Článek
Jak se cítíte milé dámy, jako dámy? Máte občas chuť se vším praštit a být na chvíli mužem? Nestarat se o úklid, o večeři, o to, jestli některé z vašich dětí vyrostlo z kalhot, že je potřeba koupit nové boty, protože ho tlačí. Nebylo by pro vás jednodušší zavelet: „Jdu na pivo, neboj, vrátím se včas!“
Viděli jste film: „Po čem muži touží?“
A co to otočit? Po čem touží ženy?
Každá řekne, že touží být šťastná, ale každá si pod tímto pojmem představuje něco jiného. Jak by chtěla prožít své úžasné dny žena ve starém Egyptě? Nebo dnešní studentka?
Každá doba si nese své, ale určitě se najde něco, co nepodléhá času, co nestárne.
Představte si první ženu císaře Karla IV. Blanku z Valois. Museli se zasnoubit a následovně vstoupit do svazku manželského již jako děti. Žili spolu ve Francii a protože je spojovalo něco hezkého, přišel čas a mezi těmito lidmi to zajiskřilo. Vznikl mezi nimi krásný lidský vztah, který byl dán každému bez rozdílu stavu či bohatství. Vznikla mezi nimi láska. Cit tak blízký každému srdci, po kterém touží každý člověk. To není sex, je to pohlazení po tváři, pohled zblízka do jiskřících milujících očí, silné obětí paží a přitisknutí na srdce. A patří k tomu i obyčejný dotaz: „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ I večery v tichu, kdy dvě srdce jen tak sedící vedle sebe pod nebem plným hvězd se drží za ruce. Co víc si přát?
Blanka milovala svého muže a manžela plným srdcem. Šla by za ním na kraj světa. Bylo pro ní zásadní, dávat mu svou lásku a od něho si jí i brát. Václav a později císař Karel IV. Blanku miloval také.
A ženy v jejich království? Neměly takové možnosti, nebyly tak zabezpečené, neměly plné stoly jídla a plné skříně oblečení. Musely těžce pracovat od brzkého rána až do pozdních hodin, kdy ještě po usnutí dětí dodělávaly to, co nestihly. Ale také toužily po pohlazení, také chtěly cítit obětí silných paží. Chtěly být milovány, chtěly milovat.
Nebo mohu vzpomenout Marii Terezii, která by udělala cokoli, aby si mohla vzít svou velkou životní lásku, kterou byl František Štěpán Lotrinský.
Její podstata vládnout bylo dědictví, které jí zanechal její otec císař Karel VI. V každém případě byla milující manželkou v životě i po jeho smrti. Ať žila jakkoli, její srdce patřilo pouze milovanému Františkovi a po jeho smrti jakoby žila pouze myšlenkou na něho. Nosila černé šaty a čekala na svou smrt jako na odchod za ním, za největší láskou svého života.
Moje babička se narodila v době vlády císaře Franze Josefa 1. 1. 1899, kdy už nežila jeho manželka Sissi. Jejich příběh lásky je všeobecně známý, protože na začátku jejich společného života byla láska. Císař František Josef se zamiloval do Alžběty Bavorské. Proto si ji následovně vzal za manželku.
Moje babička Vilemína prošla první i druhou světovou válkou, mezi tím se vdala a společně s dědou Františkem dali světu dvě děti. Milovala život a milovala svého manžela, našeho dědu. I přes to, že jejich společný čas nebyl nikdy růžový, peněz se jim nedostávalo, děda přišel o část nohy, protože se mu tam vytvořil neléčitelný nádor, přes to měli mezi sebou stále nádherný vztah. Nikdy jsem je jako jejich vnučka neslyšela mezi sebou mluvit hlasitěji, vše dokázali vyřešit v klidu a s něžností v hlase. Vždy jsem slyšívávala: „ano dědečku,“ nebo, „ano babičko.“ U nikoho jsem nezažila takovou úžasnou sounáležitost. Babička zemřela jako první na čtvrtý infarkt, děda hodně truchlil. Od té doby byl velmi nepříjemný, vlastně nešťastný. Za svou Vilmou odešel přesně za dva roky, dva měsíce a dva dny. Se mnou jsou oba stále, v mém srdci nezemřeli.
Doba se mění s časem, role ženy také, ale touha být vyslyšena, neopomíjena, chráněna a hlavně milována zůstává a navždy zůstane.
Ať jsou chlapi chlapama, my ženy máme své místo na tomto světě a to je nezastupitelné. A co je hlavní, milujme. A věřme, že budeme milované!
