Článek
Naše klikatá cesta dějinami pokračuje
V minulém článku jsme se pobratřili s Kelty, odmítli byzantský způsob života, a coby husitští revolucionáři rozvrátili jednu z nejskvělejších a nejkulturnějších zemí Evropy, již pod praporcem říše římské vybudoval zde český král Karel IV. Až tak jsme bezprizorně putovali po té dálnici času, odbočovali z extrému do extrému, až jsme konečně dokulhali až sem. Do roku 1620, kde nás čeká tolikrát vzpomínaná, proklínaná i oplakávaná Bílá hora.
Exit 4. Co kdyby čeští stavové vyhráli bitvu na Bílé hoře?
Alternativní odbočení: Pro české národovce znamenala byť jen připomínka Bílé hory něco jako zakódované heslo, při kterém se popadali za hlavu, propadali zmaru, bezmoci a chorobné úzkosti. Až tak byl vnímán okamžik, jenž uvrhl naše země do třistaleté poroby, do politického otroctví, do nekonečné noci, do věčného Temna. Až tak poznamenal naše osudy 8. listopad 1620, den, kdy se odehrála ona nešťastná bitva na Bílé hoře.
Ke konečnému střetu došlo na bělohorské pláni, kde proti sobě stanula vojska císařská, doplněna armádou německé Katolické ligy, španělskými a valonskými spojenci i polskými kozáky proti vojsku stavovskému, uherské lehké jízdě a moravskému pluku složeného převážně z německých žoldnéřů. Byť síly zdály se vyrovnané, za dvě hodiny bylo dobojováno. Všichni Uhrové totiž do Prahy ani nedorazili, a dost velká část stavovských žoldáků byla i během bitvy rozptýlena po pražských putykách. Bojová morálka na naší straně vůbec byla nevysoká, neb žoldu se již několik měsíců nedostávalo.
A tak Habsburkové upevnili své mocenské postavení nad našimi zeměmi, na Staroměstském náměstí popravili pro výstrahu dvacet sedm pánů a třistaletá doba temna mohla začít.
A co kdyby stavovští vojáci ten žold dostávali? Co kdyby jejich morálka byla na výši a oni se rvali jako lvi? Co kdyby čeští páni skutečně bitvu na Bílé hoře vyhráli?
Češi vítězstvím poblouzněni ze znovunabyté náboženské svobody by se pomalu a jistě dostali pod vliv německé protestantské šlechty. Opěvovaný král Fridrich by v dobré vůli vydal nařízení, podle něhož by byl český hovor na veřejnosti zakázán. Ve školách by se pak vyučovalo pouze německy a zrovna tak se mluvilo i na úřadech. Samozřejmě i knihy by byly pouze německé. Bylo by proto naprosto logické, politicky a ekonomicky výhodné, aby bylo v 19. století České království připojeno jako svobodný a rovnoprávný celek ke sjednocenému Německu. V té době by to však již nikomu nevadilo. Až koncem 20. století by jacísi folkloristé objevili v zaprášených kronikách zastaralou češtinu, jejíž výuka by se stala módní záležitostí podivínů, nadšenců a snobů. A v roce 2017 vydává UNESCO dekret na ochranu archeology odkrytých českých památek, což se velmi zamlouvalo všem zde žijícím českým Němcům.
Krásné vyhlídky!
Nebo bychom měli být spíše rádi za těch 300 let potupy? 300 let temna, poroby a otroctví? Zůstali byste raději zavřeni v tom krutém a bezohledném Žaláři národů? V Žaláři národů, který nikdy nezpochybnil českou státoprávní autonomii, jejímž kompletním završením měla být korunovace Františka Josefa českým králem. I když k tomu bohužel nikdy nedošlo, Češi jej i přesto v něm viděli. Monarchie položila ve střední Evropě i základy modernizace. Totéž se týká i vzdělanosti. Už Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, čímž přispěla k výraznému snížení analfabetismu. Josef II. zrušil nevolnictví a uzákonil náboženskou svobodu. Roku 1811 vešel v platnost Všeobecný občanský zákoník, jehož některé paragrafy mají v pozměněné podobě platnost dodnes.
V roce 1848 je vyhlášena první ústava a sešel se i parlament. Novelizovaná ústava z roku 1867 patřila k nejliberálnějším na světě. Myslím, že i my, kteří jsme prožili většinu života po II. světové válce, bychom ji velmi rádi vyměnili za tu tehdejší, socialistickou. Ale to odbočuji. Vývoj císařství pokračoval dál. Počátkem 20. století platí všeobecné volební právo, v té době ve světě věc velmi neobvyklá. Proto není divu, že v roce 1918 převzala vzniknuvší Československá republika téměř kompletně celé zákonodárství Rakouska-Uherska.
Rozsáhlá liberalizace veřejného života se musela logicky odrazit i v zemích Koruny české. Jelikož nám nebylo bráněno v jakýchkoliv aktivitách, mohlo u nás explodovat i samotné Obrození, doprovázené takovými akcemi, jako byla stavba Národního divadla, Národního muzea či osamostatněním Karlovy univerzity. To vše podnítilo rozkvět společenského života i hluboký zájem o českou literaturu. Nelze opominout ani rozmach českého průmyslu, který patřil k nejúspěšnějšímu v celé monarchii.
To všechno jsou tradice, na kterých stavíme dodnes.
Tak co? Odbočíme doprava, doleva, nebo raději jedeme dál, rovně?
Exit 5. Co kdyby se v roce 1918 Rakousko-Uhersko nerozpadlo a my zůstali součástí monarchie?
Alternativní odbočení: Již několik generací považujeme za zcela normální a logické, že žijeme v samostatné republice, která se sice zpočátku jmenovala Československo, a i když byla dvakráte przněna nelidskými režimy, vždy se znovu vzpamatovala a jako bájný Fénix, když už nevzlétla až k výšinám, aspoň si radostně povyskočila. Že jsme byli stovky let součástí Rakouska-Uherska, teď absolutně nikoho nevzrušuje. Název tohoto soustátí nám připadá zastaralý, jako by patřil k dávnému středověku. Samozřejmě že víme, že naši předci museli tvrdě za naši nezávislost bojovat, riskovat pro to své životy, a i trpět v císařských věznicích.
Výše umístěné řádky již naznačují, že tomu tak až nebylo. Vždyť i přední politikové 19. století, v čele s Františkem Palackým, nehlásali rozbití Rakouska. Všechno jejich úsilí bylo vždycky státoprávní v rámci habsburské říše. Dokonce ani zakladatel republiky T.G. Masaryk zprvu o nějaké odluce ani neuvažoval. Až po vypuknutí I. světové války, když byl nucen odejít do exilu, rozhodl se pro samostatný stát. Pro republiku.
Působení T.G.M. v zahraničí, jakožto i společné úsilí jeho kolegů Eduarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika byl jeden ze základních tří faktorů, který nám přinesl tak toužebně očekávanou nezávislost. Druhým faktorem byla světová válka, která Rakousko-Uhersko citelně oslabila a třetím naše legie, tak statečně bojující na straně Dohody. Samozřejmě že nelze ani podcenit Masarykovo přátelství s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, jenž 16. října 1918 odmítl zoufalé návrhy císaře Karla I. nabízející českým zemím plnou autonomii, neboť podmínkou k uzavření míru musí být úplná samostatnost nového státního celku – Československa.
A tak se i stalo.
Ovšem tato skutečnost mohla nadejít pouze v případě, že na straně vítězů stály země Dohody. Jinak by tomu bylo samozřejmě při triumfu Ústředních mocností, nebo při vzniklém patu, jenž by předznamenal nerozhodný výsledek. A k tomu nescházelo mnoho.
Němci jako první pochopili, že o výsledku války bude rozhodovat západní fronta. Proto již v roce 1917 tajně vyslali do Ruska svého agenta Uljanova, který vyzbrojen slušnou částkou zlatých říšských marek se okamžitě zhostil svého úkolu. Pod jím upravenou ideou totálního pseudokomunismu nejprve svrhnul vládu, poté rozpoutal v zemi krvavý teror a nakonec i za cenu značných územních ztrát uzavřel s Němci mír. Proto se mohly německé pluky přesunout na západ, aby zde rozhodly o konečném vítězství. Bohužel však nepočítaly s tak mohutným vstupem Američanů do války. V létě 1918 bylo vyloděno v Evropě již 1 300 000 vojáků a koncem války měly USA k dispozici armádu o čtyřech milionech mužů.
Ovšem kdyby se tehdy prezident Wilson zalekl protestů izolacionistů a pomoc Evropě zastavil, měl by velkou šanci na přijetí německý návrh na příměří. Velkoryse v tomto světle vyznívají i návrhy rakouského císaře Karla I., jenž slibuje monarchii dalekosáhlé reformy a politickou autonomii národům sdružených ve funkční federaci. Pokud ještě vezmete bolševické nebezpečí, které hrozilo z Ruska, musel i Wilson uznat, že střední Evropa potřebuje silný a stabilizovaný stát coby případný štít proti ruským výpadům. Proto musel překvapenému Masarykovi oznámit, že vznik Československa je za této situace neuskutečnitelný. Zklamaný Masaryk se již nikdy do Čech nevrátí, zůstane ve Státech, kde příjme místo profesora na Harvardu. Beneš díky svým schopnostem získá francouzské občanství a bude pracovat v tamním diplomatickém sboru.
Domácí politikové přijali rozhodnutí mírové konference s uspokojením. Hlavně že budou moci obsadit místa v nově vytvářené zemské vládě. Jen Karel Kramář by raději viděl české země jako součást ruské říše. Ale když mu navrátivší se amnestovaní legionáři popsali odvrácenou stranu Ruska, ona infantilní vidina slovanské vzájemnosti jej rychle opustila.
A jak by vypadal život v zemích českých? Zdůrazňuji českých, neboť Horní Uhry by stále zůstávaly pevnou součástí království uherského. Myslím si, že by se až do konce třicátých let vyvíjel podobně jako za 1. republiky. Lidé by prožívali stejné radosti i starosti, možná by častěji jezdili k moři. Našemu federálnímu moři. A ve fotbalové lize by mimo pražských S hrály takové týmy jako Austria Vídeň, Rapid Vídeň, Honvéd Budapešť, Hajduk Split, Dinamo Záhřeb či Slovan Prešpurk.
Další vývoj našeho království by samozřejmě souvisel nejen se směřováním Dunajské federace (či jak by se ono soustátí jmenovalo), ale hlavně s politickým vývojem celého světa. A to je věc opravdu velmi, ale velmi spekulativní. Vzhledem k tomu, že se přistoupilo k dohodě mírové, nebyla by žádná Versailleská smlouva, tudíž ani Trianonská a nedošlo by k tak tvrdým reparacím vůči Německu, čímž by tento stát neprošel údobím vrcholné bídy. Normálně prosperující země by nezrodila žádného Hitlera. Ten by si maximálně pouštěl hubu na špacír pouze po večerech v mnichovských krčmách, zatímco přes den by pokorně prodával někde na rohu jím nakreslené pohlednice. Zkrátka nacionální socialismus by neměl šanci a svět by nepoznal II. světovou válku.
Co by to znamenalo?
Plynulý rozvoj společnosti a spíše sklon ke konzervativnímu způsobu života. Vždyť monarchie by byly stále ve většině evropských zemí. Vyrostlo by plno skvělých umělců, vědců, inženýrů i sportovců, kteří by nezahynuli někde na frontě či v koncentračních táborech. Svět by nebyl rozdělen železnou oponou, pouze na východě by skomíralo bolševické Rusko, které by tak nemělo možnost stát se světovou velmocí. Ani USA by nebyly tím pádem tak dominantní. A Velká Británie by si udržela přízvisko o říši, kde slunce nezapadá. Bez silného bolševického Ruska by neměl v Číně šanci ani Mao ce-Tung a říše středu by se stala normální asijskou demokracií. Zlobilo by ji pouze císařské Japonsko, které by tak bohužel neprošlo americkou demokratizací.
Život v monarchii by byl tedy klidnější, ospalejší a bezpečnější. Zrovna tak i na celém světě. Nepotřebovali bychom aktuálně atomové pumy, a proto by nebyl nikdy založen tábor „nucených“ prací v Los Alamos, zrovna tak bychom neznaly německé rakety V2, v našem světě základní stavební kameny ruské i americké kosmonautiky. Zpomalil by se vývoj proudových letounů i elektrotechniky. Tzv. vědeckotechnická revoluce by měla pozvolnější průběh a naše tak oblíbené smartphony by se teprve teď možná začaly rodit v představách vývojářů. Asi bychom ale byli ohleduplnější k přírodě i ke zvířatům. A více věřili v Boha. Nešlo by zase o tak špatný způsob života. I když…
Jistě si pamatujete, že v jisté době jsme všechny národy Sovětského svazu nazývali zjednodušeně Rusáci. Proto bychom asi byli pro celý svět zase jenom Rakušáci. A jak by se vám asi tak líbilo toto: „Přepište dějiny! Rakousko vyhrálo v Naganu zimní olympijské hry v ledním hokeji!“
Hm… Nechme to raději, jak to je.
Zdroje:https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Bílé_hoře https://cs.wikipedia.org/wiki/První_světová_válka
Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
