Článek
Vy, kteří si ještě dobře pamatujete tzv. Sladká devadesátá, mi zajisté dáte za pravdu, že ten náš svět vypadal trošičku jinak. Komunisti byli opravdu takhle malinký, a kdo chtěl být cool, tak ten musel za každou cenu podnikat. Frajeři ve fialových sakách, zápaďácky se tvářící bývalí bolševičtí soudruzi ředitelé, kteří nás ohromovali svými narychlo nabiflovanými znalostmi tržní ekonomiky, naprostá svoboda slova, žádný gender ani korektní pojetí nepravdivé skutečnosti.
Samozřejmě, že stovky vykuků nespaly. Zvláště těch, kteří organizováni v dřívějším lidumilném spolku StB byli ochotni pro prachy a kariéru udělat (spáchat) cokoliv.
O tom jednom, který došel k bohatství způsobem záhadným, mlhou zahaleným, a proto prostému oku neprůhledným bude pojednávat i tento článek. Ne o něm, leč o jeho způsobu ničení gastronomické tradice našeho, prý kulinářsky nadprůměrně citlivého národa.
V těch „devadesátkách“, letech bláhového opojení, vznikalo mnoho malých obchůdků, hospůdek i uzenářských firem. Něco bylo vráceno v restituci, něco si za nekřesťanské peníze kupovali nedočkaví nadšenci v malé privatizaci. A v těch nových obchůdcích, hospůdkách či kavárničkách na vás dýchlo něco úplně jiného, duch pohody, přátelství a tolerance. Zrovna tak i mistři uzenářští či pekařští, kteří se navraceli do provozoven svých dědů, dokázali vytvářet lahůdky a laskominy chutí nebývalých.
Však výše zmínění vykukové za pár stříbrných, za protislužbu či jenom za příslib loajality získávali do svých rukou masokombináty, velkopekárny i obchodní řetězce, které pomalu a jistě ony malé podnikatele likvidovaly. Proto tu máme opět otráveně se tvářící prodavačky, nepoctivé číšníky a okrádající personál. Nedivme se, jejich vztah k práci se vrátil do socialistických kolejí. A proč ne, když se bývalý soudruh ředitel stal plnohodnotným kapitalistou nejtvrdšího zrna, mzdy nízké a motivace žádná. Sliby o soukromém vlastnictví, kdy majitel bude přetékat slušností, poctivostí a kvalitními službami vzaly většinou za své, zrovna tak jako vidina německých platů pro ostatní populaci.
I když jak pro koho.
I my už máme své miliardáře, své bohaté, bohatší a ty úplně nejbohatší.
A představte si, že oni chtějí být ještě a ještě bohatší. Zvláště ten jeden! Chalan taký. Proto skupoval, co se dalo. Počínaje chemií přes potravinářství až k nejčtenějším novinám a časopisům. Tak trochu mi připomíná hrdinu jedné Wolkerovy povídky. O milionáři, který ukradl slunce!
A ždímal a ždímá všechno, co se dá. Dotace, zaměstnance, ale hlavně kvalitu potravin. Pro zajímavost uvádím pár příkladů, kde se jeho holding řídil při výrobě místo platnými normami spíše příručkou Základy nouzového přežití. Jde sice o kauzy z dob o něco dřívějších, ale myslíte, že nová doba produkuje nové zvyklosti?
1) Kostelecká šunka a kostelecká vysočina byly vyhodnoceny kontrolory Státní zemědělské a potravinářské inspekce jako falšované uzeniny.
2) V selském salámu Krahulík bylo shledáno málo masa.
3) Řetězec Glóbus ukončil prodej špekáčků od firmy Krahulík, neboť měly nejméně masa mezi všemi špekáčky a jsou navíc uměle obarveny barvou z chemicky vylouhovaných broučků.
4) Test na kuřecí prsa Vodňanské kuře zjistil ve třech balíčcích z pěti salmonelu.
5) Makro stáhlo prodej gothajského salámu firmy Krahulík, protože obsahoval málo masa.
Je to dost na jednoho majitele, který se marně nyní schovává za jakési svěřenecké fondy. Někteří naštvaní spotřebitelé používají ve snaze vyhnout se těmto mnohdy zdravotně závadným potravinám mobilní aplikaci Bez Andreje, která vám podle čárového kódu bezpečně zjistí, které potraviny patří pod Agrofert. Jenže Babiš je už tak vyčůraný, že nabízí své zboží i pod značkou jiných, spřátelených firem. A navíc, mnohdy ani skutečně konkurenční artikl v obchodě stejně neobjevíte.
Vlastně ve skutečnosti ani nevíte, co kupujete u řezníka. Co jíte v restauracích, při závodním stravování. A co jedí vaše děti ve školních jídelnách. A hlavně co by jedly, kdyby ty jejich obědy byly zdarma, jak si chtěl populisticky opět přihřát polívčičku tehdejší předseda vlády.
Stav českého potravinářství je naprosto katastrofální. Selhávají všechny kontrolní úřady, včetně ministerstev. A přitom Babiš není jediným travičem. Takových agrobaronů je hned několik.
Když byl ještě Andrej premiérem (a zase jím chce být) vypukla u nás jakoby náhodou umělá aféra s polskými potravinami, by byly zastíněny nedostatky vlastní produkce. Tenkrát byl mediální prostor zcela zaplněn informacemi o kontaminovaných uzeninách, rybích konzervách a výrobcích z pečiva. Dočetli jste se však někde, že v Česku je zcela běžné několik dní před sklizní polévat pšenici rakovinotvorným glyfosátem známým pod jménem Roundup? Tím se totiž pšenice stane v podstatě mrtvou, lépe vysušenou, a tudíž se i daleko lépe kombajnům sklízí. Samozřejmě že takto sklízená pšenice musí být logicky také kontaminována. Stopy glyfosátu se našly již nejen v pečivu, ale i v pivu, a dokonce i ve zmrzlině.
Pro uklidnění nejen pivařů bych podotknul, že ministerstvo zemědělství po dlouhém otálení zakázalo aplikaci tohoto přípravku na potravinářské plodiny. Můžeme si však být jisti, že kontrolní úřady přísně dohlédnou i na lány obdělávané Agrofertem? I když… I když Babiš raději veškerou zemědělskou půdu zasviní tou svou řepkou!
Ano, o tom se raději mediální debata nevede, zrovna jako o ládování antibiotik do selat a drůbeže. To je lepší znectít polská vajíčka, že? Ona měla prostě smůlu, protože byla příliš levná. A přitom Státní veterinární správa v té době obdržela pouze šestnáct záznamů. Dvanáct u českých a čtyři u těch polských. Přesto bylo s velkou slávou vráceno Polsku všech 160 tisíc vajec s odůvodněním – že byly špatně označené.
Komu to asi prospělo? Komu asi patří firma Česká vejce CZ? A kdo si tím pádem tenkrát mohutně zvedl ceny? A ne poprvé, a ne naposled. Hádejte!
Polské potraviny k nám dovážené jsou možná méně kvalitní, než totéž zboží dodávané do Německa, i když davy našich „turistů“, které zaplavují v současnosti polské tržnice, by dnes byly asi jiného názoru. Ono totiž logo Český výrobek už dávno nemusí znamenat značku kvality.
Máme dost různých úřadů a institucí, které disponují nemalou armádou úředníků, schopných včas závady odhalit, nahlásit a trvat u SZPI na řádné pokutě. Nechť tyto úřady činí, co činit mají. Nejen směrem k polskému zboží, ale i německému, i z jiných koutů světa dováženému. Ale hlavně by neměly zavírat oči před megalomanským molochem jménem Agrofert, i když jejich formálně odstavený majitel bude vykřikovat, že jde o kampáň, o účelovku. A nejde jenom o kvalitu a monopol českého zboží, který měl navíc doslova zabetonovat zákon o kvótách českých potravin. Jde i o současnou drahotu, která hlavně Agrofertu se sloganem z pole až na vidličku umožňuje bezohledně žonglovat s cenami dle svého uvážení, které samozřejmě směřuje pouze ke stálému zvyšování nepřiměřených zisků. Vždyť statistiky hovoří jasně. Ceny drůbeže, masných výrobků, pečiva či mouky nebo vajíček produkovaných firmami holdingu vzrostly za posledního půl roku v průměru od 30 do 80%.
Že by Fiala tajně a za zády Babiše řídil i Agrofert?
Ale pozor! Přece se něco děje!
Nebudete tomu věřit, ale blesk z čistého nebe snad probudil i orgány pro hospodářskou soutěž a ostatní finanční úřady (ČOI a SZPI), které konečně začaly konat a s velkým překvapením zjistily, že většina potravin je nemravně předražená. No, to je tedy objev! Co vlastně ty instituce dělaly před tím? A co dělají v dobách, kdy inflace naše spotřebitele netrápí? Jak mohly vůbec dovolit takovou monopolizaci našeho potravinářství? Kdo to zařídil, posvětil, schválil a podepsal?
Ale dosti již cholerických výlevů. Povolme uzdu fantazii, nadrážděme si chuťové buňky, abychom na závěr mohli zkusit jeden malý experiment, neb se odvážně chystám k nevšednímu kulinářskému zážitku. Inspirací mi je logo Kosteleckých uzenin, původních Kosteleckých uzenin, kde ten džentlmen ví, proč ten párek drží tak opatrně a co nejdále od těla. Tenkráte bylo totiž úplně normální, že z nakousnuté nožičky vystříkla horká a chutná šťáva, která kompletně prostupovala voňavé a lahodné masíčko.
Počkám, až mi trochu ukápne slina, pak se nadechnu a párkrát se hladově zakousnu do obarvené umělohmotné uzeniny v jakémsi igelitovém návleku, načež ji znechuceně vyhodím do koše a zoufale plačtivým hláskem si zanotuji: To koukáté, to koukáté, co jsem měl dnes k obědu!
