. De Tréville představoval spíše svět osobní cti, vojenské věrnosti a přímé služby panovníkovi. Přesto mezi nimi existovala určitá hranice vzájemného respektu, protože oba velmi dobře chápali, že slouží stejnému králi a společné Francii.

Jean-Armand du Peyrer de Tréville a Armand Jean du Plessis de Richelieu se sice pohybovali v trochu odlišných vrstvách královské moci, ale jejich světy se ve skutečnosti velmi často protínaly. A právě proto měli důvod spolupracovat.

kardinál Richelieu s velitelem mušketýrů hrabětem de Tréville řeší situaci

Richelieu potřeboval mít přehled o náladách mezi šlechtou, vojáky i lidmi kolem krále. De Tréville se zase pohyboval přímo v prostředí mušketýrů, gardy a dvorského života, kde se mnoho informací šířilo rychleji než oficiální cestou. Oba tak disponovali jiným druhem informací. Richelieu pracoval s rozsáhlou sítí diplomatů, informátorů a tajné korespondence, zatímco de Tréville měl blízko k lidem, kteří stáli přímo kolem krále a vojenského prostředí.

Oba byli příliš inteligentní na to, aby mezi sebou vedli otevřenou osobní válku. Spíše šlo o opatrnou spolupráci dvou velmi schopných mužů, kteří si navzájem dobře uvědomovali vlastní význam i nebezpečnost toho druhého.

Konkrétní přímé schůzky nebo detailní záznamy společných akcí Jean-Armand du Peyrer de Tréville a Armand Jean du Plessis de Richelieu se dochovaly jen omezeně, ale jejich spolupráce je dobře vidět například během období silného napětí kolem francouzské šlechty a opakovaných spiknutí proti Ludvíku XIII.

Richelieu tehdy budoval pevnější královskou moc a tvrdě postupoval proti části vysoké aristokracie, která se snažila oslabit krále nebo jednat samostatně. V takové situaci potřeboval nejen informace ze své sítě diplomatů a tajných agentů, ale také spolehlivé lidi přímo v blízkosti panovníka. A právě zde měli význam mušketýři pod vedením de Trévilleho.

Mušketýři nefungovali pouze jako okázalá královská garda. Doprovázeli krále při cestách, chránili ho během neklidných období a pohybovali se v prostředí, kde se velmi rychle šířily zákulisní informace. Richelieu tak mohl získávat důležité poznatky i prostřednictvím lidí napojených na de Trévilleho.

Jeden příklad za všechny je z doby, kdy se vytvářelo napětí kolem Gastona Orleánského, králova bratra, který se opakovaně zapojoval do různých politických intrik a spiknutí proti Richelieuově politice. V těchto obdobích stáli mušketýři pevně na straně krále. A právě tehdy bylo jasně vidět, že Richelieu a de Tréville sice představují odlišné typy moci, ale ve chvíli ohrožení království spolupracují na stejné straně.

Právě tehdy se naplno ukázalo, jak důležitou roli sehrávali mušketýři pod vedením Jean-Armand du Peyrer de Tréville. Jejich úkolem nebyla pouze ochrana krále při slavnostech nebo cestách. V období napětí chránili panovníka i samotné fungování dvora. Pohybovali se přímo v prostředí, kde se šířily zákulisní informace, šeptanda i obavy z možného převratu.

Armand Jean du Plessis de Richelieu v té době využíval svou síť informátorů, diplomatů a tajné korespondence, zatímco de Tréville držel pevně pod kontrolou prostředí mušketýrů i bezpečnost v blízkosti krále. Právě v této vyhrocené situaci se projevoval skutečně velmi pevný vztah těchto dvou mužů jako velice prospěšný na všech stranách.

Jako kdyby se řídili pravidlem:

Jeden člověk vidí jen část cesty. Dva už dokážou zahlédnout obzor

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Armand-Jean_du_Plessis_de_Richelieu

https://fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Armand_du_Peyrer

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tři_mušketýři

Kniha Tři mušketýři, A. Dumas, I. a II. díl , Státní nakladatelství dětské knihy Praha rok 1967