Článek
Až příliš horká noc
Spal jsem asi opravdu tvrdě. Asi tak, jak se sluší na socialistického vojáka ve stráži. Ležel jsem zcela zahrabán v jedné z mnoha kupek sena, které tady navršili z bující trávy mezi přistávacími plochami místní jezeďáci. Občas sem zajeli, pokosili určitou část obrovské plochy náměšťského letiště, usušili a seno posléze odvezli. Snad jim za to i armáda platila. To nevím. Každopádně ty kupky sena byly již vysušené nádherně, byly voňavé a spalo se v nich vskutku dobře. Začínali jsme papírově již druhý rok své nejčestnější občanské povinnosti, léto bylo teplé, noci vlahé, kdo by spal ve smradlavé strážnici, kde byly cítit zapařené ponožky ze zutých kanad na míle daleko.
Já s Ivanem jsme tuto potupu rezolutně odmítli a vděčni naší trampské průpravě se rozhodli přespat pod širákem.
„Ne, to ne! To, kurňa, ne!“ rozčiloval se závodčí, jenž to měl asi za 40 a vidina návratu do rodné slezské vísky mu zabraňovala cokoliv riskovat.
„Nerozčiluj se,“ povídám. „Já to mám od jedné do tří a Ivan od tří do pěti. Laco je přede mnou, ten mě vzbudí a já pak probudím Ivana. A ostražitost je zaručena, kurňa!“
Asi v deset jsme i se samopaly zalezli do sena, každý si vybral kupku dle svého vkusu, blažené protáhnutí a okamžitě jsme usnuli.
On už mě Laco probudí.
A já spal asi opravdu tvrdě.
A dlouho.
Ale to, co mne nyní probouzí z příjemného spánku, není nadpozemský zpěv subtilních víl, tak vzdáleného civilu, ale hukot přistávajícího letadla.
Iljušina.
„Ivane!“
Co já vím, kde je zavrtaný? Prostor před hangárem je sice osvětlený, ale kupky tonou ve tmě.
„Ivane!“
Teď, teď se jedna hromada počne třást, kývat a pozvolna rozpadat, jak se chrabrý strážce socialistického tábora míru snaží vydrápat ven.
„Co je, do….?“
„Něco se děje, přistál iljušin.“
„No a co, kdo vlastně hlídá?“
Teď mi teprve došlo, že vlastně ani nevím, kdo má být ve stráži. Já dokonce nevím ani kolik je hodin. Hodinky pro vojáka základní služby, jaký přepych. Mám být ve službě já, on, nebo Laco?
Kde ten vlastně vězí?
Já to tuším, spí ve své vétřiesce, od které má náhradní klíče, a kam se vždycky ve stráži zašije. Ivan přichází ke mně, pozorujeme mlčky iljušina, který zvolna roluje k věži. Já si zapaluji vyklepanou startku a čekám věcí dalších. Ivan je nekuřák, ale zato přemýšlí.
„Kdo je naved na dráhu?“ ptá se.
„Asi někdo z věže, vždyť tam jsou furt.“
„Jo, ale dneska jenom záklaďáci, to náhodou vím, mluvil jsem s klukama.“
Věž je asi 300 metrů daleko, iljušin je ve stínu, takže ani nevidíme registrační číslo. Jestli je z divize, z armády či náhodný civil. Nebyl by div, teď se na letišti dveře netrhnou. Samé exkurze, samé delegace, dokonce i nějací poslanci. Já na ty papaláše vždycky kašlal, zvlášť na ty bolševický, ale když nám velení téměř povinně dalo podepsat 2000 slov, neviděl jsem na tom nic špatného. Konečně se trochu píše pravda.
„Ježíši, kdybychom aspoň věděli, kolik je hodin,“ lamentuje Ivan, který by ještě mohl teoreticky nějakou tu hodinku spát a snaží se velmi laicky určit čas podle hvězd.
Mezitím však z iljušina někdo vyšel, spíš vyběhl. Celá řada vojáků. Vytvořili něco jako uličku a tou prošli pravděpodobně důstojníci. Vojáci obstoupili věž a byl opět klid.
„Laco!“ zařvu, i když vím, že nás všechny můžu dostat do průšvihu. Měl by tu být pouze jeden z nás tří. Podle řádů.
Jenže co za několik minut znamenaly řády téhle dělnicko-operetní armády.
„Někdo sem běží,“ zašeptal Ivan.
„Odkud?“
„Odevšud.“
A byli tu.
Žluťáci v ruských uniformách. Mongolové s výrazem Čingischána a s přesvědčením Brežněva. Museli o nás vědět. Museli vědět všechno o našem letišti.
Že by to štábní cvičení ještě tak blbě pokračovalo?
„Ruky věrch!“ a něco snad kazašsky.
„Běžte do p….!“ zareagoval naštvaně nevyspalý Ivan a snažil se stáhnout ze zad nenabitý samopal.
Pár ostrých zasvištělo nad jeho hlavou, zarylo se do vlnitého plechu hangáru a Ivan zbledl.
Já také.
To je ale hodně blbý štábní cvičení.
Ale to už jsme pro jistotu stáli s rukama nahoře před vchodem do hangáru. A já, pouze na chvíli se ohlédnuv, zjišťuji, že teď na nás míří dva na zemi postavené lehké kulomety a několik ruských samopalů v rukou Asiatů, kteří se zřejmě uklidnili a za tichého rozhovoru si dokonce zapálili cigarety.
Stojíme tam jako debilové, když se z prostoru autoparku ozve hrdinné: „Ruky hore!“
Laco se probudil, Laco bojuje! I když bez nábojů. Ty jsme si pro jistotu nikdy nebrali, protože ztráta jednoho z nich znamenala vždy tvrdý kázeňský postih.
Sprška střel do místa výzvy odhalila plížící se postavu, která se okamžitě zařadila do vzorového postoje vedle nás. Tak jsme tam stáli všichni tři. Jako mušketýři bez kordů, jako tři nesplněná přání…
„Čo se to do p… robí?“ ptá se Laco a já mu mohu pouze odpovědět, že vůbec netuším.
Hučí mi z toho všeho v uších, točí se mi hlava, a vztyčené ruce čím dál víc bolí. A pojednou je ten hukot silnější a silnější, pak z něj bylo vrnění, bzučení, rachot a hřmot a my jedním očkem pozorujeme, jak ze severní strany přilétá celý roj světlušek, celá záplava světel, která se blíží, je konkrétnější, až je z ní konvoj letadel, těch odporných bachratých andul, která jedna za druhou klesají na dosedací plochu našeho letiště. Na konci stojánky se zastaví, vyplivnou náklad vojáků a nějaké techniky, otočí se a startují zpět. A tak pořád dokola.
Letecký most.
Až do rána.
Ve chvíli naší největší ztuhlosti přijel gazík s naším velitelem pluku. Mongolové zasalutovali a on nám pokynul, abychom nastoupili.
Seděli jsme na zadních sedadlech jako zmoklé slepice.
Velitel pluku byl totiž pojem. Obrovitý chlap, který i ve svém věku bravurně ovládal stíhací bombardér a který se nebál vzít si do štábu bývalé letce z Anglie.
„My za to nemůžeme, soudruhu plukovníku,“ snažím se žehlit situaci. „Bylo jich hodně a stříleli. To se přece při cvičení nedělá.“
„Ano, to se nedělá,“ podíval se na nás velitel pluku nevyspalýma očima. „A mimochodem, chlapci, to nebylo cvičení, Rusové nás skutečně přepadli.“
Kdyby to nebyl plukovník, řekl bych asi: Ty si děláš prču, ne? Ale on to byl plukovník, velitel stíhacího a bombardovacího pluku, a on by asi nelhal. Jenže, co to znamená?
Bude válka!
My těm k…. nic zadarmo nedáme. Já se jen tak pro nic nepřeji být už z vojny doma, být zase svobodným člověkem, a pracovat, kde budu chtít, třeba v Americe. Já už jim s… na ty jejich častušky, na Stalina, na pionýra, na všechno! To jsem měl celé dětství. Vychovávali ze mne idiota. A jak dlouho jsem musel z toho procitat. Jak dlouho jsem musel poslouchat Svobodnou Evropu, konejšivá slova Roziny či jiných, ty krásné fascinující písničky od Beatles, Rolling Stones či Kinks, abych pochopil, že ten skutečný svět je tam někde jinde. A já se těšil, že bude i tady. Já se na něj připravoval. Já po něm toužil.
Bože můj, pro co jsem to žil?
S….. ruský!!!
Lacovi to zatím nedošlo: „Súdruh plukovnik, já mám isť začátkom septěmbra na opušťák. U nás budú krstiny. Pojdě to?“
Plukovník neodpověděl. Vysadil nás před rotou a tiše se s námi rozloučil: „Chlapci, zachovejte klid, ráno se všechno dozvíte v rozkaze.“
Ráno, to už bude celá republika obsazená. Vtrhneme na rotu, dozorčí samozřejmě chrápe u stolku. Naše hrdinná lidová armáda.
„K…, pusť rádio!“ vzbudí ho nešetrně Ivan, a zatímco nad naším letištěm hřmí letecký most, teprve teď se dovídáme, co se skutečně stalo.
Tranzistoráček sice chvíli dělá to smetanovské blum, blum, do toho vzrušený hlas, abychom vydrželi u svých přijímačů a posléze ono osudné provolání:
Všemu lidu Československé socialistické republiky:
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů… Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva…
Mám slzy v očích a v srdci vztek. Rozrážím jedny dveře za druhými a budím chrápající vojáky: „Vstávejte! Do p…. , vstávejte! Přepadli nás Rusáci! Bude válka!“
Reakce jsou různé: „Nekecej, vole!“ – „Nechej nás spát!“ Asi tak.
Přesto se většina vojáků probudí, poslouchají rádio, jsou zaraženi, rozhořčeni, v šoku.
Ruda, jinak naprosto flegmatický člověk, cloumá dozorčím: „Dej mi kvér, do p…., dej mi kvér, já na ty k…. du!“
Právě s Rudou jsme chtěli po vojně Ven. Spolu se učili podle Angličtiny pro samouky a snili o Velkém světě.
„Dej mi kvér, vole! Je válka!“ řve Ruda a dozorčí pouze zablekotá něco jako, že klíče od zbraní a nábojů musel, neví proč, odevzdat už v deset hodin.
„Tak ty dveře vyrazíme!“ organizuje Ruda odboj. A my bychom mu v té chvíli pomohli. My jsme je nenáviděli až na smrt. Ano, byli jsme spolek flinků a ulejváků, ale tenkrát bychom do toho šli. To přísahám! A i teď mám slzy v očích, když o tom píši. Ta euforie byla. Armáda by národu pomohla. Zklamaly špičky. Zklamalo velení. Lépe řečeno, velení kolaborovalo. Mnichov!
Nový Mnichov.
Teď již chápu ty pohledy zrazených vojáků, kteří byli ochotni obětovat pro vlast to nejcennější, co měli. Život.
Ale dosti patosu…
„Samopaly jsou vám prd platný,“ dí dozorčí, “ protože všechny náboje odpoledne odvezli, že prý jsou již prošlý.“
Lampasáci hrajou mrtvý brouky, mužstvo nemá munici a národ je znásilňován.
Rychle, systematicky a bez odporu.
Dodnes se za tento okamžik stydím…
Bylo pět hodin ráno, středa 21. srpna 1968.
