Když žena touží a její touha je v životě nenaplněná, touží i po smrti?

Mé setkání s duchem…

Už jste někdy potkali ducha? Já ano. A mám ho zvěčněného na fotografii. Není to žádná fikce, žádná fotomontáž. To, co jsem zachytila objektivem, je skutečné. A ta zvláštní bílá silueta? Posuďte sami…

Bylo 31. prosince 1999. S kamarádkou Janou jsme se vydaly na procházku do historického jádra Jindřichova Hradce. Procházely jsme se středověkými uličkami, nasávaly atmosféru starobylého hradu a pozdního odpoledne. Bylo krátce po šesté večer – tma už byla hustá jako samet. Vytáhla jsem svůj malý foťák a udělala dvě rychlé fotografie. První bez Jany, jen směr do nádvoří. Druhou už s ní v záběru, jak stojí blíž k hradnímu traktu.

Když jsem pak o pár dní později držela v ruce vyvolaný film, nevěřila jsem svým očím. Na první snímek blesk nezareagoval a nic zvláštního na něm nebylo. Ale na druhém stála Jana, a hned vedle ní  bílá silueta, téměř lidského tvaru. Ne blesk, ne šmouha. Něco jiného.

Jakmile jsem se na tu siluetu zaměřila, pocítila jsem mrazení, tíhu na prsou, zvláštní tlak v nohách. Slzy mi samy tekly z očí, aniž bych věděla proč. A pak… přišlo zvláštní vnuknutí. Jako by mi ta bytost tiše šeptala: Kdo mě zachrání? Kdy konečně najdu klid?

V mysli se mi objevily dřevěné schody, jako by mě vedly nahoru. Chtěla mi něco ukázat. A v dalším okamžiku – výklenek v okně a v něm pár smutných ženských očí. Stály proti mně, mlčely, a přesto volaly. Cítila jsem to: v její mysli někdy zůstávala jen jedna úniková možnost z tohoto neutěšeného života a tím byla možnost skočit dolů. .

Když jsem tu noc dlouze seděla nad fotografií a přemítala, co jsem vlastně zachytila, nemohla jsem se zbavit dojmu, že ten příběh, který jsem zahlédla, není jen pouhým náznakem, ale skutečnou výpovědí ženské duše, která stále volá. Chtěla být slyšena.

Dlouhých pět let jsem měla fotografie založené v pracovním stole až do doby, kdy se v mé blízkosti ocitla pracovnice místního pardubického Archivu. Ukázala jsem jí fotografie. A jaké bylo mé překvapení, když jsem při druhém našem setkání dostala ofocenou stránku z knihy, na které byla Perchta z Rožmberka vyobrazená na skutečném obraze. A text středověkého spisovatele a historika Bohuslava Balbína ze 17. století, že její duše nemá klid a zjevuje se jako Bílá paní na různých hradech, kde kdysi žila. Balbín popsal její postavu. Vysoká, štíhlá žena zahalená v bílém rouchu, která se zjevuje před příchodem smrti nebo neštěstí v rodině. Ale nikdy ne jako hrozba, vždy jako varování nebo ochránkyně. To mě přesvědčilo věřit, že je to opravdu duch nešťastné Perchty.

Perchta z Rožmberka byla dcerou mocného šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka. Narodila se kolem roku 1429 a byla výjimečná už od útlého dětství.Byla sečtělá, velmi citlivá, zbožná, s velkým smyslem pro spravedlnost.

Její osud byl zpečetěn od prvního nádechu po jejím narození. Vdá se a posílí stav jejího otce. Když jí bylo sotva dvacet let, otec ji provdal proti její vůli za Jana z Lichtenštejna, bohatého, ale krutého šlechtice. Perchta plakala, prosila, psala matce dopisy, ve kterých prosila o vysvobození z tohoto manželství. V jednom z dopisů stojí:

„Milá matko, neboť nechci, abyste mě považovala za mrtvou… prosím, zachraňte mě, neboť zde není dům, ale vězení.“

Její matka Bohunka jí odpovídala, ale nemohla jí pomoci. Manželství bylo obchodem mezi muži, pocity dcery nebyly na pořadu dne.

A právě o této bolesti, kterou jsem cítila ve svém těle při pohledu na siluetu, jako by ztuhlé v čase, mluví i historik a jezuita Bohuslav Balbín.

Cítila jsem bolest a výčitku, protože nebyla nikdy vyslyšena, nikdy pochopena. Že nikdo nechtěl vidět její utrpení. A přesto do konce života zachovávala důstojnost.

Po smrti svého muže, kterého přežila, se stala laskavou paní na panství. Pomáhala chudým, měla blízko ke služebnictvu, léčila bylinkami a chránila bezbranné. Lidé si jí začali vážit. Ale ten vnitřní smutek z neprožité lásky, z potlačenéh ženství, z násilně vnuceného života, v ní zůstal navždy.

Říká se, že se zjevuje vždy tam, kde ženské srdce touží po svobodě a po tom, aby bylo konečně slyšeno.

Kde a kdy zemřela Perchta z Rožmberka?

Perchta zemřela 14. května roku 1476 na hradě Rožmberk nad Vltavou, ve věku necelých 47 let. Dožila se věku, který byl na svou dobu nadprůměrný, ale její duše rozhodně nezemřela v pokoji. Ačkoliv byla formálně paní domu, vnitřně byla zajatkyní. Nejprve svého otce, později manžela a nakonec osudu, který ji nikdy nenechal dýchat podle vlastního rytmu.

Po smrti jejího manžela mohla konečně svobodněji žít a zúročit svou moudrost i laskavost. Ale v srdci měla ránu, kterou čas nezahojil. Těžce nemocná, vyčerpaná životem, se nakonec vrátila na rodný Rožmberk . Právě tam, kde vyrůstala jako svobodná a ještě šťastná dívka. Tam vydechla naposledy.

Proč se pořád vrací na zem?

Podle starých legend i historických zápisů, zejména Balbína, Perchta po smrti nenalezla klid, protože neodpustila svému manželovi.

Její manžel Jan z Lichtenštejna ji celý život ponižoval. Nikdy ji skutečně nemiloval, choval se k ní hrubě, krutě a s opovržením. V domácnosti panovalo emocionální násilí. Perchta v několika zachovaných dopisech (ano, dodnes existují!) volá o pomoc, píše o svém neštěstí, smutku i bezmoci. Ale nebyla vyslyšena. Ani svými rodiči.

Věřilo se, že aby mohla její duše odejít do klidu, musí odpustit těm, kdo jí ublížili. Ale právě v tom je její osud tak bolestně lidský a blízký, odpuštění není snadné, pokud bolest sahá příliš hluboko.

A tak se Perchta vrací, jakoby hledala klid, který jí za života odepřeli. Lidé ji vídají v bílém rouchu, někdy s klíčem, jindy s lucernou. Není to duch msty, ale duch neuzdraveného zranění.

Přikládám svou vlastní fotografii a kopii ze staré knihy, kde je vyobrazena Perchta z Pernštejna. Porovnejte sami.