Článek
Nejenom my, malí a naivní sponzoři či oddaní podporovatelé Sportky nebo Šťastných deseti, jsme s to odpřisáhnout, že určitý význam náhodně zvolených čísel může dost znatelně pozměnit i ten nejupachtěnější lidský život. Samozřejmě může – ale nemusí. Lépe řečeno – nechce! Avšak to nic nemění na skutečnosti, že díky číslům existuje nejen slušně prosperující sázkový průmysl, ale vlastně celý okolní širý svět. Vždyť sledujte: bez čísla 3,14 by nemohlo být nic kulatého. 9,8 nám zaručuje, že při upadnutí nepoletíme do oblak, ale spořádaně přistaneme na matičce Zemi. 90 hlídá naší veškerou stavební činnost, by naše dveře i okna šla dobře zavírat a 37 nás zase varuje před nějakým tím dotírajícím virem. A mohl bych pokračovat dál a dál, třeba až k matematickým, fyzikálním a chemickým tabulkám, které sice současní středoškoláci ještě ani neotevřeli, ale které nás ujišťují, že každý atom, každá jeho částečka, jakožto i již neviditelné částečky částeček mohou fungovat pouze podle předem daných konstant a takových matematických vzájemností, které zatím ještě ani nechápeme.
Ale mne zajímá pouze význam čísla 30, přesněji řečeno 30%. Jelikož jde o číslo vzešlé z průzkumů veřejného mínění, dovolím si ještě nastolit toleranci asi tak +/- 6.
Ale teď již k věci. Jakousi srovnávací metodou se pokusíme dopracovat až ke klíčové otázce a k rozhodujícímu tematickému rozuzlení.
1) V parlamentních volbách 2017 obdrželo vládnoucí hnutí ANO 29, 64% hlasů od nedočkavých, vyřčených slibů dychtivých voličů.
2) Ti, ač měli možnost zjistit pravou podstatu tohoto holdingu, dávali našemu vysávači dotací stále kolem těch 30% přízně, což kupodivu platí až dodnes. V roce 2021 27,12% a v roce 2025 dokonce 34,51%.
3) Koncem února 2021 si ministerstvo zahraničí dalo zpracovat agenturou STEM průzkum veřejného mínění ohledně dostavby jaderné elektrárny Dukovany. 72% dotázaných bylo rozhodně proti tomu, aby se do tendru zapojila i Ruská federace. To znamená, že opět, opět je tady těch 28% dotázaných, kterým by ruská účast nevadila, popřípadě by ji i vítali. Této skupině je tudíž šumafuk, jestli se bude ruské impérium znovu (a po svém) vměšovat do našeho, již takhle pochroumaného politického života. I podle současných průzkumů je 30% dlouhodobě proti stavbě nových reaktorů, případně nemá na věc jasný názor kvůli obavám z finanční náročnosti a bezpečnosti.
4) Zajímavá je i shoda v otázkách politiky zahraniční. I zde se námi popisovaná skupina drží (jak se kdysi říkávalo) v jednom šiku. Podle údajů CVVM z března 2025 39% respondentů zastává názor, že výdaje na obranu zbytečně zatěžují státní rozpočet. Docela zajímavé vnímání současného světa, zvláště když nám téměř za humny zuří krvavá válka.
5) Ve vztahu k EU zhruba 30 % až 35 % Čechů tvoří tvrdé jádro odpůrců, kteří unijním institucím dlouhodobě striktně nedůvěřují nebo považují členství za vyloženě negativní.
Většina z vás se asi bude ptát, co je to za lidi? Kde se schovávají a (použijeme-li slovník Andreje Babiše) kdo je platí?
Musím vás bohužel zklamat. Určitě nejde o jakousi partyzánskou lesní armádu, která, jsouc pečlivě ukryta v mlžných houštinách, vychází mezi nás, obyčejné smrtelníky pouze v čas voleb, aby splnila svůj slib Mordoru a zvolila nějakého jeho zástupce tady na Zemi.
Nečekejte ani nějakou gangsterskou či mafiánskou skupinu ala Někdo to rád horké, která v opuštěných garážích dávno nepoužívaných továren vaří ve světě tak žádaný perník.
Nejedná se ani o středověké bratrstvo přežívajících alchymistů, kteří jsou sice proliti elixírem nesmrtelnosti, ale jejich sklerotické mozky bohužel již zapomněly, komu že to vlastně mají sloužit.
Ne, těch 30% není žádná odloučená jednotka ani divoký kmen brdských kanibalů. Jsou to lidé jako my. Jako já, jako ty, jako on, ona, ono. Potkáváme je každý den. Zdravíme se, žertujeme, stěžujeme si na šéfy, manželky, manžely, řidiče, chodce, poměry, nepoměry a nemoci (nehodící se škrtněte!). Patří mezi vaše kolegy v zaměstnání, mezi vaše sousedy, mezi tu veselou partu, co se občas schází (scházela) v místní hospůdce.
Můžete se s nimi bavit o čemkoli, o sportu, o autech, o ženských, o jídle, ale jednu věc nesmíte nikdy zmínit. Politiku. V tom okamžiku se u nich projeví jakýsi mentální blok, jenž jim nařizuje pouze úzce vymezený směr komunikace. Na Babiše nám nesahejte, nikdo jiný na nás tak nemyslel, nikdo jiný nám nikdy nepřidával tolik na důchody. A jezdíme vlakem skoro zadarmo!
Je to marné, je to marné, je to marné!
Můžete stokrát, tisíckrát argumentovat, že povinnou valorizaci důchodů dle výše inflace zde prosadil kdysi právě ten nenáviděný Kalousek. Nebýt této zákonné povinnosti, dostanete, důchodci, akorát tak kulový.
Nepomohou ani důkazy o tom, jaký je Babiš křivák, lhář, podvodník a psychopat bez morálky a empatie. A také jak je hloupý, že neudrží myšlenku, neumí česky a manažer je zrovna tak pod psa. A je stále trestně stíhaný!
Zbytečně hromadíte fakta o jeho naprostém selhání při pandemii covidu, kdy u všeho musel být on, o všem rozhodoval on, všechno organizoval on. Ale pozdě nebo špatně.
Mluvíte, mluvíte, mluvíte, ale j e to opravdu marné.
Těch 30%tady bude vždycky.
Ale proč?
Kdo to je?
Jedna skupinka možná budou důchodci, pro které je výše měsíčního důchodu alfou a omegou. O politiku se nezajímají a také, kde ji sledovat? V nekonečných seriálech komerčních televizí? V novinách a časopisech bývalého Babišova holdingu nebo v Blesku či jiných bulvárních plátcích? Či snad ve stále bojácnějším a impotentnějším zpravodajství ČT?
Další kategorii bych nazval skupinou procitnuvších obrozenců. Jedná se o lidi, kterým právě minulý režim dával smysl života, směr a cíl veškerého jejich pinožení. Jsou mezi nimi ti obyčejní řadoví komunisté, kteří vstávali na šestou do fabriky, poctivě platili příspěvky, chodili zadarmo na brigády, na 1. máje vždy nesli nějaký transparent a také rádi udávali. Byli to ti hloupější komunisté, protože ti protřelejší a progresivnější okamžitě stranické knížky odhodili a za náležitého mediálního ohlasu vstoupili do stran pravicových, či zaujali pozice kapitalistů nejtvrdšího ražení. Do této enklávy bych započítal i dřívější domovní důvěrníky, vedoucí brigád socialistické práce, případně členy Spolku přátel SSSR. Ti všichni se již tenkrát, zvolením Zemana prezidentem pojednou obrodili, vylezli z ulit, kukel či jiných úkrytů a počali okolo svého nového gosudara tančit a halekat, jako ti praví mužíci na Volze. A samozřejmě teď volí i Babiše, protože svůj k svému a oni ke komunistovi s estébáckou nástavbou určitě daleko nemají.
Zbývají ještě „hrdinové“ ekonomické éry reálného socialismu. Zdeformovaní průkopníci tržního hospodářství a klony šedé ekonomiky. Zelináři, prodavači masa, taxikáři, instalatéři a možná i veksláci. Nic proti skutečným a pracovitým dělníkům těchto profesí, řeč je pouze o těch, kteří šikovně využívali tradičních nedostatků minulého režimu, kdy jejich nenahraditelnost jim vlezla do hlavy, zrovna jako rozhazovačný způsob života pod kůži. Když pak nastaly normální poměry a oni museli čelit zrovnoprávněné konkurenci, ztráceli své pozice a někdy skončili i mezi spodinou společnosti.
Poslední součástí téhle 30% legie jsou smolaři a nešťastníci. Povětšinou obyvatelé malých městeček, kde jediná fabrika živila je, jako dříve jejich otce a předtím i dědy. Když přišla naše slavná privatizace, všichni zaměstnanci této továrničky obětovali kupony právě pro její záchranu, aby už konečně mohli coby spolumajitelé dělat na svém a mít jistotu stálého zaměstnání. Tak jim to přece v nekonečných besedách slibovali všichni ti učení lidé z prognosťáku, kteří však zapomněli dodat, že zákon o privatizačních fondech neměl úmyslně zakotven žádný paragraf o ochraně akcionářů. Proto kupony nekupony, jistý fond opravdu převzal majetek a první věc kterou udělal, bylo zrušení výroby. Výroba přece je drahá a jsou s ní pouze starosti. Nám se v současnosti spíše vyplatí pronajímat objekt na sklady, kanceláře nebo na nevěstince.
Náš smolař tedy dojížděl ještě chvíli otlučeným embéčkem do okresního města, kde musel vykonávat i nekvalifikované práce, a později padla i tato šance. Chvíli na podpoře, potom na sociálních dávkách. Nešťastné osudy, zapomenutých a zavrhnutých okresů. V městečku se postupně rušily prodejny, restaurace, a i ten autobus jezdil již jen dvakrát denně. Jenže jeho manželka má ale o životě přece jenom jiné představy a dorůstající děti, pokud nemají ve škole značkové oblečení a v kapse nejnovější model mobilu, jsou považovány za prašivé, méněcenné.
A pak tam přijede onen volajaký Jánošík a vykřikuje, o čem sní a co u nás vybuduje, jak se o nás postará.
No, nehodili byste mu to?
Když se na vás všichni ostatní vykašlali?
Ano, jsou mezi námi. Třicetiprocentníci! S tím už nic neuděláme. Ne všichni si přejí předlistopadový návrat, jenom nevěří možnostem současného stavu. Těm bychom asi měli pomoci.
Ale teď nás nevyslyší. Teď ne!
Chtěli jsme přece demokracii, kde každý má právo na svůj názor, na svou politickou orientaci, na právo volit. Se svými odpůrci můžeme leda tak diskutovat, pokud oni budou chtít, a jak vidíte, nechtějí. Nezbývá, než to tedy respektovat a pouze si hlídat, aby toto soupeření probíhalo vždy v rámci ústavy.
Musíme tedy až ve volbách dokázat, že ne vždy mohou určitá čísla měnit dějiny. Že je lze přehlasovat.
Ale potom všem musíme dokázat, že dřívější chyby se už opakovat nebudou.
Ten, kdo by tohle zvládnul, by si zasloužil přinejmenším symbolickou ruku princezny a půl království k tomu.
Autorský článek
