Článek
Časová schránka Jaroslava Žáka
V době, kdy tištěné slovo pomalu, ale jistě prohrává souboj se vzorkovaným datovým souborem neboli digitálním záznamem, je logicky čím dál více těch, jimž jméno Jaroslav Žák už zhola nic neříká. Ti starší se možná nostalgicky pousmějí, připomeneme-li jim Bohatýrskou trilogii. Jde v ní o recesistická literární dílka psaná společně s Vlastimilem Radou. V tehdejší době Dobrodružství šesti trampů, Vzpoura na parníku Primátor Ditrich či Z tajností žižkovského podsvětí úspěšně parodovala u mládeže tak populární brakovou literaturu.
A co třeba film? Většině z vás se možná i rozzáří oči, když připomenu snímky Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše.
Jaroslav Žák samozřejmě napsal za svého nepříliš dlouhého života daleko více různých literárních perliček, vydaných buď knižně či formou časopiseckých příspěvků, leč nám dnes jde pouze o dva za jeho života nevydané rukopisy, o dvě knihy, které se mohou směle porovnávat nejen s Černými barony, nýbrž i s Dobrým vojákem Švejkem. Děj románů Konec starých časů a Na úsvitě nové doby sice zachycuje jen několik únorových dnů, zato ale v těch slavných časech, kdy náš pracující lid rozprášil zrádnou reakci, zakroutil buržoazii krkem a ruku v ruce s bratrským Sovětským svazem rázně vykročil ke světlým zítřkům.
A že každý z obyvatel Pepova Týnce nad Lesem si to vykročení představoval po svém. Ti, kdož kolaborovali s Němci, byli ochotni okamžitě spolupracovat i s novým panstvem. To mělo však jiné starosti. Musí přece vyhnat (pozatýkat) veškeré demokratické představenstvo města a bezostyšně se vrhnout na lákavé požitky zbohatlické třídy. Novodobí zástupci lidu nejprve vypili a sežrali, na co se přišlo, a potom začali právem pracujícího lidu s rozkrádáním zabaveného majetku. A ti, kdož hájili tuto epochu práce nejhlučněji, aniž by měli na dlaních jediný mozol, si okamžitě rozdělili funkce, a to i docela vymyšlené, jen aby se mohli co nejrychleji nakvartýrovat do honosných vil, které tu postavili zpočátku bohatí Židé, poté po válce obsadili lidé místní smetánky, aby nakonec skončily coby pelechy pro až poválečné, ale i tak zasloužilé, členy KSČ.
Jaroslav Žák napsal tyto romány okamžitě po Vítězném Únoru, leč zcela logicky předpokládal, že je v této osvícené době těžko někdo vydá, a proto rukopisy daroval nakladateli Chvojkovi, který je uschoval do svého archivu, kde ležely zapomenuty celých čtyřicet let. Až pak se tato časová schránka otevřela a vydala literární poklad nevídané hodnoty. Konec starých časů vyšel v obnoveném nakladatelství v roce 1991, kdy jsme ale bohužel ještě neměli ani ponětí o nějakém knižním marketingu, a proto byla kniha převálcována záplavou také čtyřicet let zakazované, však atraktivnější literatury. Naštěstí toto dílo vydal Albatros Plus ještě v roce 2010 zároveň i s druhým dílem Na úsvitě nové doby.
Jaroslav Žák se narodil 28. listopadu 1906 v Praze. Po studiích na gymnáziu nastoupil na filozofickou fakultu, kde vystudoval latinu a francouzštinu. Celá 20. a 30. léta strávil jako středoškolský učitel jazyků. Zároveň se však věnoval i literární činnosti. Po zmíněné Bohatýrské trilogii následovaly Študáci a kantoři a později Cesta do hlubin študákovy duše. Na motivy těchto knih natočil režisér Martin Frič dva velmi úspěšné filmy. Po válce se Žák stal lektorem a scenáristou Československého státního filmu a redaktorem v deníku Svobodné slovo, kde publikoval na pokračování román Ve stínu kaktusu. A nebyl to jenom tento román, který soudruhy urazil. Po Únoru to Žákovi vše spočítali způsobem jim vlastním. Vyloučení ze syndikátu spisovatelů, propuštění z Barrandova a navíc zákaz jakékoliv publikační činnosti. Poté byl Jaroslav Žák zaměstnán pouze vedením zdravotnické dokumentace. Pod cizími jmény se však ještě realizoval jako překladatel a korektor. Zemřel na srdeční infarkt ve věku nedožitých 54 let.
A teď si představte, že by tato díla Konec starých časů a Na úsvitě nové doby nebyla pečlivě uschována v archivu pana Chvojky, v oné imaginární časové schránce, a dostala se do rukou čím dál více paranoidním komunistům. Pak už by pan Žák asi nepřerovnával nějaké kartičky se zdravotnickým materiálem, ale osobně by měl tu čest seznámit se s našimi hrdinnými letci z RAF, kteří se provinili pouze tím, že byli ochotni nasazovat své životy v boji za naši svobodu. Zároveň by měl smůlu i národ obce čtenářské, neboť veškerá Žákova díla by byla stažena z knihoven a vhozena do stoupy. Do trezoru by šly i lidem tak milované filmové veselohry ze študáckého života. Už by nebylo žádného Jaroslava Žáka!
A přitom i námi popisovaná díla jsou pouze ironické frašky, parodie na dobu Rozpuku a recesistické povídání o malých českých lidech, vždy připravených přizpůsobit se nové skutečnosti. Slovní zásoba, styl i veškeré tropy jsou téměř totožné s předešlými satirickými dílky. Bolševické běsnění po únorovém puči je zde popisováno se stejně lehkým a pichlavým humorem jako třeba dřívější války mezi trampy a paďoury.
Však úsměv v tomto případě tak trochu zamrzá na rtech a na zádech občas vyráží studený pot.
Nejsou však v Pepově Týnci nad Lesem (ve skutečnosti Jaroměři) pouze šílení a mocí opilí komunisté, není zde pouze bezduchý a všemu odevzdaný dav místních alkoholiků. Nevynořuje se zde jenom všudypřítomná závist, nebo dávno zapomenuté rodinné spory. Máme tu i hrdiny kladné, rozumné, v klidu čelící přicházející katastrofě. Za všechny mohu jmenovat otce Breburdu. Za protektorátu dostal osm měsíců vězení za zesměšňování říšské branné moci. Dále Don Barcelona, aktivní účastník španělské občanské války. Nebo profesor Popílek, zvaný Dlouhý Ferda, který zde nenápadně zosobňuje samotného autora knihy.
Ano, bylo dílem náhody, že se tito lidé sejdou v lesní chatě sesazeného primáře Vitisky, kde vášnivě diskutují o budoucnosti našeho národa. Však není již náhodou, že se opodál, v Dontově chatě pod vedením plukovníka Kubáta schází další skupina. Pár odhodlaných mladých lidí, studentů, kteří jsou odhodláni vystoupit proti samozvaným bolševikům i se zbraní v ruce. Že je jejich úkryt prozrazen, nás nemusí překvapovat, protože právě se rodící StB již byla instruována ruskými poradci, jak získávat nové donašeče. Sice máme před sebou ještě dvě závěrečné kapitoly, ale humoristický román již dál nepokračuje, neboť tam, kde zasahuje SNB, StB i milice, všechna sranda končí.
Je neuvěřitelným štěstím, že oba rukopisy přežily dobu bolševika bez úhony. Už se nedovíme, v co sám Jaroslav Žák doufal. Zda uvažoval o úkrytu na pár let, na několik desetiletí či se bál věčné ztráty svého díla. Každopádně je jeho poselství zaslané přes časovou schránku nejenom satirickým zrcadlem nastaveným tehdejším aktérům, nýbrž i odkazem generacím dalším a dalším. Je to varování všem jeho milovaným studentům, ať už se zrodili v jakémkoliv desetiletí. I přes trpký humor se mezi řádky můžeme dočíst, že se naší země zmocnila tehdy banda zlodějů a morálních pokřivenců.
Ještě výstižněji popsal právě vzniklou situaci otec Breburda, jenž se na shromáždění jásajících občanů chopil nečekaně mikrofonu, řka: „Vážení spoluobčani! Vy jste se tady sešli, abyste vyslechli výklad o politický situaci. Jelikož se nikdo nemá k tomu, aby vám ty události vysvětlil, řeknu stručně, o co de: sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši.“
Ladislav Nagy, Objev perly, Reflex 36/2010
Jaroslav Žák, Konec starých časů, Na úsvitě nové doby
