Článek
Jak tajná Zpráva číslo 4 naštvala Brežněva
Mladším čtenářům může připadat, že jsme snad žili v pravěku. Za našeho dětství totiž nebyly mobily, počítače, tablety a dokonce ani televizory. Ale byť takto odtrženi od lákavých komnat virtuálního světa, byli jsme chlapci zvídaví, stále toužící po nějakém dobrodružství. Nikdy nepoznané moře a exotické krajiny za ním byl vrchol našich tužeb. A víte, kde jsme nakonec tu svou komnatu našli? Byla v knihách. V několika silných knihách, plných popisů dalekých krajin a jejich obyvatel. Ty knihy byly všude, ve všech knihkupectvích, ve všech knihovnách. Napsali je dva mladí inženýři Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka.
Ihned po válce počali uskutečňovat své sny a po náročné přípravě vyrazili na zkušební jízdu s vozem Tatra 87. Ta trasa nebyla ledajaká, vedla od severu Afriky až do jižního cípu Jihoafrické republiky, a to včetně nehostinné Sahary. Tato trasa nebyla pouze neobvyklým testem československého automobilu, ale stala se i významným politickým a kulturním fenoménem. Naši cestovatelé totiž celou cestu poctivě a svědomitě dokumentovali. Jenom do rozhlasu poslali 700 reportáží, napsali přes 300 novinových článků a po návratu vydali oněch 10 cestopisných knih. Mimo to také pilně fotografovali a filmovali. Jejich dílo obsahovalo přes stovku filmových reportáží. Díky stříbrnému plátnu i my přenocovali na vrcholku Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára a v konžském pralese se setkali s Pygmeji. Zde jsme také v bezprostřední blízkosti zažili výbuch probudivší se sopky.
Tím však veškerá dobrodružství nekončila. Po převezení Tatry přes Atlantik pokračovala výjimečná pouť dál. V Riu de Janeiru na pláži Copacabána se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde mimo jiné uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuarů. A samozřejmě že nemohla chybět ani návštěva mayských pyramid na Yucatánu, přechod Kordillér či v Bolivii plavba na tzv. ptačí ostrovy. Zde jim dělal milou společnost další český světoběžník, srdcem tramp, autor legendární Niagáry, také však slavný hudební skladatel a dirigent, jakožto i uznávaný spolupracovník hollywoodských studií Eduard Ingriš. https://medium.seznam.cz/clanek/vit-janda-jara-cimrman-by-urcite-tise-zavidel-32318
Výprava startovala z Prahy 1. 4. 1947 a vrátila se 1. 12. 1950. Celá expedice trvala 1290 dní. Při této cestě naši hrdinové navštívili 48 zemí v Evropě, v Africe a v Americe. Najezdili, uplavali a nalétali 111 000 km, z toho připadlo na samotnou Tatru 61 700 km.
Paradoxem toho všeho však bylo, že Hanzelka se Zikmundem odjížděli sice ještě z jakéhosi pseudodemokratického státu, ale vrátili se do již pevně instalovaného komunistického žaláře. „Co s nimi, soudruzi, provedeme? Ve straně nejsou, až moc toho ve světě viděli, ti se nám do škatulky budovatelů nových zítřků moc nehodí. Zkrátka budou poslouchat, nebo jim ten příští výlet zatrhneme!“
Jenže popularita obou cestovatelů byla tak obrovská, že je musela i strana nějak ocenit. Za odměnu pro ně naplánovala aspoň nekonečný řetěz besed s kolektivy pracujících či návštěvy škol všech stupňů. Nemohlo chybět ani hlasité vychvalování Tatry 87 v zahraničí, coby vrcholu kvality znárodněného průmyslu. Co na tom, že tento model brázdil české silnice již za první republiky, a během války i dálnice německé.
Hanzelka se Zikmundem si však stejně zahálku dovolit nemohli. Po zvládnutí všech předepsaných besed, po oficiálních setkáních s různými papaláši se plně věnovali editacím dokončovaných knih, jakožto i práci na připravovaných filmech, a hlavně plánovali další expedici. Pro tu kopřivnická Tatrovka speciálně upravila dva vozy Tatra 805, které měly v letech 1959 až 1964 procestovat Asii i Oceánii a skončit projetím východní části Sovětského svazu.
Ale to už jsme my nebyli malí chlapci, dospěli jsme ve statné jinochy a začali se dívat na okolní svět trochu jinýma očima. Zjistili jsme, že je dosti dobrodružství i okolo nás. V polovině šedesátých let jich byla plná Praha. A nosily minisukně. Proto jsme zpočátku ani nezpozorovali, že zmizely z knihoven všechny ty krásné knihy, že těžko najdete kino, kde se ještě promítají filmy našich cestovatelů. A oni najednou zmizeli potichu i ti cestovatelé.
Proč, když po návratu ze Sovětského svazu v roce 1964 byli vítáni celým národem?
Něco se šuškalo, něco zahraniční stanice, ale Zvláštní zprávu č. 4 vydalo Lidové nakladatelství až v roce 1990.
Naši cestovatelé totiž po každé určité etapě jejich cesty vyhotovili vyčerpávajícím způsobem něco jako zprávu, kde dopodrobna popsali společenské, politické, kulturní i hospodářské podmínky konkrétních zemí. Tyto zprávy pak obdrželi vybraní členové vlády, Akademie věd a i někteří soudruzi z politbyra, včetně prezidenta Novotného, Jaké však bylo překvapení autorů, když se dověděli, že kopie dostával i Leonid Brežněv. Čert ví, kdo si chtěl u něj šplhnout, vylepšit si kádrový profil, faktem však zůstává, že tak skvělou analýzu popisovaných poměrů by mu nezajistilo asi ani jeho slavné KGB. Proto nebylo divu, že osobně cestovatele požádal o zaslání i zprávy sepsané po procestování asijské části SSSR.
A naši chlapci mu vyhověli. Důkladně a poctivě. Žádné fučíkovské mýty, ale objektivní pravda. Ironií navíc bylo, že pisatelé to mysleli opravdu upřímně. Vždyť již začátek Zprávy je poplatný době a mluví o bratrství mezi našimi národy, o upřímném přátelství, kdy je naší soudružskou povinností upozornit na chyby přítele a pomoct mu je odstranit.
Knihy Hanzelky a Zikmunda vycházely i v Sovětském svazu, a proto zde byla naše dvojice velmi populární. Do očí však bila péče, kterou jí místní funkcionáři věnovali. Všude vítání malými pionýry, velkolepé oslavy s množstvím jídla a pití a ubytování v tom nejlepším, co mohl tento zapomenutý kout světa nabídnout. A až nápadná péče „kolegů“, členů Sovětské akademie věd, kteří se nejenom stále vyptávali na dojmy ze země, kde zítra již znamená včera, ale sami doporučovali, spíše určovali, kam ještě zajet, kam se podívat.
Je až s podivem, jak se našim cestovatelům, jsouce obklopeni pomalu celým plukem KGB, podařilo zjistit aspoň to málo, co je zveřejněno ve Zprávě. I když i to málo nám jednoznačně ukazuje politickou, sociologickou, mravní i etickou degeneraci místní společnosti.
Čukotka
Pro názornost jen pár ukázek z textu: V SSSR existuje velký nedostatek cementu. Ve Spassku je obrovská cementárna, jejíž sklady praskají nadbytkem cementu ve švech, cement leží v celých horách i venku pod širým nebem. Co je to však všechno platné, když neexistuje do cementárny pořádná silnice, aby i velké nákladní automobily mohli cement odvážet.
- Při lesní těžbě není situace o nic veselejší. Tisíce kubíků rozježděného kvalitního dříví, tisíce kubíků hnijí na mělčinách řek, kde se válejí po léta bez povšimnutí. A další tisíce kubíků zůstávají a překážejí v lese ve formě pařezů vysokých hodně přes metr. Proč metrové pařezy? No přece aby se nemuseli dřevorubci ohýbat.
- Z 84 kombajnů pro sklizeň obilí, jež jsme potkali cestou z Alma-Aty do Taškentu, bylo v činnosti 14. Ostatní stály. Ve dne! V ideálním sklizňovém počasí! Podobná situace byla s kombajny na sklizeň bavlny. Na „předváděcí“ pole 6. sovchozu v Hladové stepi (Uzbecká SSR) brigáda kombajnů vůbec nepřijela. Na dalším poli jsme našli 7 kombajnů, všechny stály. Klecové vozy na odvoz sklizené bavlny byly někde na slavnostním průvodu s prapory.
- Příliš často jsme slyšeli odpověď „Už jsme si zvykli“. Nebo „To nic, jsme země velká a bohatá!“ Jeden z našich průvodců reagoval: „Tak to děláme už desítky let. Příroda je u nás strašně štědrá, všeho dává moc. Něco bereme, něco rozházíme, něco shnije. Tak žijeme.“
- Kazachstán, trpící nedostatkem vody, sedí na moři sladké vody. Zásoby představují asi 7,7 trilionů kubíků. Celý Kazachstán by z nich mohl být pokryt vrstvou 2 m vody. Ale bere se jen 25 kubíků za vteřinu.
- Formálnost a bezradnost plánování jde někdy až do výkonných míst. Např. je téměř nemožné odhadnout stamilióny pracovních hodin, jež prosedí kolchozníci každé ráno na dvorech, zatímco se vedení radí a pře o rozdělení denní práce.
- V ruské stepi, kam jsme přijeli po deštích, jsme spatřili obrovské pyramidy pšenice uskladněné pod širákem, takže začala hnít. A protože zdejší kolchoz čekal státní kontrolu, vzali zemědělci pluhy a navalili tu pšenici do nejbližší řeky.
- Dalším brzdícím jevem je lhostejnost ke společnému socialistickému vlastnictví a z toho vyplývající nízká pracovní morálka, nízká racionálnost a efektivnost lidské práce a v neposlední řadě také rozsáhlá fluktuace.
- Vadilo nám i chování běžných Rusů – přijeli na dovolenou, okamžitě vyrazili na pláž, tam se zhulákali, flašky od vodky roztřískali o stromy a panenská bajkalská pláž byla samý střep.
Závěr zprávy již vyzněl v podobném tónu, jako by se jeho autoři zrovna vrátili ze semináře Oty Šika, který již v té době sestavoval svůj ekonomický tým a nedočkavě čekal na jaro. Na Pražské jaro. Podobným způsobem uvedl v osmdesátých letech v život svou perestrojku první a zároveň poslední prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov. Takže naši cestovatelé byli zároveň i průkopníci a vizionáři, což se Leonidu Brežněvovi až tak moc nelíbilo. Ne, ono ho to přímo rozlítilo! Popsání nedostatků by možná skousnul, ale aby si někdo ještě navíc dovolil mu radit, radit KSSS a vůbec prvnímu státu dělníků a rolníků, předvoji komunismu – nepřípustné!!!
Poutníci definitivně doputovali.
Ale Pražské jaro opravdu přišlo. Naši hrdinové ho s radostí uvítali a hlavně Jiří Hanzelka se aktivně podílel na jeho průběhu. Byl to i on, kdo veřejně odsoudil vstup okupačních vojsk a v době normalizace podepsal i Chartu 77. Režim ho za to srazil až na úplné dno, kde se po létech bez zaměstnání musel nakonec živit jako sadař pod Petřínem či topič.
Miroslav Zikmund měl větší štěstí. I on měl samozřejmě zákazy cestování a publikování a přežíval tudíž jako vodohospodář v Olomouci a posléze pracoval jako technik v investičním oddělení OÚNZ. Spoluzakládal ve Zlíně sice Občanské fórum, ale jinak se vstupu do politiky bránil. Odmítl dokonce i nabídku Václava Havla, aby se stal jedním z jeho poradců. Tvrdil totiž, že je člověk politický, ale zároveň i apolitický. V divočině strávil sice pěkný kus života, ale na politickou džungli by si nezvykl.
Miroslav se vrátil opět k cestování. Projel ještě Japonsko, Austrálii a Nový Zéland. Navíc pracoval na muzejní expozici ve Zlíně, která je věnována jejich cestám a jejich dílu. Zde ještě stačil roztřídit a zařadit kontejner dokumentů, zaslaný z USA, aby vytvořil jedno oddělení věnované zapomenutému Eduardu Ingrišovi. Miroslav Zikmund zemřel v prosinci 2021 v úctyhodném věku 102 let.
To Jiří Hanzelka se po Listopadu 89 sice vrhnul do politiky s plnou vervou, dělal dva roky poradce předsedovi české vlády Petru Pithartovi, leč zdraví si poručit nedalo. Jiří Hanzelka zemřel roku 2003 ve věku 82 let.
Oba dva převzali roku 1999 z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně, a Miroslava Zikmunda roku 2014 dekoroval ještě Miloš Zeman Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Tak to byl ten náš pravěk. Je pravda, že dnes na satelitních či kabelových stanicích existují desítky programů, které vás v HD kvalitě zavedou, kamkoliv si jen vzpomenete. Zrovna tak na internetu je spousta článků, fotografií a filmů z těch nejexotičtějších míst na světě. A dokonce nespočet cestovních kanceláří vám nabízí tato místa osobně navštívit. Ale stejně když si v klasickém antikvariátu vezmu do rukou starou, ohmatanou knihu naší slavné cestovatelské dvojice, cítím k tomu našemu „pravěku“ posvátnou úctu.
Zdroje:
Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka, Zvláštní zpráva č.4, Lidové nakladatelství
