Nález 2000 let starého dřevěného kolíku byl fascinující, ale historici se fatálně zmýlili v použití

Británie bývala v prvním století našeho letopočtu krajinou velkých zeměpisných kontrastů, kde se divoká severská příroda střídala s obdělávaným jihem.

Hluboké a těžko prostupné lesy tvořené prastarými duby, jilmami a jasany v té době pokrývaly velkou část ostrova a to hlavně na severu a v nížinách se rozkládaly rozsáhlé močály a bažiny, které v dobrém stavu udržovaly časté deště.

Tato divočina byla domovem desítek keltských kmenů, které krajinu na mnoha místech výrazně přetvářely. Zejména na jihu a východě ostrova nebyly lesy souvislé, ale střídaly se s rozsáhlými plochami vykácené půdy. Keltové zde měli propracovaný systém polí a pastvin, kde pěstovali pšenici a chovali dobytek. Žili v roztroušených vesnicích s kruhovými domy z proutí a hlíny nebo v opevněných hradištích na kopcích. Krajina tak byla rozdělena neviditelnými kmenovými hranicemi, které si místní králové přísně střežili.

keltská vesnice

Do těchto poměrů zasáhl spor, který přivedl do Británie římské vojsko. Král Verica byl vyhnán ze země a obrátil se na císaře Claudia s prosbou o pomoc. Claudius jeho žádosti využil a roku 43 našeho letopočtu vyslal do Británie armádu pod velením Aula Plautia. Římané začali dobývat jižní část ostrova a Claudius se později k tažení osobně připojil.

Část Británie se tak dostala pod římskou vládu, která postupně ovládla rozsáhlé území na jihu a východě dnešní Anglie. Jejich moc se během prvních čtyř let rozšířila od jižního pobřeží přes údolí Temže až do střední Anglie. Na ovládnutých územích začali Římané budovat rozsáhlou síť silnic, které spojovaly vojenské pevnosti, města a obchodní střediska. Pevnosti stavěli podél důležitých cest, u říčních přechodů a v oblastech, kde potřebovali udržet kontrolu nad krajinou. Kolem nich postupně vyrůstaly civilní osady s domy, obchody, hospodami a řemeslnickými dílnami.

V městech, například v Londiniu, dnešním Londýně, Camulodunu, dnešním Colchesteru, a Verulamiu u dnešního St Albans, vznikaly obytné domy, tržiště, správní budovy, chrámy a veřejné lázně s podlahovým vytápěním. Některá města měla také divadla nebo amfiteátry. Menší sídla rostla podél silnic a na jejich křižovatkách, zatímco na venkově se rozvíjely zemědělské usedlosti a bohatší venkovské vily s mozaikovými podlahami. Tato výstavba postupně měnila krajinu od jižní Anglie až po severní vojenské oblasti.

Na severu hrála významnou roli obrana hranic. Římané zde budovali pevnosti, opevněné tábory a strážní věže. Nejrozsáhlejším obranným projektem se stal Hadriánův val, jehož výstavba začala roku 122 našeho letopočtu na příkaz císaře Hadriána. Táhl se přibližně 117 kilometrů od pobřeží k pobřeží a vymezoval severní hranici provincie Britannia. Zpočátku jej tvořila zčásti kamenná hradba a zčásti val z drnů, doplněný příkopy, pevnostmi a strážními věžemi. Stavěli jej především vojáci druhé, šesté a dvacáté legie, kterým pomáhaly také pomocné jednotky.

Jednou ze severních pevností byla Vindolanda v dnešním Northumberlandu, kousek na jih od pozdějšího Hadriánova valu. První pevnost zde vznikla kolem roku 85 našeho letopočtu. V průběhu římského osídlení se na tomto místě vystřídalo nejméně devět pevností, jejichž demolice a přestavby zanechaly hluboké vrstvy starších staveb i předmětů každodenního života.

Nejstarší pevnosti měly převážně dřevěné budovy, jejichž stěny tvořily dřevěné konstrukce s výpletem omazaným hlínou. Stály zde kasárenské budovy pro vojáky pomocných sborů, sídlo velitele, sklady a dílny. Zpracovávala se zde také kůže, vyráběla a opravovala obuv i další vybavení. Součástí areálu byly odvodňovací žlaby a příkopy.

Později dřevěné stavby postupně nahrazovaly kamenné budovy. V pevnosti vzniklo vojenské velitelství s úředními místnostmi, sídlo velitele a jeho rodiny, kasárna a sklady obilí. K pevnosti patřily také lázně. Za jejími hradbami se rozvíjela civilní osada, kde žili obchodníci, řemeslníci a rodiny vojáků. Římská vláda v Británii trvala přibližně 367 let, od invaze za císaře Claudia v roce 43 do počátku pátého století. Její konec se tradičně spojuje s rokem 410, kdy byla říše pod silným tlakem na evropském kontinentu a britská města se musela postarat o vlastní obranu. Římská vojska však ostrov neopustila najednou. Jejich postupné stahování a rozpad ústřední správy ukončily období, během něhož byla velká část Británie římskou provincií.

Později dřevěné stavby postupně nahrazovaly kamenné budovy. V pevnosti vzniklo vojenské velitelství s úředními místnostmi, sídlo velitele a jeho rodiny, kasárna a sklady obilí. K pevnosti patřily také lázně. Za jejími hradbami se rozvíjela civilní osada, kde žili obchodníci, řemeslníci a rodiny vojáků. Římská vláda v Británii trvala přibližně 367 let, od invaze za císaře Claudia v roce 43 do počátku pátého století. Její konec se tradičně spojuje s rokem 410, kdy byla říše pod silným tlakem na evropském kontinentu a britská města se musela postarat o vlastní obranu. Římská vojska však ostrov neopustila najednou. Jejich postupné stahování a rozpad ústřední správy ukončily období, během něhož byla velká část Británie římskou provincií.

Příběh o znovuzrození Vindolandy začíná přesně v roce 1929 na zvlněných zelených polích severní Anglie, jen kousek na jih od mohutných trosek Hadriánova valu. Tím mladým, tehdy třiadvacetiletým studentem z oxfordské univerzity, který propadl kouzlu římské historie, byl Eric Birley. Psal se rok 1929, kdy se v této odlehlé severské krajině hrabství Northumberland rozprodávalo velké soukromé panství v aukci. Eric Birley neváhal ani minutu a z vlastních úspor koupil kamenné venkovské sídlo s názvem Chesterholm House a s ním i přilehlé pastviny. Jako zapálený badatel, který už měl za sebou první studentské vykopávky, totiž velmi dobře věděl, co se pod nánosem staleté hlíny a trávy na jeho novém pozemku skrývá. Věděl, že kupuje půdu, pod kterou neporušeně odpočívají rozsáhlé základy starověké římské pevnosti. Z nově koupeného domu Chesterholm se okamžitě stala rodinná badatelská základna, kam se brzy sjížděla tehdejší absolutní archeologická elita a kde se začal psát příběh, který o desítky let později vyvrcholil šokujícím nálezem z hlubokého bahna.

Chesterholm House

Po svatbě v roce 1934 se k Ericovi na vindolandských polích připojila jeho manželka Margaret, které nikdo neřekl jinak než Peggy. Společně vykopávali základy prvních kamenných staveb a z usedlosti Chesterholm udělali centrum britské archeologie. Skutečný zlom ale nastal, když rodinnou štafetu převzal jejich syn Robin Birley. Ten v roce 1970 založil nadaci Vindolanda Trust, opustil stabilní práci učitele a rozhodl se prozkoumat otcovy pozemky naplno, bez vládních dotací a jen za pomoci dobrovolníků.

Vědci na místě původně hledali klasické římské hradby, zbraně a pevné základy budov. V roce 1992 však při kopání odvodňovací roury narazili v hloubce mezi čtyřmi a šesti metry na něco nevídaného. Objevili pozůstatky staré dřevěné kanalizace z dlabaných jasanových kmenů a hluboké příkopy plné černého, silně zapáchajícího bahna a jílu. V této hloubce se nacházelo specifické anaerobní prostředí, do kterého nepronikl vůbec žádný kyslík. Jíl a stojatá voda zafungovaly jako dokonalý přírodní mrazák, který stoprocentně zablokoval bakterie a uchránil organické materiály před shnitím. Tento podzemní archiv nevznikl žádnou náhlou přírodní katastrofou. Byl to výsledek běžného lidského provozu v průběhu druhého století, zhruba mezi lety 100 až 200 našeho letopočtu. Když stará dřevěná kasárna dosloužila, Římané budovy strhli a nepotřebné věci naházeli na dno příkopů. Vše pak zasypali tlustou vrstvou hlíny a jílu, udusali to a přímo na odpadcích postavili novou kamennou pevnost.

Z bahna se tak začaly vytahovat tisíce neporušených kožených bot, nitě a kousky látek, které v zemi ležely bezmála dva tisíce let.

Šlo o pozůstatky specializovaných armádních krejčovských a obuvnických dílen, které v pevnosti denně šily a opravovaly výstroj pro stovky vojáků z pomocných sborů. Mezi těmito krejčovskými odpadky ležel na samém dně příkopu i šestnáct centimetrů dlouhý dřevěný jasanový kolík s anatomicky přesným tvarem žaludu, který tým Robina Birleyho vykopal v létě roku 1992. Právě kvůli okolnímu textilu a obuvi vědci nález okamžitě zařadili mezi krejčovské potřeby na zašívání ponožek, čímž starověkou erotickou pomůcku na třicet let odřízli od světa v muzejní krabici.

Psal se rok 2021, přesněji 10. července, kdy Vindolanda Trust informovala veřejnost o novém zkoumání věcí, které se našly pod nánosem bahna, a uvedla archeology profesora Roba Collinse a doktora Roba Sandse. Důvodem byla možnost použití nejmodernějších technologií, které v devadesátých letech minulého století nebyly k dispozici.

I předmět určený ke štupování byl podroben detailnímu zkoumání pomocí trojrozměrného laserového skenování a pokročilé mikroskopické analýzy povrchového opotřebení. Výsledky přinesly absolutní senzaci a zcela vyvrátily teorii o neškodné pomůcce na záplatování oděvů. Mikroskopy odhalily, že zatímco na středové části jasanového kolíku jsou stále jasně patrné jemné zářezy od řezbářského nože, oba jeho konce jsou dokonale hladké, zaoblené a nablýskané. Tento specifický typ vyleštění povrchu mohl vzniknout pouze dlouhodobým, opakovaným a intenzivním třením o lidskou kůži za přítomnosti tělesných tekutin.

Vědci na základě těchto zjištění publikovali odbornou studii, ve které popsali tři nejpravděpodobnější způsoby, k čemu všemu mohl tento anatomicky věrný předmět vojákům a obyvatelům na severní hranici sloužit.

Jednou z možností je použít ji jako intimní sexuální pomůcku. Vzhledem k tomu, že předmět je vyřezán v životní velikosti a měří přesně šestnáct centimetrů, byl pro tyto účely ideálně tvarován. Historici v této souvislosti upozorňují na specifické složení tehdejší populace v pevnosti. Žila zde drsná mužská vojenská posádka pomocných sborů, ale také stovky otroků a otrokyň a manželky vysokých důstojníků. Hračka mohla sloužit osamělým ženám, jejichž muži byli měsíce na vojenském tažení hluboko v barbarské Kaledonii, nebo byla součástí erotických hrátek samotných legionářů a jejich partnerů během dlouhých a mrazivých severských nocí.

Druhá vědecká teorie se opírá o místo nálezu přímo v krejčovských a obuvnických dílnách. Kolík mohl fungovat jako palička na drcení a míchání různých ingrediencí. Římští řemeslníci a lékaři v té době běžně třeli v hmoždířích kosmetické přípravky, léčivé masti, byliny nebo chemické směsi na barvení a zpracování kůže. Použití jako nástroje k drcení mělo navíc hluboký rituální podtext. Lidé věřili, že léčivá látka nebo barva získá magickou sílu a bude chránit uživatele před nemocemi a neštěstím, pokud bude připravena právě tímto symbolem plodnosti.

antický lékárník s falusem v ruce

Třetí možnost vysvětluje nález jako součást velké dřevěné sochy, která stála na veřejném místě, například na zdi pevnosti, u vchodu do velitelské budovy nebo před místním nevěstincem. V římském světě byl phallus vnímán úplně jinak než dnes. Nebyl to symbol pornografie nebo hanby, ale nejmocnější ochranný symbol proti takzvanému zlému oku, neštěstí a démonům. Lidé kolemjdoucí se ho běžně dotýkali pro štěstí, což by dokonale vysvětlovalo, proč je předmět na koncích tak extrémně nablýskaný a osahaný. Když pak pevnost měnila majitele nebo se dřevěné budovy bouraly, někdo mohl tento symbol z velké sochy jednoduše ulomit, odnést si ho do kasáren a později ho zahodit do odpadního příkopu mezi staré boty.

Reakce britské veřejnosti na zveřejnění této odborné studie byla okamžitá a přinesla muzejníkům ve Vindolandě nevídaný úspěch. Zpráva o tom, že domnělý kolík je ve skutečnosti nejstarší doloženou erotickou pomůckou z římských dějin, bleskově obletěla všechna britská média od seriózních listů až po bulvární deníky. Lidé se začali zajímat a chodit se dívat do tamního muzea, aby tento šestnáct centimetrů dlouhý jasanový předmět viděli na vlastní oči. Návštěvníci reagovali směsicí pobavení, fascinace a neskrývaného obdivu k tomu, jak dokonale dokázali římští řemeslníci dřevo anatomicky vytvarovat.

Tento dřevěný výrobek však nebyl jediným symbolem tohoto druhu, který po sobě římští stavitelé a vojáci v této neklidné pohraniční oblasti zanechali. Symboly falu byly v celém římském světě, a zejména podél Hadriánova valu, naprosto běžnou součástí každodenní reality. Římští kumštýři, zedníci a kameníci vytesávali tyto motivy přímo do stavebních kamenů při budování hradeb, bran, mostů a vojenských pevností. Dělali to z čistě praktických důvodů, protože v tehdejší víře byl tento symbol nejsilnějším ochranným znamením, které mělo odvrátit neštěstí, nemoci a chránit masivní kamenné zdi před zřícením nebo útokem nepřátel.

Vojáci pomocných sborů a legionáři pak tyto motivy nosili neustále při sobě. Běžnou součástí vojenské výstroje byly bronzové přívěsky na opascích, spony na upevnění pláště nebo ozdobné kování koňských postrojů tvarované do podoby falu. Vojáci věřili, že jim tyto talismany přinesou štěstí v boji a ochrání je před šípy keltských lučištníků. Kromě těchto oficiálních předmětů po sobě nudící se strážní na Hadriánově valu zanechali také desítky narychlo vyškrábaných kreseb a vzkazů na stěnách opuštěných lomů a na kamenech samotné hradby, kde kresbami mužské síly často doprovázeli vulgární nápisy na adresu svých velitelů nebo nepřátelských kmenů z divokého severu.

Jedním z nejúžasnějších nálezů v celém pohraničním pásmu Britannie jsou nápisy a kresby, které římští vojáci vysekali přímo do skalních stěn v lomech, kde těžili kámen na stavbu Hadriánova valu. Nejznámějším takovým místem je lom Written Rock of Gelt v hrabství Cumbria. Vojáci zde během těžké práce zanechali hmatatelné důkazy o své frustraci, humoru a každodenním životě.

římský voják tesá vzkaz

Vědci v těchto lomech objevili desítky vzkazů. Vojáci do skal tesali svá jména, názvy svých vojenských jednotek a jména svých velitelů. Vedle oficiálních vojenských údajů se však na skalách nacházejí také velmi osobní a vulgární vzkazy. Strážní a dělníci si takto zkracovali dlouhou chvíli a ventilovali vztek z drsných podmínek. Často vedle jména některého z důstojníků vyškrábali nápis, který ho označoval za neschopného hlupáka nebo prostopášníka. Tyto texty byly velmi často doprovázeny právě narychlo vytesanými symboly falu, které měly dotyčného buď urazit, nebo naopak místo symbolicky chránit před neštěstím a závaly kamene.

Kromě nápisů na skalách vědci v okolí Vindolandy našli velké množství bronzových talismanů, které nosili legionáři a vojáci pomocných sborů přímo na svých opascích a výstroji. Tyto předměty se v archeologii nazývají fascinum. Měly podobu malých bronzových přívěsků, které se volně houpaly na masivních kožených vojenských opascích, nebo fungovaly jako spony, kterými si vojáci na rameni spínali své těžké vlněné pláště.

spona na plášti římského vojáka

Vzhled těchto bronzových amuletů byl velmi rozmanitý a anatomicky detailní. Nejčastěji měly tvar křídlatého falu, kde byl symbol mužské síly doplněn o ptačí křídla a někdy i o zvířecí prsty. Tento bizarní tvar měl podle tehdejší víry násobit magickou sílu talismanu a pomáhat mu aktivně vyhledávat a ničit zlé síly v okolí. Dalším oblíbeným motivem byl amulet, který na jednom konci zobrazoval falus a na druhém konci lidskou ruku zaťatou v pěst s palcem vloženým mezi ukazováček a prostředníček. Toto gesto, známé jako ruka fika, mělo v římském světě stejný ochranný význam.

Vojáci tyto bronzové předměty čistili a leštili, takže se na slunci zářivě leskly. Nosili je nejen na svém těle, ale stejné bronzové ozdoby věšeli také na postroje svých válečných koní. Věřili, že cinkání a odlesky těchto talismanů během pochodu a bitvy ochrání zvířata i je samotné před zraněním, nemocemi a nečekanou smrtí v boji s domorodými kmeny.

Vindolandské tabulky, ty tenké dřevěné desky zapsané inkoustem, spolu s tisíci předměty vykopanými z bahna odkrývají detaily o životě na severní hranici, které žádné jiné místo na světě nenabízí.

Záznamy na dřevěných deskách ukazují, že život v pevnosti byl protkán hustou sítí osobních vztahů, obchodu a neustálé snahy o zachování civilizovaného komfortu. Mezi nejvzácnější texty patří korespondence manželek důstojníků. V dopise s katalogovým číslem 291 píše Claudia Severa, manželka velitele sousední pevnosti, své přítelkyni Sulpicii Lepidině, která žila s velitelem ve Vindolandě. Zve ji v něm na oslavu svých narozenin. Na konci tohoto dopisu Claudia dopsala vlastní rukou osobní pozdrav, který historici označují za vůbec nejstarší dochovaný vzorek ženského rukopisu v dějinách. V dalších zprávách si tyto urozené ženy vyměňují rady o domácnosti, stěžují si na nehostinné severské počasí a domlouvají si vzájemné návštěvy, aby zahnaly nudu a samotu na okraji impéria.

Běžní vojáci prostřednictvím tabulek řešili mnohem přízemnější starosti. V jednom z dochovaných vzkazů prosí voják jménem Solleus svou rodinu, aby mu z domova poslala teplé vlněné oblečení, konkrétně dva páry spodků, dva páry sandálů a dva páry teplých ponožek. Tento zápis dokonale koresponduje s mrazivou realitou severní Anglie a ukazuje, jak moc vojáci z teplého Středomoří v tamních bažinách trpěli chladem. Jiné tabulky obsahují oficiální hlášení pro velitele posádky, kde se detailně rozepisuje, kolik vojáků je zrovna nemocných, kolik jich má zánět v očích, nebo kolik jich bylo vysláno na stavbu silnic či jako stráž na okolní stanoviště. Našli se i nákupní seznamy, kde logistici pevnosti objednávali tuny obilí, litry olivového oleje, maso, pivo a vybrané koření, což dokazuje, že zásobovací síť Říma fungovala spolehlivě i v těchto odlehlých končinách.

Vedle popsaných desek vydalo černé bahno v hloubce čtyř metrů neuvěřitelné množství obuvi, které zcela změnilo pohled na složení tehdejší společnosti v pevnosti. Archeologové zde vykopali přes čtyři tisíce kožených bot. Nešlo pouze o těžké, hřeby pobité sandály dospělých legionářů. Mezi nálezy ležely stovky jemných dámských střevíců zdobených prořezávanými vzory a obrovské množství dětských botiček všech velikostí, od batolat až po dospívající mládež. V jedné z botiček pro nejmenší děti zůstal dokonce otisk malé lidské paty v uschlé kůži. Tyto nálezy jsou přímým důkazem, že římské vojenské tábory nebyly čistě mužským prostředím, ale žily v nich celé rodiny vojáků i důstojníků, které se stěhovaly s armádou z jednoho konce Evropy na druhý.

archeologové v pracovním nasazení

Při archeologické práci je potřeba pečlivost, trpělivost a schopnost všímat si i zdánlivých maličkostí. Nestačí předmět pouze vyjmout ze země, ale očistit ho a zaznamenat se vším, co k němu patřilo.

Nejkrásnější na této práci jsou příběhy, se kterými se tyto věci na tomto světě objevují po mnohých stoletích a tím znovu ožívají.

bm

zdroje:

https://www.theguardian.com/science/2023/feb/20/its-not-a-darning-tool-its-a-very-naughty-toy-roman-dildo-found

https://www.oddee.com/its-a-what-roman-sewing-tool-turns-out-to-be-a-dildo-65740/

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/what-was-this-2000-year-old-phallus-used-for-180981693/

https://the-past.com/news/unusual-artefact-from-vindolanda-re-investigated/

https://www.thehistoryblog.com/archives/66535

https://www.instagram.com/p/CybEwKWikNl/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vindolanda