Článek
Na Pankráci, na malém vršíčku
(dosti bláznivá groteska)
Jakmile dostala šéfová sekretariátu předsedy vlády, toho času ve výkonu trestu, moták přes jednu nejmenovanou tajnou službu kdysi spřáteleného státu, okamžitě nažhavila všechny potřebné telefonní linky.
„Zasedání vlády zítra v deset nula nula jako vždy na Pankráci!“
„Jen aby mu povolili návštěvy,“ zabručel zase ministr školství, a ještě pro sebe dodal: „Posledně měl špatně ustlanou postel a my museli jet domů s prázdnou.“
Před pankráckou věznicí se začaly vládní vozy sjíždět přece jenom o něco dříve. To víte, než se zase vyřídí všechny ty formality pro styk s vězněm …
Premiér dorazil tentokráte včas. „Tuná vezeň 25085. Dovoltě mi vstúpiť,“ pronesl předpisově k přísedícímu praporčíkovi.
„Teda, pane předsedo,“ kroutí v úžasu ministryně financí nejen očima. „No to je úžasné, taková paměť! Jak vy suverénně to číslo ze sebe vysypete.“
„Tohle mi nakonec dali oni,“ ukáže na bachaře. „Já si ty numera pred tím nemohl za boha zapametať, ale toto je mi blízké, je tak od srdca.“
Poté si sedl si na protější stranu dlouhého stolu a po vyslechnutí naučené formulace od dozorujícího orgánu, že není dovoleno mluviti o případu odsouzeného ani o osobách zainteresovaných, a také nejsou dovoleny tělesné a intimní dotyky s vyšetřovaným.
To zatím opravdu nehrozilo.
I když jedna ministryně, no…
„Tak čo?“ vyjede premiér zostra na ministra spravedlnosti. „Jak to vypadá s tou mou amnestiou? Gdy ma pustí?!“
Oslovený ministr strne a letmo pohlédne na strážného. Ten samozřejmě nespí: „Na toto téma smíte hovořit jenom s vaším zastupujícím právníkem!“
„Ale on je moj právník!“
„Ne, je pouze ministr. Obyčejný ministr.“
To předsedu vlády rozpálí: „Víte vy vůbec, kdo já som? Čo mi všetko patrí? Kdo vás platí? Kolik vám ten Fiala dává, čo?“
„Ještě slovo a schůzka je skončena,“ odrmolí protokolárně praporčík.
„No vidíte to,“ pronese již tišeji premiér k vládě. „Toto je tuna porád. Samá šikana, kampáň, účelovka! Jednají tu se mnou jako bych bol nějaký zločinec, Nějaký Krejčíř, nebo čo! Pod koho patrí tento kriminál?“ otočí se tentokrát na ministryni financí.
„Patří samozřejmě pod Vězeňskou správu,“ odpovídá ona ministryně.
„A čo tam takhle poslat nějakou tu finanční prepadovku. Rádně ich pojebať, najísť bordel v účtoch, a pak všetkých vyměňat. Já vám pak dám seznam vhodných lidí, vlastně, nemám tu žádné také papíry, tož si zavolajtě do Agroferta, oni vám to pak odfaxujů.“
„Já tam, pane předsedo, mohu nějakou tu kontrolu poslat, ale personálně to všechno patří pod ministerstvo spravedlnosti, a tak snad potom pan ministr…“
„Samozřejmě že když se hrubé nedostatky najdou, tak budou padat hlavy,“ přikyvuje ministr spravedlnosti.
„Abyste mi rozumeli,“ opět si přidělí slovo premiér, „já tu dosť premýšlám a všetko som si ujasnil. Jak víme, štát je velmi špatný hospodár. Proto naše hnutí ANO podporuje všemi silami súkromý sektor. (Hlavně moj, pomyslel si.) Situace v této veznici je naozaj katastrofálná. Nejen že špatně hospodarí, ale sú tu na mne nasazený lidi. Na objednávku nasazený lidi,“ pohlédne na strážného, který se však zrovna tváří naprosto nezúčastněně. „Tak som sa rozhod, že tu veznici kúpím.“
„A proč tedy dělat tu finanční kontrolu na Vězeňské správě?“ ptá se ministryně financí.
„Ale, ale, děláte to snad poprvé? Vždyť prece vítě, o co jde. Stlačiť cenu tohoto kriminálu co nejvíce dolů, přece nebudu něco zbytečně prepláceť.“
V návštěvní místnosti pankrácké věznice zavládlo takové mlčení, že i přes silné zdi byl slyšet poměrně hlasitý rozhovor dvou Romů, kteří si tu navzájem ujasňovali své kompetence.
Pouze ministr zdravotnictví se hlásil o slovo.
„Později,“ odbude jej premiér a čeká na nějaké definitivní kolektivní rozhodnutí, či spíše na jednoznačný souhlas.
„A co tím získáte?“ nesměle se zeptá ministr zemědělství.
„Všetko! Když kúpím tuto veznicu, nebudu tuná muset smrděť, a naopak si sem zavru, koho budu chtět.“
„Ale získat si Vězeňskou správu ještě nic neznamená, protože nad nimi jsme my, ministerstvo spravedlnosti,“ chladí premiérovo nadšení sám ministr spravedlnosti.
„No a proč som ťa jmenoval asi ministrom, abys konal, ne?!“
„Ale ministerstvo je státní instituce.“
„No a čo?“
„Žijeme přece v zemi parlamentní demokracie, která se řídí Ústavou, máme kontrolní složky, Ústavní soud a svobodný tisk. Zkrátka tuto věznici koupit nelze.“
Ministr zdravotnictví se opět neúspěšně hlásí o slovo a ministr obrany začal preventivně na prstech počítat počet funkčních tanků.
„Čo ma je po ústavě, po parlamentě, čo ma je vůbec po štátě, když de facto stát som já!“
„To byste si musel ten stát nejdříve celý koupit,“ pokouší se o neobratný vtip ministr školství.
Premiér ztuhne.
„To je dobrý nápad, čertovský nápad. To bysme mohli rozjet.“ Poté se obrátí na ministryni financí. „Připravte mi všetky podklady a ode dneška robtě tak, aby cena štátu bola co nejnižší. Obraťte se i na Fica, protože ten už podobnou akci robil, a proto má potrebné zkušenosti.“
Pak se spokojeně rozhlédl po vládě: „Áno, o tomto se mi budě dobre snívat. Tak rozchod a za týžden opět tu!“
Ministr zdravotnictví se stále usilovně hlásí.
„Čo ty máš za problémy?“
„Já jen trochu z jiného soudku, rád bych si totiž zazpíval tu naši novou hymnu?“
Premiér, toho času ve výkonu trestu, se pouze libě usměje: „Áno, až buděm opať venku, tak zruším tu starů, už něpotrebnů hymnu. Vraj gdě domou muj, gdě domou muj? Já viem, gdě je moj domou, moj šťastný domou. A budě to šťastný domou všech luděj. Musí byť! A teraz zpěvaj!“ pokyne nedočkavému ministrovi zdravotnictví.
Ten vstane, vypne hrdě prsa a s pohledem šťastně upřeným do budoucnosti, zrovna jako ti veselí svazáci, když kdysi zpívali budovatelské písně a zrovna jako ti uvědomělí interpreti politických písní v Sokolově. Sevřené pěsti, brada mířící přímo vpřed, to vše jako vizuální kulisa k bojovně laděným slovům:
Široká je náruč Agrofertu,
kdo nechce jít s námi,
ten ať táhne k čertu!
Nad žlutým mořem řepky vesele
tančí spolu i motýle i včele.
Premiér je nadmíru spokojen, neboť zjistil, že všichni poznali, kdo se také autorsky podílel na tomto geniálním textu. Proti běžným zvyklostem nečekal již na upřímně míněnou chválu a definitivně zasedání vlády rozpustil. Ministerské vozy opustily aglomeraci věznice a předseda se odebral snít.
Snít o novém státě.
Předtím si však musel pod odborným dohledem znovu přestlat své lůžko.
Jen ministr školství šel domů trochu zamyšlen. Snad tušil, že tady něco asi bude končit, že ten stranický optimismus je jen přežívající zvyklostí. Asi proto si celou cestu tiše broukal místo nově navrhované hymny jednu trochu popletenou zlidovělou písničku: Na Pankráci, na malém vršíčku, zašili nám náčelníka…
