Článek
Krkonošské pohádky
Kdo by neznal večerníčky? Kdo by neznal Krkonošské pohádky? Nikdy nekončící souboj dobra se zlem. Chamtivý a věčně nepoučitelný Trautenberk proti prostému a čistému venkovskému lidu českému, jehož věrným a nikdy neselhávajícím pomocníkem je král krkonošských vrcholků, duch spravedlnosti, Jeho Veličenstvo sám Krakonoš.
A tak v době nouze, v době útlaku, v časech, kdy je české služebnictvo shrbeno pod vykořisťovatelským jhem cizáka Trautenberka, se jako bájná deux ex machina objeví vždy včas na správném místě a ve správné scéně. Jeho impozantní postava, zde ztvárněná Františkem Peterkou, překračuje jako filmová Godzila hřebeny krkonošských velikánů, aby zasáhla do boje proti zlu.
Krkonoše jsou našimi hraničními horami. Pokud je nějaká identita jakéhokoliv vzhledu, vyznání či národnosti, překračuje, jde odkud? Za horstvem krkonošským se nyní rozléhá Polská republika. Však dříve, právě v oněch dobách habsburského útlaku, v letech, kdy u nás mělo panstvo zelenou, a dříve než vypukla Velká válka, zde byla pouze země německá, přesněji řečeno dnes již neexistující Prusko. A Krakonoš se jmenoval Rubenczal čili Rýbrcoul. On ten chudák byl totiž Prušák, tedy Němec jako poleno.
Takže ten Rýbrcoul přicházel pomáhat chudým českým lidičkám ve skutečnosti z Německa. Jenže to by se asi různým těm národoveckým šťouralům nemuselo líbit. Proto zůstaneme pouze u konstatování, že Krakonoš – Rýbrcoul - byl vlastně sudeťák.
Co však s takovým individuem po květnu 1945?
Když jdou ženy, starci, děti a dokonce i někteří protifašističtí bojovníci, půjdeš i ty, Rýbrcoule! Jste jeden národ, jedna říše. Už vám nelze nikdy důvěřovat, proto všichni. Všichni!
A tak šli. Opravdu všichni. I Trautenberk, i Rýbrcoul. Zůstal zde jen jeho stín – Krakonoš.
A také Anče, Kuba, hajný a donašečka, později estébačka sojka.
A tihle začali hospodařit. Na „svém“. V prázdných a systematicky vykrádaných vesnicích, na zaplevelených polích. Za vydatné pomoci všech těch různých revolučních gard a jiných zlatokopů. A také za podpory KSČ, která jim to „jejich“ stejně zabrala a odklonila si to do polostátních JZD, kde už byl opravdu svým hospodářem úplně každý.
Rýbrcoul jen za hranicemi mžoural, co se to tady děje, a když chtěl opět majestátně překročit kopečky, aby znovu pomohl, nově zformovaná pohraniční stráž ho za odměnu zkropila deštěm nábojů z ruských samopalů.
Trautenberk si mezitím vybudoval v západním Německu slušně prosperující firmu, ve které později ochotně zaměstnal i Kubu s Ančí, kteří nespokojeni s celkovým vývojem utekli nejen z JZD, ale i z republiky.
A hajný?
Ten si vymyslel pohádku o Krakonošovi, jenž nás přijde zpoza hor znovu zachránit. Samozřejmě že za tyto protistátní řeči ho dělnická třída odměnila tak, jak bylo tenkrát zvykem. Šel kutat do Jáchymova uran, což jeho, na horský vzduch zvyklé plíce, nevydržely.
Uf, teď si již můžete konečně oddechnout, neboť tyhle časy jsou naštěstí za námi. My dnes žijeme v době moderní, kdy můžeme Krakonoše spatřit opravdu jen ve večerníčcích. Ona by mu také správa národního parku dala, aby jeho obří šlápoty ničily chráněné bylinky, nebo třeba pochroumaly nějakého zbloudilého broučka krkonošského.
Na druhou stranu hamižný Trautenberk zanechal v Krkonoších nesmazatelnou stopu v podobě některých hoteliérů či majitelů restaurací. A také Kuba s Ančí se vrátili z emigrace a náležitě si svých německých důchodů tady užívají.
A hajný?
Ten bude ještě asi dlouho čekat na nějaké to vyznamenání in memoriam.
Ale tak to chodí…
