Článek
Slovo „náhoda“ je vytvořeno lidmi s určitou negramotností. Až když člověk pochopí, že naprosto stejné neměnné zákony, které platí ve fyzickém světě matky Přírody, řídí i události jeho života, teprve až se přesvědčí, že na každou otázku PROČ existuje odpověď, jenom je v některých případech neviditelná, ale že i do této „třinácté komnaty“ lze nahlédnout a určit další cestu, teprve potom se pocit bezmoci obratem změní v pocit vítězství a člověk se stává pánem svého Osudu.
Má vytoužená riviéra
Dlouhé roky jsem toužila podívat do Francie a na místa s vůní levandule, která mě provází po celý můj život. Věděla jsem, že v některých minulých životech jsem tam žila a něco významného tam i prožila.
Že však strávím svou poslední letošní dovolenou na riviéře Středozemního moře mezi Marseille a Nice, jsem se dozvěděla od dcery v srpnu, kdy už měla zakoupené letenky pro sebe a pro manžela. Plánovala si cestování, ale až na poslední chvíli zjistila, že choť její vášně spojené s poznáváním cizích destinací nesdílí.
,,Mami, jsi náhradník,“ znělo z jejích úst a já nevěděla, jestli je to dobře či naopak. Nějak se mi tam nechtělo, ale nevěděla jsem proč. Že by nějaká předtucha?
Týden před odletem jsem začala přemýšlet, co si zabalit na cestu. Dohledala jsem si informace o počasí, které by nás při příletu mělo přivítat a následovně ostatní dny provázet a podle toho jsem začala věci ze skříní a šuplíků vytahovat. A jak se den D blížil, dostavila se kámoška Prokrastinace a začala vyloženě otravovat: ,,Ještě je čas… dobře si všechno rozmysli… co kdyby ti něco chybělo? A co takhle si ještě ušít šatečky? Vždyť nevíš, jaké bude počasí … a teplotní rozdíly mezi domovinou a Francií budou znatelné. A musíš být připravená… a musíš být do Francie krásná… tak to holka neuspěchej…''
Na šatečky jsem sice látku střihla, ale k šití už nedošlo. Nebyl čas a ve finále ani nálada, protože odlet se kvapem blížil a s ním i poslední víkend, kdy jsem si mohla vše potřebné připravit. Týden pobíhání po Francii je čas téměř nekonečný a věcí bude potřeba víc než dost. Nechci chodit pořád ve stejném oblečení a vzhledem k tomu, že 7 nocí budeme spát v 5 hotelích, nebudu mít šanci si věci přeprat a nechat usušit. Musím mít tedy věcí dostatek.
Kufr jsem nechávala otevřený, protože jsem se nebyla schopná rozhodnout, co si sebou vzít a co nechat doma. A protože jsem s takovou cestou neměla zkušenosti, nerozhodnost mi radikálně motala hlavu. Vždycky jsem něco vyndala, naskládala jsem to do kufříku, pak jsem to vyhodila, ve skříni jsem našla jiné šaty a svetřík a tak to šlo pořád dokola.
Ach jo… skříň bych si sebou potřebovala vzít. A měla bych to vyřešené. Předpověď počasí nabízela teploty plus minus dvacet stupňů a déšť pouze v sobotu. Jinak mělo být krásně slunečno. A tady v Čechách bylo třináct stupňů.
Vzkazy z Vesmíru
Nadešel den D, kdy jsem už měla mít sbaleno a čas, kdy jsem už měla stát na vlakovém nádraží a čekat na dceru. Ale Vesmír si se mnou začal hrát na schovávanou. Hodinu před plánovným odchodem jsem začala mít potíže. A to dost vážné. Bránily mi odjet. Vesmírná navigace mě totiž držela doma. Že „PRÝ“ bych neměla odjíždět, protože jinak budu mít ve Francii problémy. To byla jednoznačná indicie, kterou jsem nehodlala respektovat: „Jedu a basta.“ Znělo hluboko ve mě.
Že bych měla mít ve Francii problémy? Nemám čas naslouchat těmto indíciím, protože letenky jsou zakoupené a vrácení peněz za zrušení letu by bylo nula procent, za auto by peníze vrátily a co se týkalo hotelů, které byly zaplacené, tak také by se v některých vrátilo jenom něco. Suma sumárum, kdybych se kousla, že nepoletím, v první řadě zklamu dceru. Strašně se na Francii těší. A peněz by se také nevrátilo hodně. Ne, to nejde. Ať si Vesmír říká, co chce, já jedu. A jedu!
Když jsem měla už sbaleno a potřebovala jsem přibalit náhradní zámeček ke kufru, nemohla jsem ho najít. Prohledávala jsem šuplíky a nakonec jsem ho měla na místě, kde byl vždycky. Ale já ho neviděla a pěkně jsem se u hodinového hledání zapotila.
Volala jsem tedy dceři, že se u vlakového nádraží sejdeme později. Když už jsem našla zámeček, omylem se mi pružina, která jistí uzamčení na kufru, zasekla. A nechtěla povolit. Ani dovnitř, ani ven. Sakra! To musím nějak vyřešit, protože kufr budu potřebovat hned dnes na hotelu a také průběžně celý týden.
Nakonec jsem pružinu přeřezala a musím podotknout, že to nebylo nic jednoduchého. Byla vyrobena z asi deseti pevných ocelových vláken a vzhledem k tomu, že takovou činnost nedělám každý den, neměla jsem praxi ani nářadí. Štípačky byly tupé a nůžky nefungovaly. Když se Vesmír rozhodne, aby se nedařilo, tak se skutečně nedaří. Protože ani pilka nebyla nijak výkonná. Ale vzhledem k tomu, že jsem se nehodlala vzdát, tlaky Vesmíru povolily a já se nakonec do kufru dostala.
Dvě hodiny mi zabralo vyřešení patálie s oběma zámky a tak pro mne nakonec Kačka s manželem přijeli a odvezli mě na nádraží. Kufr jsem totiž uzamkla externím zámečkem a bylo po starostech.
Dvě indicie od Vesmíru mám za sebou a vždycky někde čeká třetí.
Vlak přijel včas a dvě volná místa byla naproti mladým manželům, se kterými jsme se spřátelili a bavili celou cestu. Bylo to až neuvěřitelné, jak jsme si rozuměli.
Manželé prý procestovali celou riviéru a tak vyprávěli a radili. Byli velmi milí a zábavní a díky nim nám cesta utekla velmi rychle.
Fajn, další indicie byla pozitivní. Budeme potkávat samé příjemné lidi.
Vlak končil na nádraží Vršovice, kde jsme měli objednané ubytování na jednu noc v hotelu Hasa. Stojí pěšky pět minut od dráhy, ale protože je má dcera, tak jako ostatní její vrstevníci z její generace, odkojencem mobilů a počítačů a její chytrá ,,dží pí eska'' nás měla zaručeně zavést přesně tam, kam jsme se dopravit potřebovaly, svou mapu jsem nechala uloženou ad acta.
Jen jsme se ocitli před dráhou, Kačka nastavila ten svůj chytrý telefon a povídá: „Žádných pět minut, ukazuje dvacet,''
To je divný, žbrblala jsem si pod neviditelné vousy, Cítí se jako vůdce, tak ať se snaží. Ale když za chvíli přidala dalších dvacet minut, už mi to bylo podezřelé. Protože cíl byl pořád v nedohlednu. Vesmír zase vysílá indície, jsem si říkala a tak jsem nahoru poslala zprávu, že zpátky domů nejedu. Ať se nesnaží mě naštvat.
,,Vždyť to mělo být pět minut od nádraží,'' funěla jsem za ní s kufrem za zadkem. Potvora, pomyslela jsem si. Má delší nohy a je o dvacet sedm let mladší.A kila, o které je lehčí, radši nepočítám. To se jí to šlape.
,,Leda tak autem,'' zněla úsečná odpověď někde v dáli přede mnou.
Po neznámých cestách jsme už ve tmě obíhaly přes půl hodiny. Z vlaku jsme vystoupily kolem tři čtvrti na osm a už bylo půl deváté, když jsem se najednou podívala do dálky: „Hele, támhle je nuselák, jak dlouho to tu budeme ještě obíhat?“
Něco v mobilu poštelovala a prý:
„Jdeme zpátky.“
A tak jsme tedy opravdu šly zpátky. Až jsme hledaný hotel skutečně našly a stojí pět minut od nádraží. To už byla tma jak v ranci a mé hodinky ukazovaly devět hodin a deset minut.
Zkoušky Vesmíru bývají občas těžko pochopitelné, ale tohle bylo jasně čitelné. Za jedno, jestli si to ještě naposledy nerozmyslíme a skutečně do Francie poletíme a za druhé, když pojedeme, budeme každý hotel hledat. Nikdy se netrefíme napoprvé. To bylo třetí varování.
Ále, to by bylo, aby nebylo! zněl můj vzkaz Vesmíru a podvědomě jsem se podívala nahoru, jako kdyby tam seděl nějaký pohádkový mužík, který na znamení, že zprávu přijal, mi zamává.
Nezamával, ale dal pokoj
.
Souhrn vesmírných indicií
Jaké informace mi Vesmír před odletem vlastně poslal ?
1. varování - nemám odletět, protože se mi tam stane něco nepříjemného, ale neumřu.
Dostala jsem i pozitivní indície.
2. budeme potkávat samé milé lidi a že se nikam netrefíme napoprvé.
Čeká nás nekonečné hledání.
Merveilleuse France ( úžasná Francie).
Do Francie jsme přiletěly 23.9.2022 a hladce přistály na Marseillském letišti. Když jsem položila nohu na zem Francie, mým srdcem proběhl úžasný pocit vítězství nad Vesmírem. I když mě bojkotoval, nakonec jsem tady. Rozhlédla jsem se a bylo mi nádherně. Bylo krásné slunné počasí a naše nálada byla plná úžasných plánů.
Od pátku 23.9.2022 do pátku 30.9.2022 jsme chtěly s dcerou procestovat jih Francie mezi městy Marseille a Nice.
Půjčovna aut, do které jsme si šly pro předem objednané a zaplacené auto, sice sídlí hned vedle letiště, ale indície Vesmíru už naznačily, že budeme hledat. A tak se stalo.
Přiblblá dží pí eska nezklamala a když už jsme terén oběhly a nemohly jsme se trefit na tu správnou cestu a najít autopůjčovnu, tak se uskutečnilo první setkání s místní taxikářkou a její neuvěřitelnou vřelostí v tom nejlepším slova smyslu.
Stály jsme s dcerou na malé vedlejší křižovatce a nešťastně jsme se rozhlížely, kde vlastně jsme a dcera se snažila něco docvakat v tom svém mobilu. Najednou zastavila dodávka s označením TAXI AÉROPORT a žena na nás čistou francouzštinou volala, co hledáme. Dcera se k ní rozeběhla a odpověděla jí anglicky, že jí nerozumí.
A to byl pro paní řidičku signál nemluvit francouzsky a anglicky začala vysvětlovat, kde je autopůjčovna a jak se tam dostaneme. Když odjížděla, usmála se na nás obě a pozdravila.
A že prý jsou Francouzi hrdí a neochotní. Kterej blb to řekl???
Autopůjčovnu jsme našly a chování zaměstnanců nás opět mile překvapilo svým vysoce profesionálním a pohodovým přístupem. Angličtina pro ně nebyla žádnou překážkou, v této řeči jejich zaměstnanec, se kterým dcera pronájem vyřizovala, dokonce vtipkoval a smál se.
Z Marseillského letiště jsme měly naplánovanou první cestu do hotelu Ibis v malebném městečku Cannes, což je po dálnici 174 km.
A protože jsme měly „hledání“ předurčené, i výjezd z Marseille jsme absolvovaly na dvakrát. Na silnici jsme se nemohli trefit do správného směru. Ač jsme chtěly jet po vedlejší silnici, ocitly jsme se řízením Vesmíru na dálnici směrem na Aix-en-Provence. Musely jsme se vrátit a tak kousek za Marseille jsme čumák auta otočily zpět. Kačka chtěla vidět moře, chtěla si cestu po riviéře užít po vedlejší silnici a na podruhé se to konečně povedlo.
Protože čas letěl jako splašený, potřebovaly jsme se nakonec přepravit po dálnici. A tak jsme se poprvé potkaly s mýtem. A protože jsme neměly praxi, Kačka zajela ke špatnému platebnímu terminálu. A ten nás nechtěl pustit dál. I v tomto okamžiku nás Vesmír nenechal v klidu. Když už nabídl hledání, tak i na dálnici. Na podruhé se zaplatit mýtné podařilo a hned jsme fičely dál.
Do Cannes jsme dorazily kolem páté hodiny a aby nám to nebylo líto, hotel Ibis jsme hledaly jak bylo předpovězeno. Už mi to přišlo k smíchu. Ve Francii jsme byly sotva pár hodin a určený cíl jsme hledaly už po třetí. Kdybychom se trefily na první dobrou, nejspíš bych Vesmír podezírala z podvodu.
Takhle jsme to mohli svést na dží pí esku, která si nedokázala poradit s místními jednosměrkami. Až napotřetí jsme se trefily, abychom se konečně ubytovaly. V hotelu Ibis proběhlo vše hladce, opět v angličtině a bez problémů. Nejdříve jsme se vydaly na jídlo a první, co jsme potkaly, byla pizzeria. K pizze jsme si koupily místní bílé víno a pak hurá k moři.
Bylo 25 st.C, příjemný větřík a teplé moře. Protože je pláž celoročně osvětlená, zula jsem si boty a po kotníky jsem se brouzdala poprvé v životě v moři. Pocity jsem měla rozporuplné. U mě se žádné „wau“ nekonalo, spíš naopak. Uvnitř mé duše se objevil chaos a slabě jsem pocítila paniku. Bylo to zvláštní. Ta hluboká tma, která se rozprostírala do nekonečné dálky, se kterou jsem si uvědomovala obrovskou masu vody a její sílu, mě naháněla strach. Dlouhé roky jsem toužila vidět Francii na vlastní oči a strach a panika mi signalizovaly, že tu nejsem poprvé. Že to je tak, jak jsem to celé roky cítila.
A to byla třetí indície. Nelez do vody! Proč? Odpověď přišla záhy. Ještě jedno varování jsem dostala, kdy jsem v Nice vlezla do moře a velká vlna mě spláchla. Měla jsem co dělat, abych se neutopila.
V pondělí po odjezdu z Hyeres jsme zaparkovaly v Antibesu. Prošly jsme se centrem maličkého městečka a našly jsme si krásnou poklidnou pláž. Lidí tam bylo málo, voda klidná, průzračně čistá a nádherně vyhřátá. Jen jsem tam vlezla a udělala pár temp, začala jsem mít nepříjemný pocit, že se kolem mě něco pohybuje. Nic jsem sice neviděla, ale ten pocit byl velmi intenzívní. Chvíli jsem se motala na jednom místě a dívala se do vody. Nakonec jsem si říkala, že jsem paranoidní. Rozevřela jsem ruce, že z toho místa odplavu a v tu chvíli jsem dostala tak silný žahanec od medůzy, že jsem zařvala, otočila se zpět a rychle plavala z vody ven. Bolest byla tak silná, jako kdyby mi na tělo někdo přiložil maximálně rozpálených sto žehliček a bolest okamžitě letěla po těle do všech stran. Neurotoxin medúzy byl hodně silný. Během minuty se mi na místech v podpaždí na ruce i pod rukou udělaly velké puchýře a pálilo to tak silně, až se mi do očí draly slzy. A tak jsme se s dcerou sebraly a šly do lékárny. Magistr mi prodal antihystaminika na 24 hodin, která tlumila bolest a nějakou mast, která vůbec nepomáhala. Až do odletu jsem se už nevykoupala a byla jsem nepoužitelná. Unavená, oblbnutá od léku a místa žahnutí jsem měla velmi bolestivá.
Konečně jsem věděla, proč mě Vesmír zdržoval, abych na dovolenou do Francie neodletěla.
Neumřela jsem, domů jsem se vrátila, ale potíže jsem měla veliké a hodně nepříjemné.
Ještě tři týdny po návratu domů se mi bolestivé místo nehojilo a já si musela dojít pro silný
lék.
Vše, co z Vesmíru přicházelo, se do puntíku naplnilo.
Protože … Vesmír se skutečně ošálit nedá.
