Článek
Naše klikatá cesta dějinami
Český národ, byť se může pyšnit tisíciletou tradicí, musel zdolat na své pouti časem mnohá úskalí. Ta vybájená cestička k domovu, o které tak krásně básnil Karel Václav Rais, byla místy hodně zakřivená, úzká a občas i pokrytá zrádnými močály. Ještě žádná dálnice, kdepak ta by se ve slovanském pravěku vzala. Spíš lesní pěšina či zaprášená stezka. Nebylo možné projít takovou trasu bez jakéhokoliv potřísnění, bez občasného klopýtnutí, bez sebemenší chyby. Zvlášť když nás škodolibý osud nutil na lákajících odbočkách uhnout někam jinam. Na kolika křižovatkách jsme takhle stáli a mudrovali kam teď. A asi národ nakonec zvolil dobře, neboť na rozdíl od jiných etnik je tady stále a věřme, že i dál bude. Přesto se ale dnes můžeme ohlédnout a zpětně posoudit naše alternativní vyhlídky na osud snad i lepší, však možná později i zhoubný.
Exit 1. Co by se stalo, kdyby se praotec Čech nezastavil na Řípu, ale předvídaje ve svých věštbách naši současnou touhu po moři, šel by ještě dál?
Alternativní odbočení: Kotlina česká byla tenkrát jeden hluboký a neprostupný prales, který bránil vstupu i statečným legiím římským. Pouze po březích řek a v horských údolích existovalo prapůvodní obyvatelstvo. Vystřídaly se tu mnohé divoké kmeny různých zvyků a způsobů, ale v tomto okamžiku zde pravděpodobně sídlili Keltové. Jelikož se Kosmas ani jiní starověcí kronikáři nikde nezmiňují o nějaké válce mezi Kelty a Slovany, došlo zde pravděpodobně k láskyplnému splynutí. Divokým Keltům se tuze zalíbily kypré slovanské děvy, a slovanští muži byli zase okouzleni lákavou vůní keltského piva. A tak oba kmeny asi postupně splynuly a až později, mnohem později, když se začalo mluvit o nějakých národech, jsme byli zařazeni mezi národy slovanské.
Kdyby však Praotec putoval dál, až za Krušné hory a ještě kousek, narazil by na kruté a nemilosrdné kmeny germánské. Ti by pravděpodobně moc pochopení pro další hladové krky neměli. Většinu mužů by preventivně podřezali, případně rekvalifikovali coby otroky, a se ženami by si zajisté také věděli rady. Každopádně by nás už asi nikdo budoucí mezi národy slovanské nezačleňoval. Nebylo by koho začleňovat.
Exit 2. Co kdyby věrozvěstové Cyril a Metoděj dotáhli svou misi do zdárného konce a pravoslaví se u nás stalo státním náboženstvím?
Alternativní odbočení: Kolem roku 661 zaniká Sámova říše a v uvolněném středoevropském prostoru se počnou utvářet dva kmenové svazy, moravský a nitranský, jež se průběhem času stanou i knížectvími. Je jasné, že vztah mezi nimi nebyl až tak idylický, jak už to mezi sousedy bývá. Proto se nedivme, že oboustranné pošťuchování vyvrcholilo vyhnáním knížete Pribiny z Nitry a spojením obou útvarů.
A tak mohla kolem roku 830 vzniknout Velkomoravská říše. Sláva Velké Moravy byla veliká a nebýt Franků na západě i relativně věčná. A nebyly to jenom kmeny německé, ale i knížata česká, která již tehdy začala pokukovat po západu a přejímat germánské zvyky. Křesťanství se svými bohoslužbami, ba i písmo. Písmo latinské.
Říše římská rozdělená tenkrát na větev západní (franckou) a východní (byzantskou) počala bojovat o své nové provincie. Proto patriarcha pravoslaví Michael III. rád vyhověl přání moravského knížete Rostislava a na Moravu vyslal Cyrila a Metoděje. Možná že nejdříve vyslal a potom byl teprve požádán. Politika vždy byla jenom politikou. Každopádně dva učení mužové Cyril a Metoděj na Velkou Moravu dorazili, přinesli s sebou písmo, jež zveme cyrilicí, a které bylo zárodkem současné azbuky. Přeložili latinské texty do staroslovanštiny, a tak umožnili i lidu prostému naslouchat slovům božím. Byli to jistě vzdělaní a vážení mužové, mužové snažící se svému úkolu dostát co nejlépe a pro jeho splnění obětovat všechny své dřívější sny.
Však odstředivé tendence českých zemí, již pod vedením Přemyslovců (Bořivoj), jsou první ranou této říši. Tou druhou jsou nájezdy divokých maďarských kmenů. Mise věrozvěstů sice započala dobře, ale nikdy nebyla dotažena do úplného konce. Díky bohu!
A co by se tedy stalo, kdyby Přemyslovci neřešili státoprávní problémy typickou středověkou diplomacií?
1) My všichni bychom psali azbukou.
2) Hlavním náboženstvím by se stalo pravoslaví.
3) Nikdy bychom pravděpodobně neúpěli pod rakouským či německým útlakem, ale zato již za dob báťušků carů jsme se stali nedílnou součástí věčně hladové širé Rusi.
4) Náš jazyk by byl jazykem ruským, neboť neoblomné samoděržaví by nikdy žádné národní obrození nepřipustilo.
5) Naše děti by ve školních třídách měly coby prezidentský portrét nějakého toho Putina.
6) Minimálně polovina naší populace by zahynula ve Stalinových gulazích, ve službách Rudé armádě, hlady, či na následky alkoholismu.
Věrozvěsti byli první, kdo nás měl přetlačit na východní polovinu civilizovaného světa. První a bohužel ne poslední. Po nich následovala v době obrození dost velká skupina blouznivců, snících v zájmu všeslovanství o úkrytu pod křídly Ruské říše.
Stejně tak se úplně zbláznila naše prvorepubliková umělecká avantgarda, jež se mohla ze země Sovětů pominout. Julek Fučík, novinář komunista, jenž vědomě lhal, je příklad přímo se nabízející.
A pak osvobození, šeříky, garmošky, tisíce znásilněných dívek, hromady ukradených hodinek, a to vše vyburcovalo národ k činu nečekanému. K davovému šílenství, jež se projevilo v prvních poválečných volbách a umožnilo Gottwaldovým hochům nastolit tu konečně skutečnou diktaturu proletariátu.
Normalizace je kapitola sama o sobě, jakož i doba současná, kdy neumíme, či nechceme, vlastizrádcům dokázat jejich vinu.
A noví proroci se stále probouzejí. Blbnou nám hlavu, a to dokonce v přímém přenosu. Proč? Snad z krátkozrakého přesvědčení, spíše za peníze, nebo ze strachu, možná že i za příslib budoucího místa gubernátorského.
Exit 3. Co kdyby husitské hnutí neskončilo bratrovražednou bitvou u Lipan?
Alternativní odbočení: Mistr Jan Hus byl každopádně velmi vzdělaný člověk. Vždyť přednášel i na pražské univerzitě. Byl zajisté i velmi zbožný a příkladně zásadový. Ve svých dílech naznačil, jak by měla vypadat reforma církve, což v době, kdy se o papežský stolec přetahovali tři kandidáti, bylo dosti odvážné. Zvláště tvrzení, že člověk se zodpovídá ze svých hříchů nikoli papeži, ale přímo Ježíši Kristu, budilo v tehdejších katolických kruzích pohoršení.
Proto byl také pozván do Kostnice, kde měl tyto názory vysvětlit. Hlavním tématem kostnického koncilu však bylo vyřešit problém oněch tří papežů. Mistr Jan byla kauza pouze okrajová. Očekávalo se, že přizná své omyly, odvolá a poté mu bude dopřáno dosloužit v nějakém klášteře. Mistr Jan však místo toho ještě navíc prohlásil, že papež, biskup, či dokonce i císař, zkrátka všichni, kteří žijí ve smrtelném hříchu, si svých titulů nezaslouží.
A to byl konec. Soud, rozsudek, upálení.
V Praze na základě této zprávy došlo k nepokojům, k defenestraci a k následné smrti krále Václava IV. A když vešlo ve známost, že se novým českým králem má stát Zikmund Lucemburský, ten, který měl údajně na rukou Janovu krev, vypuklo něco jako revoluce neboli husitské hnutí.
Příznivci hnutí, v touze žít po svém, si založili nové město – Tábor. Město, kde zpočátku žili jako bratři a sestry dle svatých zákonů Bible. Nevlastnili žádný majetek a všichni si byli navzájem rovni. Do čela vzbouřeneckých vojsk se postavil Jan Žižka z Trocnova, který s armádou sedláků dokázal odrazit čtyři křížové výpravy, jež měly kacířské Čechy navrátit do lůna církve. Jen tak mimochodem, proti vzpurným Čechům chtěla vytáhnout do boje i samotná Johanka z Arku. Nestalo se.
Byla to taková utopie, idylka, nedělní škola. Ne však dlouho. Najednou již zase byli někteří rovnější, bohatší a majetnější. A chtěli být ještě a ještě více. Navíc i armáda něco stojí a v té době bylo v Čechách bezvládí. Daně se nevybíraly, nepracovalo se. Tož jdeme drancovat! A husité to vzali pěkně po pořádku. Vyplenili a vypálili většinu hradů, klášterů, kostelů i měst. A když už doma nic nebylo, vyjelo se za hranice. Byly to takzvané spanilé jízdy, jež měly šířit husitskou myšlenku po celé střední Evropě. Zatímco naši národní obroditelé umístili epochu husitskou na čestný piedestal našich dějin, historici zemí okolních mluví o exportu banditismu. Až tak jsme se tam zapsali…
Když už ti druzí (panská jednota) byli dost bohatí, zjistili, že náš stát by měl začít trochu fungovat. Něco produkovat, na daních peníze odvádět, jim majetek zhodnocovat. Byli proto ochotni uznat za krále českého i Zikmunda. Jejich protivníci (táborité a sirotci) byli samozřejmě proti tomu, a tak pod velením Prokopa Holého chtěli svého dosáhnout vítězstvím na válečném poli u obce Lipany. Nestalo se!
A co kdyby?
V Čechách se po celou dobu husitských válek v podstatě nic nevytvářelo. Obyvatelstvo bylo zbídačené. Dřívější obchodní vztahy zpřetrhané. Země koruny české ztratily mnoho územních celků, které Karel IV. tak pracně k říši připojoval. Naše měna byla téměř bezcenná, poklesl počet obyvatelstva, naprosto se zastavil kulturní vývoj národa, nefungovalo školství, zemi vládl nejenom strach, ale i mor!
Kdyby táborité vyhráli, ten stav by pokračoval dál…
Až tak jsme ale na cestě dějinami neodbočili. Potrhaní, vyhublí a hladoví jsme doklopýtali do let dalších, kde nás už v dáli vyhlížela osudná Bílá hora a veškeré benefity z ní vyplývající.
zdroje:
speciál časopisu Živá historie – červenec 2010
Jan Bauer, Co by se stalo, kdyby…
