Článek
Když musíš, tak musíš
Někdy to na člověka přijde. Nečekaně! To odvážné puzení k téměř sebevražednému skutku, var nepokojné krve a spalující touha po adrenalinové bombě. Možná ne všichni tyto stimuly pocítíme na vlastní kůži. Mnozí snad mají i tu vrozenou smůlu, že stráví většinu života doma na gauči, nebo vzorně zvyšují zisky svému kapitalistickému chlebodárci, případně coby státní zaměstnanci naopak boří idealistické sny demokracií pomýlených občanů.
To je ta šedivá zóna života. Organismy chovající se dle určených pravidel, předem naplánovaných životních kroků, kdy vlídně obrácená tvář k momentální vrchnosti dokáže jako ta bláznivá květena snad i produkovat samou oddaností nazelenalý chlorofyl.
A pak jsou mezi námi bouřliváci, neřízené střely, průšviháři, rebelové, věční oponenti a vynálezci dějů budoucích. Někteří se angažovali v politice a musela být kvůli nim vynalezena gilotina. Jiní se snažili přijít s novými, převážně nesrozumitelnými uměleckými směry. Ti většinou zemřeli hlady, anebo na syfilis. Pár bláznů nás chtělo (a chce) také přesvědčit i o úplně jiném chápání světa. Jak může být Země kulatá, když všechny mapy v atlasu jsou přece ploché? A že zrychlením pohybu lze zkrátit čas, či že každá částice, každý atom je vlastně nehmotnou vlnou? Jen hlupák by tomu věřil!
Světu přece vládne průměr, spokojený s informacemi plynoucími pouze z bulvárních médií, navíc podmalovanými stupidními reklamami, v nichž ženy blahem vrní, když na ně přijdou ty jejich dny.
I já se dlouho zmítal v oné pavučině bezvýznamnosti, až jsem se jednou tak prudce nadechl, že ztrouchnivělá vlákna oné sítě povolila.
A já byl volný, svobodný a ke všemu odhodlaný.
Co s tím nyní provedu?
Kdybych se chtěl kupříkladu ukojit takovými prkotinami, jako je jízda v metru na náraznících vagónů, skok na bungee lanu z Nuselského mostu či taneček na rozžhaveném dřevěném uhlí, okamžitě to učiním. Však můj mozek, regulátor explodujících vášní, mi jasně nastínil, že na tento vskutku nadlidský úkol bude třeba intenzivní a dlouhodobé přípravy.
A proto jsem okamžitě přistoupil k tvrdému a nekompromisnímu tréninku. Měl jsem k tomu vynikajícího pomocníka. Kdysi dávno, v týdnech porevolučních, zůstala u nás ve vybrakovaném skladu Lidových milicí pouze osamocená, útlá, však užitečná příručka: Jak snadno přežít atomovou válku.
Soudruzi byli opravdu připraveni na všechno a také se vším prvoplánově počítali. Proto rady udělované v těch několika kapitolách – Jak zpracovat ke konzumaci jakýkoliv hmyz, kůru stromů, drobné hlodavce či kořínky vybraných rostlin – byly neocenitelné. A třeba barvitý popis grilování plazů ve vás přímo zaháněl pocit hladu, neb nutkavý příklon k dávení měl tentokráte přednost.
A co teprve bivakování, přežívání v plánované krajině bez lesů, křovin, travin, jakožto života jako takového? I to svědčilo o nezměrném optimismu uvědomělého autora, člověka školeného závěry mnoha sjezdů KSČ.
Já však toto akceptoval. Osvobodil jsem se od civilizace, rozběhl se do našich ještě existujících lesů, kde jsem požíral v mechu se hemžící proteiny, bojoval s divokými prasaty o každou jedlou bobuli, pil zkalenou vodu z bahnitých louží, usínal za hřmotu bouře nahý na holé skále a ještě navíc hyzdil své tělo krvavými a bolestivými šrámy při prodírání se trnitými houštinami.
Jiný by toto určitě vzdal, ne, on by se k této oběti snad ani neodhodlal. Ale i já občas zaváhal a ve chvílích, kdy mé síly slábly, údy se stávaly neovladatelnými a srdeční tep neslyšitelným, jako by zdálky se ke mně linuly radostné výkřiky žen, které nyní mají své dny.
Matka civilizace mě opět lákala do své láskyplné náruče.
Ne!!!
Jednou jsem se rozhodl a svému cíli dostojím. Kdybych mohl uspořádat takovou malou anketu, mezi vámi, ctěnými čtenáři, takovou malou tiskovou konferenci, asi bych se vás zeptal, k čemu si myslíte, že se to připravuji, na co se to vlastně chystám?
„Ten pán v druhé řadě se mýlí, nehodlám navštívit ostrov posledních kanibalů. Dokonce nechci ani vyhladovět v rámci ztřeštěné reality show Survivor na žádném jiném neobydleném ostrově, natož pak přecházet bez podpůrných pomůcek Antarktidu, Saharu, Himaláje či bahniska nekonečné a v současné době i politicky nepokojné Sibiře. Ani se nechci přihlásit mezi bojovníky tzv. Islámského státu nebo oficiálně vstoupit do hnutí ANO. Ne, můj cíl je docela jiný, daleko děsivější, možná nepochopitelný, však nám hrdinům právem souzený. Když se sira Edmunda Hillaryho ptali, proč chce zdolat Mount Everest, odvětil, protože tam je! A proč já chci do Brna? No?
Už chápete? Támhle paní již hrůzou omdlela a vy ostatní na mne hledíte jako na šílence.
Ano, já jsem dnes již připraven, zocelen a dokonale vytrénován k tomu, abych mohl zítra nastoupit na světově proslulé D1 jako řidič autobusové linky Praha – Brno a zpět!!!“
Po těchto slovech by asi omdleli další lidé, jiní by dostali šok, ale já bych od svého záměru stejně neustoupil.
Když musíš, tak musíš!
