Článek
Jako téměř každý kluk jsem zbožňoval verneovky, hlavně ty, kde se to jenom hemžilo technickými vynálezy. Proto není divu, že když se mi dostal v necelých deseti letech do ruky Ray Bradbury či Stanislav Lem, bylo rozhodnuto. Zahořel jsem celoživotní vášní k science fiction neboli k vědecko - fantastické literatuře, jak se tenkrát uvádělo. Nebylo většího dobrodružství, krásnějších a smělejších snů, než putovat s neohroženými astronauty od hvězdy k hvězdě a objevovat na jejích planetách nikde nespatřené divy.
V těch letech zároveň začal mohutným tempem i rozvoj skutečné kosmonautiky. A tak zatímco se kluci na konci padesátých let chlubili, že znají nazpaměť názvy všech deseti značek aut, jež se v té době ploužila naší lidově-demokratickou krajinou, já, s očima upřenýma k hvězdné obloze, věděl, co je sputnik, explorer, vanguard či discoverer.
To počáteční tempo dobývání blízkého vesmíru bylo úchvatné: po první družici za necelé čtyři roky ve vesmíru i člověk a optimistické předpovědi úplně vážně uvažovaly o přistání lidské posádky na Marsu v roce 1971.
Desetiletému klukovi se proto zdál tento svět báječný a krásný. Nevěděl nic o válkách v Koreji, Vietnamu či Alžírsku. Netušil, že v uranových pracovních lágrech umírají tisíce poctivých mužů i žen. Nikdo mu neřekl, že se v našem lidově demokratickém státě zavírá za špatně vyslovené slovo, za nevhodný pohled, za pravdu.
A když postupně všechny tyhle ohavnosti odhalil, to již stál s prázdným samopalem a se slzami v očích proti záplavě ruských tanků.
A tehdy pohled ke hvězdám začal opět probouzet novou naději.
Probíhala bitva o Měsíc.
Probíhala bitva o pravdu.
Nedávno jsem si znovu pustil ještě na videokazetách nahraný skvělý seriál HBO v produkci Toma Hankse Ze Země na Měsíc. Již titulky ve vás musí probudit mrazení v zádech. Vidíte a slyšíte totiž jednoho z nejpopulárnějších politiků této planety – Johna Fidzeralda Kennedyho: „Rozhodli jsme se letět na Měsíc, chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.“
Tato odvážná slova pronesl v Kongresu 25. května 1961. V době, kdy Spojené státy neměly na oběžné dráze ještě ani jednoho kosmonauta a ruské bezpilotní sondy již přistály (zřítily se) na povrchy Měsíce, Marsu i Venuše. Kennedy totiž věděl, jakou obrovskou potenci v sobě skrývá nejen NASA, ale i celý americký národ.
Tato vizionářská a nečekaná slova vzbudila nejdříve mezi šéfy NASA šok. Nikdo nebyl na takovýto termín připraven, ale přesto započal neopakovatelný závod s časem. Od idey, jak vůbec na Měsíci přistát, až po řešení těch nejobyčejnějších problémů. Na projektu Apollo se podílela obrovská pyramida lidské tvořivosti, obětavosti a vynalézavosti. Od hlavních konstruktérů, přes výzkumná střediska, až po nejrůznější průmyslové komplexy Spojených států. Každý, doslova každý přispěl, byť jediným šroubečkem ke splnění dávného lidského snu.
Z příslušníků vzdušných sil byli vybrání první adepti pro let do vesmíru. A smělý plán dál pokračoval den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Astronauti na oběžné dráze, potom výstup do volného prostoru, spojení dvou lodí a další a další úkoly, jejichž splnění mělo vést k jedinému cíli: přistání prvního člověka na Měsíci.
Nelze nevzpomenout ani dílčích neúspěchů, omylů, ba i lidských tragédií (Apollo 1), neboť každá neprobádaná cesta je nebezpečná a velmi obtížná.
A pak přišel 20.červenec 1969, kdy nám Neil Armstrong poprvé zamával z povrchu našeho souputníka. Sen se splnil, největší dobrodružství dvacátého století započalo. Následovaly další mise a další odvážlivci hopkali po prašném povrchu Měsíce.
Ve výše zmíněném seriálu Ze Země na Měsíc si teprve uvědomíte statečnost těchto mužů, kteří nejenom že překonali onu obrovskou vzdálenost, ale své životy svěřili tak křehké věci, jako byl samotný přistávací modul. Kvůli zpátečnímu startu byla jeho váha odlehčena tak, že se bezpečností spíše podobal většímu rekreačnímu stanu. A v tomto zařízení astronauti i spali, odděleni pouze slabou stěnou od mrazivého a smrtícího vakua. Muži hrdinové, kteří toto vše nedělali rozhodně pro peníze, muži, o kterých čteme snad už jen v pohádkách či rytířských baladách. Pro čest a slávu, pro vlast, pro národ, pro lidskou svobodu!
Na Měsíc bylo vypraveno celkem šest misí. Dvanáct lidských vyslanců mělo tu čest spatřit nad obzorem nejkrásnější planetu vesmíru. Bohužel další tři lety byly již zrušeny.
Proč?
Proč bylo zastaveno to největší dobrodružství lidských dějin? Proč už nejméně jedna generace nemá přímo před očima skutečné vzory, skutečné hrdiny?
Prezident Kennedy byl mrtev a s ním zemřely i ideály nové Ameriky. Život se vrátil do běžných kolejí a navrch začali mít zase ti obyčejní voliči, pro něž jsou důležitější slevy v supermarketech, než nějaké nesmyslné a zbytečně drahé upřednostňování potenciálních sebevrahů. Starost o vlastní pohodlí byla přednější než nějaký vzdálený, mrtvý Měsíc. A páni politici, které vždycky zajímají pouze hlasy voličů, jim samozřejmě vyšli vstříc.
Ano, šlo o sobectví části populace, která jenom volala: A co z toho mám já? My už dnes víme, že díky programu Apollo byl urychlen vývoj domácích počítačů, začal být běžně používán teflon jakožto i jiné speciálně vyrobené materiály, a samozřejmě že samotný vědecký přínos je v tomto případě nenahraditelný. Jenže to tenkrát nikdo neregistroval. Proč také? Jednou závody o Měsíc skončily, tak nač se namáhat dál? Že většina lidstva ztratila své ideály? Že jsme uměle potlačili tu nejpřirozenější vlastnost- zvědavost a touhu po dobrodružství? Že jsme se vzdali hvězd?
Posledním mužem, který se prošel po povrchu Měsíce, byl člen posádky Apolla 17 Eugene Cernan. Astronaut s česko – slovenskými kořeny. V místě odletu zanechal symbolickou destičku s tímto nápisem: Odcházíme v míru, tak jako jsme přišli, a dá-li Bůh, opět se v míru jménem celého lidstva vrátíme.
Toto se událo již před 54 lety a po celou tu dobu nějaká snaha o návrat zaznamenána nebyla. Navíc byl rozpočet NASA seškrtán tak, že jsme žádné zázraky ani čekat nemohli. Jediným velkým plusem tehdejších politiků bylo koncem osmdesátých let vítězství ve studené válce a odklizení komunismu na smetiště dějin. Byl to svým způsobem šťastný čas, však až bolestivě naivní. Představa, že skončily dějiny válek a že národy se budou navzájem objímat a bojovat pouze s tajemstvím přírody či s nebezpečenstvími temného vesmíru, byla naprosto mylná. Lidé zpohodlněli a zapomněli, že v zájmu pokroku, svobody a demokracie je třeba občas i něco obětovat. Toho chytře využili politici nižších kategorií a v rámci populistických kampaní postupně začali v různých zemích získávat moc. Vždyť se podívejte nejen na východ, ale teď bohužel i na západ. Neofašismus si pomalu, ale jistě připravuje půdu k novému rozdělení světa.
Jak se toto shoduje s posledním vzkazem astronauta Eugena Cernana?
Absolutně nijak!
Verneovské sny se prozatím snaží oživit alespoň vědci a technici z NASA, kteří již od roku 2017 pracují na programu Artemis, jenž by měl člověka nejen dopravit znovu na Měsíc, ale být i výchozím bodem pro cestu na Mars. Prezident Donald Trump si při svém prvním volebním období velkoryse zahrál na J. F. Kennedyho a povzneseně roztroubil do světa, že Měsíc bude již roku 2024 opět americký.
Samozřejmě že okolnosti se seběhly úplně jinak. Nedostatek financí, epidemie covidu a v neposlední době i náročnost nových technologií. Tím, že závod o Měsíc již skončil, není nutno v šibeničních termínech plnit všechny zadané úkoly. Hlavní prioritou jsou přece dnes životy a zdraví astronautů. Vždyť kdo by dnes Ameriku překonal? Rusko? Ha ha ha!
My se však raději podívejme, jak si projekt Artemis vede dnes?
Pro jeho lety vyvinula NASA nosnou raketu Space Launch Systém společně s kabinou Orion. Tato kombinace byla poprvé vyzkoušena v prosinci 2022, kdy modul Orion (zatím bez posádky) obletěl Měsíc a vrátil se úspěšně na Zemi.
Artemis 2 odstartoval v lednu 2026 a na palubě Orionu se již nacházeli dva Američané, jedna Američanka a kanadský astronaut. Modul zopakoval let svého předchůdce, takže všichni čtyři pasažéři vytvořili světový rekord v dosažení největší vzdálenosti člověka od Země (406 771 kilometrů).
A co bude dál?
Artemis 3 odstartuje, když to dobře dopadne, až na konci příštího roku. Ale půjde spíše o technologické operace na nízké oběžné dráze, kdy se bude zkoušet spojování s některým komerčním měsíčním modulem. A až Artemis 4 by mohl ukojit naši objevitelskou vášeň. Bude to sice možná až v roce 2028, ale konečně dosedne modul ( Starship nebo BlueMoon) s lidskou posádkou zase na povrch Měsíce. A za rok by měl být připraven na misi i Artemis 5, kdy se navíc začne budovat trvalejší základna pro lidský pobyt na našem souputníku.
Já vím, je to velmi dlouhé období, které nás dělí od misí, jež američtí astronauté suverénně plnili před více než 57 lety. V době, kdy celková elektronická kapacita měsíčních výprav se rovnala výkonu našich prvních stolních počítačů. Kdy se ještě nevědělo, zda se přistávací moduly neutopí v moři lunárního prachu. Kdy každý vstup do kabiny Apolla mohl být i krokem posledním.
A přesto se tenkrát dařilo. Ale my teď musíme čekat. Na co? Až se nám z oblohy ozve čínština, která děkuje vládě, straně i odkazu velkého Maa, že umožnily čínskému lidu dobýt Měsíc, který se teď stává nedílnou částí jejich velké, vítězné a šťastné komunistické vlasti!
Ne, nebojte se, to se opravdu nestane, i když soudruzi Říše středu zcela určitě potají, nepřetržitě a neúnavně nějaké pikle kují. Naopak, čas hraje pro nás, a jestli je nějaká spravedlnost a jestli dějiny opravdu nic neodpouštějí, musí hlavně do té doby zmizet z politické scény všichni ti populističtí kašpárci, aby nově vztyčený prapor na měsíčním povrchu měl už zase zpátky ty pravé hvězdy. Svobodné a hrdé hvězdy, ke kterým jsme vždy s nadějí upírali své zraky.
Ano, čas hraje pro nás i pro Měsíc. Mezitím tam budou alespoň dopravovány sondy i rovery, coby technologická výbava pro dlouhodobější lidský pobyt. Píši lidský pobyt, protože i Eugen Cernan mluvil jménem celého lidstva.
Jak vidno, jsem tedy zatím dále odsouzen o cestách mezi hvězdami pouze číst v poutavých příbězích autorů sci- fi. Přesto ve skrytu duše doufám, že se ještě dožiji toho okamžiku, kdy první člověk pošle k Zemi hlášení o úspěšném přistání na povrchu Marsu.
Snad pak už se definitivně vrátí do našich životů i hvězdy.
Zdroje:
seriál HBO Ze Země na Měsíc
Karel Pacner, Antonín Vítek, Půlstoletí kosmonautiky
