Článek
Co jsme bláhově očekávali od nového tisíciletí
Když jsem byl maličký a vykulený žáček prvního stupně tehdejších osmiletek, přál jsem si zoufale, aby tu již byl rok 2000. Rok, jenž bude patřit do úplně jiné doby, jiných dějin a jiného světa. Vždyť jsem o tom četl v Pionýrských novinách. A nejen Pionýrské noviny, ale i ABC mladých techniků a přírodovědců spolu s Vědou a technikou mládeži nám pro jistotu se čtyřicetiletým předstihem líčily krásy budoucího komunistického světa, jenž zcela jistě zavládne již na celé planetě. Zbouráme stará města, památníky to vykořisťovatelské éry a místo nich vybudujeme rozlehlé parky, které budou pracujícím sloužit k zasloužené relaxaci. Až se všichni náležitě zrelaxují, rozjedou se do okolních panelových sídlišť utápějících se také ve všudypřítomné zeleni, navíc ještě obklopeni uměleckými výtvory současných sochařů. Co rozjedou, oni se rozlétnou, neboť každá rodina bude moci používat malou helikoptéru, s kterou rovnou přistane na ploché střeše svého paneláku.
Všechny výrobní závody se samozřejmě umístí pod zem, aby nehyzdily znovu zušlechtěnou krajinu. Pod dohledem vyškolených specialistů budou veškerou manuální práci vykonávat roboti, čímž bude pro lidi stanovena pracovní doba na několik hodin týdně. Až dnes, v požehnaném věku, se ptám sám sebe. Nenudili by se chovanci tohoto experimentu, jejichž průměrný věk by byl až 150 let? Alkohol a drogy by komunismus zcela jistě zlikvidoval a co je taková promiskuita, byste se určitě v žádné příručce nedočetli. Nu což, třeba si udělali postupně i několik vysokých škol. Vždyť učit se, učit se, učit se je přece známým sloganem komunistů.
Zemědělství, pokud bychom nevyráběli potraviny pouze synteticky, je zde zcela automatizované. Polnohospodářské stroje budou mít své mozky a mohou totiž vykonávat svou práci naprosto precizně. A sklizeň obilí? Obří letadla s výkonným vysavačem nenechají na poli ani zrno. Zdárnou úrodu jistí také řízené počasí. Již neexistují žádné nářky, že je sucho či mokro nebo oboje. Příslušní odborníci vždy naladí podnebí dle potřeb zrajících plodů.
Tohle a ještě mnohem více jsme se mohli dočíst v knize Františka Běhounka Akce L. Dozvěděli byste se také, jak vědci komunismu měnili toky řek, že zúrodnili celou Saharu, rozpustili polární ledovce, vysušili navíc i určité procento světových oceánů, aby se mohla rozšířit obyvatelná plocha.
Zajímavá byla i knížka Vladimíra Babuly Signály z vesmíru, kde zmrzlého účastníka Amundsenovy výpravy Leifa Seversona oživí (samozřejmě že v Moskvě) a poté ho užaslého provádí komunistickým rájem. Pikantností zde je, že pouze USA mají teprve socialismus, neboť s budováním nejskvělejšího zřízení lidstva začaly později. A také se za své upozadnění před celým světem náležitě stydí!
Knížka končí výpravou fotonového hvězdoletu Paprsek k trojhvězdě Centaury, a to se dle autora psal teprve konec 20. století. Děj se potom přelévá do románu Planeta tří sluncí, ale to je již jiná kapitola. To jsme již v románech vědecko-fantastické literatury socialistického vzoru, neboť o nějaké západní science fiction nemohlo (nesmělo) být ani řeči. Proto jsme se my žáčci nižších tříd, toužící tak urputně po dobrodružných cestách mezi hvězdami, museli spokojit pouze s knihami povětšinou sovětských autorů, jejichž hrdinové šířili komunismus po všech planetách naší sluneční soustavy.
A dějiny jim tenkrát dávaly za pravdu, neboť 4. října 1957 vyslal první umělé těleso na oběžnou dráhu právě Sovětský svaz. U hvězdáren po večerech stály fronty zvědavců, aby na vlastní oči viděly tu nepatrnou tečku sunoucí se po obloze, ten o něco větší fotbalový míč, který vysílal: píp, píp! A za měsíc vzlétla ve své kabince i Lajka, která si bohužel už moc nezapípala. Ale svět byl i tak ohromen, načež začal naivně očekávat rekordní tempo v dobývání vesmíru. Do roku 1965 Měsíc a v roce 1971 budou již naše vlajky rudé zdobit marsovské pláně. A rok 2000? To už na nás prý budou čekat hvězdy.
Hahaha!
A léta běžela, přímo se řítila, dějiny se s námi zase tak moc nemazlily a nejednou tu byl nejen rok 2000, ale i roky další, roky táhnoucí se až k dnešku. Nejsem již zdaleka žáčkem osmiletky, nejsem rozhodně ani maličký, ale zato stále vykulený z toho, co jsme my, lidé mezitím dokázali, jak se nám krásně vybarvily ty sny o ráji v roce 2000. Představte si, že jste usnuli koncem padesátých let a probudili se až dnes, coby obyvatelé běžného panelového domu. Co první by vás asi tak trklo při pohledu z okna na ten dnešní, skutečný svět? Určitě naprostá absence rudých pěticípých hvězd na každé trochu vyvýšenější budově. Nikde nevidět ani optimisticky laděné nápisy oslavující báječný dnešek a vzývající ještě báječnější zítřek. Zato ze záplavy billboardů se můžete přiučit, co jíst, co pít, jak se bavit, případně koho volit. Ano, spadli jsme rovnýma nohama do tržního mlýnku liberální demokracie. Nu což, občas změna neuškodí. Uvidíme, co dál.
Opětovným pohledem z okna uzříte nekončící automobilový proud, doplněný netrpělivě se stále vpřed deroucími kamiony. Ach, kde jsou ty doby, kdy jste na těchhle silnicích hráli bezstarostně a bez jakéhokoliv přerušování fotbal, vybíjenou nebo obyčejnou čáru. A automobily? Pěkné tvary, barvy i lesk, ale pořád dunící motory, žádné atomové pohony ani vrtulky na střeše.
Televize velikosti normálního okna vám spolehlivě dokreslí i další obraz současného světa. (Pokud zrovna nepoběží od tohoto světa poněkud poodtržené reklamy.) Velkým překvapením pro vás jistě bude neexistence Sovětského svazu, tohoto předvoje komunistické budoucnosti a garanta světového míru. Nebudeme zde ani rozebírat, z jakého to podhoubí vyrostl v nástupnickém Rusku současný fašistický režim, brutálně napadající své sousedy. A kdopak je tohle? Mladý muž s polozakrytým obličejem za neustálého vykřikování hesla Allah akbar drží v jedné ruce Kalašnikov a v druhé useknutou hlavu svého politického odpůrce. To bude pravděpodobně vnuk statečných bojovníků šedesátých let proti kolonialismu. Až tam dospěl tolik námi podporovaný boj asijských a afrických národů za svobodu. Až tak zmutovalo téměř celé národně osvobozenecké hnutí.
Politika je opravdu dosti nepodobna vizím komunistických prognostiků, takže se raději podíváme na dnešní počasí. Na slibované řízené počasí. Vichr, déšť a zima. Že bychom dnes neřídili? Už to tak vypadá, my nejenom že jsme počasí nikdy neřídili, my jsme celé globální podnebí pěkně zřídili. Záplavy, tajfuny či tornáda, toť obraz dnešních letovisek. Na jedné straně třeskuté mrazy, na druhé vražedná vedra. Už neplatí žádné vžité lidové pranostiky, příroda se chová jako by byla utržená ze řetězu, A to díky globálnímu oteplování, díky zplodinám v ovzduší, díky našemu pohodlí, díky nám.
Ještě že zatím alespoň fungují naši zemědělci. Sice už nemáme JZD, ale ZD, která vedou teď místo předsedů ředitelé. Ta ZD nemají ještě stroje s vlastními mozky, zato však velké, silné a drahé traktory, které dojedou klidně až do Prahy.
Abych nezapomněl, vedle družstev se nacházejí i farmy, na kterých pracují farmáři.
Nechci být pouze skeptik, a proto musím vyjmenovat i aktivity, v kterých lidstvo přece jenom pokročilo: Ve starších scifi knihách či filmech bývá mnoho úsměvných momentů. Dominují tu počítače velikosti obývacího pokoje a navíc veškerá záznamová technika je zde reprezentována obyčejnou filmovou kamerou a magnetofonem. Tehdejší tvůrci nemohli předpokládat, že tohle všechno bude mít dnes každý žáček, každá babička z malé vísky ve svém chytrém telefonu. Kapacita takového smartphonu je několikanásobně větší, než byly computery na slavných lunárních lodích Apollo. A komunikace? Velkoryse se počítalo s tím, že vybrané osoby budou vlastnit jakési „komy“, s jejichž pomocí se domluví i na velkou vzdálenost. Takže v podstatě vysílačky vzor VB. My ale už dnes máme ve svých telefonech takové aplikace, jež nám umožňují psaný, mluvený i obrazový kontakt s kteroukoliv osobou na kterémkoliv kontinentě.
V čem jsme tedy ještě předběhli naše tehdejší představy o roce 2000? Je to určitě klonování, rozluštěné tajemství DNA, objev dalších elementárních částic atomu, transplantace lidských orgánů, získávání energie z náhradních zdrojů či nesmělé koketování s umělou inteligencí. Mění se i kompletní pohled na svět, kdy již nevystačíme s obyčejnou klasickou fyzikou, ale do popředí se stále více dostává fyzika kvantová, k jejímuž pochopení je třeba otevřít svou mysl doslova teoriím pohádkovým. Rád bych zde zmínil i úvahy některých předních světových vědců, kteří tvrdí, že čím více odkrývají tajemství hmoty, tím více věří v existenci Boha.
Na toho jsme v euforii z vítězství vědeckotechnické revoluce tak trochu pozapomněli. Škoda.
„Tak co, Jurij, viděl jsi tam někde boha?“ zeptal se Chruščov Gagarina a srdečně se zasmál svému vtipu, kterým zcela určitě zesměšní celý Vatikán.
Jurij Gagarin však nebyl kdoví jak vysoko. Pár stovek kilometrů od povrchu Země. Zrovna tak jako až do dnešních dnů ostatní stovky odvážných kosmonautů, astronautů či tchajkonautů. Dále byli pouze američtí borci, kteří navždy zanechali stopy v měsíčním prachu. Ale i to je už padesát let. Proč tak dlouhá pauza? Proč se stále pouze pinožíme v blízkosti matičky Země? Proč se vývoj astronautiky zastavil?
On se v podstatě úplně nezastavil. Prošel si érou raketoplánů, máme dvě non stop obývané vesmírné stanice a robotická vozítka se vesele prohánějí po Marsu.
Ale cesta ke hvězdám je ještě daleko. Hodně daleko. Než k tomu dojde, musí pozemská věda ještě více pokročit a postupně odhalovat neobjevené zákonitosti, které budou k těmto letům nutností.
A také bláznivý svět se musí uklidnit, protože ke hvězdám bychom už měli letět jako vyslanci celého lidstva.
Když už jsme se moc netrefili do možností roku 2000, zkusme si tedy alespoň tipnout, jak by asi vypadal svět roku 3000. A potom se můžeme dohadovat, jestli se budou potomci bavit naší naivitou, či s uznáním ohodnotí naši předvídavost.
Pokud nějací potomci budou…
Zdroje: Vlastní sbírka scifi knih
