Článek
Na první pohled vypadá jako výtvor posedlého mnicha nebo šifrou ztracené civilizace. Voynichův rukopis je svazek psaný neznámým písmem, ilustrovaný zvláštními rostlinami a astronomickými motivy a odolává všem pokusům o rozluštění už více než půl tisíciletí.
Když Wilfrid Voynich v roce 1912 narazil v jezuitské knihovně na tajemný rukopis psaný neznámým jazykem, okamžitě pochopil, že nejde o obyčejný objev. Za sebou měl dobrodružný život – revoluce, útěky, špionáž i knihy – ale nic z toho se nevyrovnalo tomu, co právě držel v rukou. Stránky plné podivných rostlin, nahých žen, astrologických schémat a neznámých znaků ho uhranuly. Věřil, že odhalil zapomenuté dílo génia. Jenže rukopis dodnes mlčí. A možná právě proto fascinuje svět víc než kdy dřív.
Od chvíle, kdy jej na počátku 20. století objevil antikvář Wilfrid Voynich, se kolem něj rozrostl les teorií. Jedni v něm viděli alchymistickou příručku, jiní lékařský herbář, tajný jazyk, dokonce i žert. Každá hypotéza však nakonec narazila na stejné ticho – na zvláštní, neústupné mlčení rukopisu samotného.
Možná právě proto jeho stránky přitahují nejen vědce, ale i lidi s vnímavějších duší. Jsou to stránky, které já osobně pro rozklíčování nečtu očima, ale vnitřním zrakem, citem, vhledem a vizí. Každý znak jako by v sobě nesl vibraci minulosti, každá kresba něco připomínala. Rukopis dýchá, vydává svědectví. A já se tyto vibrace snažím speciální technikou číst.
Zavřít oči a zůstat v tichu. Vcítit se do okamžiku, kdy vznikal pergamen, kdy lidská ruka držela středověké brko a na list kladla první kresbu. Co si ta dotyčná osoba myslela? A kdo jí vnukl myšlenku něco takového stvořit? Byla to žena či muž?
Zavírám oči, ladím svou mysl do klidné meditační frekvence a čekám, až se můj mozek naladí na stejné frekvence celé knihy. Odkud pochází? Z jakého prostředí?
Ve vizi se mi odhaluje odraz nočního světla měsíce. Vidím velký nádherný květ, který má tmavě fialové odlesky, vdechuji hustou až nevysvětlitelně omamnou vůni exotických květin smíchanou z dáli s chutí slané vody. Vidím dívčí ruku, která vede brko po pergamenu a zkušenými tahy maluje zvláštní obrazce a obrázky. Dotýkám se nehmotného barevného světla, které mě ozářilo. Jsem vtažená do dění a záhadný pergamen ze středověku z 15. století přeci jenom vydává svědectví .
Nevím, jak se tato má schopnost nazývá, ale není to představivost ani logická úvaha. Dokážu se uvést do pomalejší frekvence mozku a tím se dostat do jiné dimenze. V té úrovni vnímání se dokážu soustředit na určitou věc, konkrétně na voynichův rukopis a začnu cítit vůně, pachy, atmosféru místa i náladu lidí, kteří tam kdysi byli. Nehádám ani nevymýšlím – jen popisuji to, co skutečně vnímám všemi smysly. Je to náročné na čas, ale výsledek stojí za to.
bm
