Článek
Odkaz srpna 68
Zima na přelomu let 67/68 byla dlouhá a krutá. A hlavně s nebývalou sněhovou nadílkou, což my dnes pomalu neznáme. Ani to už díky globálnímu oteplování neočekáváme.
My toho dnes daleko víc neočekáváme, neb si nevážíme dějin a neumíme se z nich poučit.
Pro normálního člověka se tenkrát zpočátku také téměř nic neměnilo. Sice již dávno skončila krvavá padesátá léta, ale stávajícímu politbyru se od koryt stále nechtělo. Jen díky Chruščovovu opatrnému povolování šroubů bylo i u nás více západní kultury, mohla vzniknout Československá nová filmová vlna a konzervativní hudební bariéru prorážela skvělá smršť již nikdy neopakovatelného českého bigbítu, ale jinak stále socialistické šedivo.
A nebylo maso!
Proto ani jmenování nového prvního tajemníka KSČ, jakéhosi Alexandra Dubčeka, mnoho vzrušení nepřineslo. Nu což, další papaláš, chvíli bude slibovat, a pak se všechno vrátí.
Nevrátilo.
Dodnes vedou daleko chytřejší lidé, daleko věhlasnější historici diskuze o tom, zdali byl Saša tak naivní komunista, že věřil všem těm smyšleným teoriím, nebo byl takový pragmatik, že se za tyto teorie chytře schovával. Každopádně si za několik týdnů podporu veřejnosti získal. Už to nebyl typický tupý stranický funkcionář, ale energií nabitý mladý člověk, s kterým jste se mohli bez obav bavit o čemkoliv.
Třeba o budoucnosti této země.
A ty debaty se pojednou rozrostly jako houby po dešti, a to na všech úrovních. Od stranických sekretariátů, kde se mladí funkcionáři stali přes noc liberály, by se mohli dobrat lukrativních míst po neschopných konzervativcích, až po všelidové, emocemi nabité diskuse na náměstích, či přímo ve Slovanském domě, kde zvláště zářil svými vizemi Josef Smrkovský.
A ony se ty vize začaly pomalu plnit.
Zadrátované a stalinským krvavým komunismem mučené Československo pojednou vstalo z mrtvých. Jako bájný Fenix si otřepalo křídla, očistilo se od zbytků popela a pomalým, krouživým pohybem vzlétlo vstříc Slunci.
Formální získání výjezdních položek umožnilo svobodně cestovat do celého světa. Do té doby věc naprosto nevídaná!
Obchody se začaly plnit tak žádaným a u nás nedostatkovým zbožím.
Bylo částečně povoleno soukromé podnikání.
Vyšly znovu Rychlé šípy.
Vznikaly či se obnovovaly spolky a organizace dříve kriminalizované (Sokol, Junák, KAN, K 231), a dokonce byla podána žádost na znovu založení sociální demokracie.
A hlavně: byla zrušena cenzura, což byl gejzír živé vody pro naše do té doby přísně kontrolované novináře. Během pár týdnů se veškerý hnus a špína dosavadního bolševického systému vylily na své oddané čtenáře, kteří tenkráte nebyli líní vstávat časně ráno a čekat ve frontě na své oblíbené noviny.
Začalo se žít šťastněji, veseleji a plněji. Pro nás mladé to byl úplný ráj na Zemi. Volná láska, romantická hra na hippies a k tomu intoxikovaná muzika z britských ostrovů.
Konečně se svět začal narovnávat a nabízet nové šance, nové plány, nové sny.
„Pěkný kulový, to by se vám tak líbilo, málčiki!“ ozvalo se tenkrát z Kremlu a během čtyřiadvaceti hodin šlo všechno do háje. Neohrabané tanky s bílým pruhem pokořily celou republiku, pozatýkaly naše vedoucí představitele, odtáhly je do Ruska, kde oni pak ani nevěděli, budou-li popraveni, či se jim dostane možnosti ještě o něčem jednat, něco zachránit.
Dostali možnost druhou, ale nebylo to zásluhou ruské holubičí povahy, ale tím, co se zatím dělo u nás doma.
Něco, co ruský medvěd netušil a ani v nejbujnějších snech nemohl předpokládat.
Něco, co bylo potom dlouhá a dlouhá léta neopakovatelné, leč příkladné, vzácné a obdivuhodné.
Občanská společnost naší republiky se spojila v jednu obrovskou a nepřemožitelnou sílu, která se nepoddala ruské okupaci, která se nehodlala nikdy vzdát a byla odhodlána bojovat za nakrátko nabytou svobodu i za cenu lidských životů.
Nebylo v těch dnech rozdílu mezi tebou a mnou, skončily hádky mezi sousedy a odvěcí nepřátelé si podávali ruce. Proto ani těch pár kolaborantů okolo Indry a Bilaka, kteří okupační armády pozvali, nemohlo sestavit tzv. dělnickou vládu, zahájit masová zatýkání a vrátit národy zpět do padesátých let.
Proto se muselo v Moskvě naoko jednat.
Proto musely být naše stranické špičky zlomeny, aby onu normalizaci tady nuceně zavedly samy. A ony mimo Františka Kriegela všechny ty potupné Moskevské protokoly opravdu podepsaly. A již tenkrát v Moskvě se do té doby skalní zastánce Dubčekových reforem, Gustáv Husák, neustále vykrucoval před Brežněvem, že by tedy, kdyby mohl, jako tu normalizaci tady zařídil.
V dubnu 1969 dostal možnost. Parta najatých estébáků rozflákala po vítězství našich hokejistů nad CCCP pobočku Aeroflotu, čímž vzbudila všelidové vášně, jasný důkaz trvající kontrarevoluce.
A Gustáv nezklamal: „Nebuděme historiu opakovať, kedy se velmi ťažko pracovalo! A keď vydržali ty statoční, nechť odpadně, čo je kolísavé! Nechť odpadně, čo je opurtonistické, ale nechť v tej straně zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo je komunistické!“
A tak šlo všechno do háje. Vrátila se zpátky přísná cenzura, rozpustily se všechny znovuobnovené organizace, zadrátovaly se hranice, lidé aktivní za Pražského jara byli vyhazováni z práce, opětně se zavedlo kádrování, kdy vaše děti bez angažovanosti svých rodičů neměly sebemenší šanci dostat se na jakoukoliv školu, na jakýkoliv lepší učební obor. Vznikla třída občanů druhé kategorie, na které zbyly pouze kotelny, úklidové čety a jiné ne zrovna populární profese.
A také fízlování mělo zelenou. Každý byl někým stále hlídán. Počínaje domovním důvěrníkem až po tajné spolupracovníky StB, rozseté téměř po všech pracovištích. I sama strana tvrdě pročistila své řady, aby opravdu zůstalo pouze to pevné, to „charakterné“.
Jenže to „charakterné“, už ani nevěřilo v nějaké ideje komunismu, ale naopak tvrdě prahlo po kariéře, po moci, po prachách. Jedni se soustřeďovali na stranické funkce a ti druzí našli velmi dobré uplatnění třeba v podnicích zahraničního obchodu. Kdo vstoupil do KSČ po srpnu 1968, nebyl již žádným oddaným komunistou, ale člověkem nečestným, bez špetky svědomí, bez jakékoliv osobní a národní hrdosti.
Na tohle by se nemělo nikdy zapomínat.
Samozřejmě pár dělnických kádrů, které dostaly zadarmo byt či funkci parťáka v nějaké fabričce, dělalo těm nahoře před národem jakési křoví, jakési užitečné idioty, již byli dobří akorát tak honit lidi do prvomájových průvodů či na stále častější zemědělské brigády.
A ti ostatní?
My?
Ono vzácné nadšení vyprchalo již za pár týdnů a my se také přizpůsobili, přihrbili. Sice se doma poslouchal Hlas Ameriky či se při zavřeném okně pouštěly ze Západu propašované pásky s Karlem Krylem, ale druhý den bylo třeba pokorně vyvěsit vlaječky, neboť jsme chtěli mít klid.
Začal rozmach chataření, kde jsme se v zadrátované kolonii podobných zoufalců cítili aspoň trochu svobodně. Děsivý čin Jana Palacha byl již dávno zapomenut a nějakou Chartu 77, kterou údajně podepsali jacísi životní ztroskotanci, nikdo nečetl.
Kradlo se, lhalo, podvádělo a udávalo. Asijský způsob politiky tu slavil dokonalé vítězství.
To byla normalizace, po níž se (aspoň podle výsledků voleb) třetině národa znovu stýská.
A zatímco jsme v tomto pokřiveném světě žili, naoko spokojeni, neboť co také dělat, když ti nahoře si to prý vždycky udělají po svém, český disent pozvolna rostl.
I za cenu neustálých perzekucí, zastrašování a fyzických útoků ze strany moci.
Rostl pomalu a jistě. Již nebyla jenom Charta, měli jsme tu např. HOS, VONS, Demokratickou iniciativu, České děti, Nezávislé mírové sdružení, Mírový klub Johna Lennona, Spolek přátel USA, Společnost za veselejší současnost a ještě další. Navíc mezi tzv. šedou zónu pronikl i manifest Několik vět, jenž se stal již daleko více podepisovaným dokumentem. Nadto přibývalo i protivládních demonstrací, které byly hlavně za Palachova týdne velmi brutálně potlačovány.
Ale to již v té době vládne v Kremlu Michail Gorbačov, poměrně mladý, inteligentní politik, jenž se díkybohu vzhlédl také v jakémsi socialismu s lidskou tváří a který ho chtěl dokonce uvést v život i na širé Rusi. Ekonomická Perestrojka a Glásnosť tomu měly být nápomocny.
I my si můžeme myslet, že Gorbačov byl naivní komunista, který věřil z prstu vycucaným idejím. Možná byl tak slabý, že ho nastolený závan svobody smetl, nebo naopak tak chytrý, a takhle to bylo dopředu plánováno. Každopádně celý komunistický blok se s ohlušujícím rachotem počal rozpadat. V Polsku již vládla Solidarita, v Maďarsku přejmenovaní komunisté a v Berlíně se bourala tamní zeď.
Jenom u nás šlo zatím všechno postaru. Mávalo se na 1. Máje, tleskalo se sjezdu Lidových milicí i družstevníkům a nakonec s velkou slávou přísahala věrnost socialismu v novém sjezďáku i budoucnost národa, členové SSM. V hospodách teklo pivo proudem, na chatách se grilovalo o sto šest a meloucháři se nestačili ani zastavit. Do fabrik jsme si jezdili pro kradený materiál auty a na věčně rozestavěné stavby půjčeným náklaďákem.
Taková to byla osvícená doba.
Ale nebyly vložky a toaleťák!
Ani 17. listopad s veřejným míněním nijak nehnul. V neděli 19. jsem procházel s nepříliš velkým davem Václavským náměstím stále dokola nahoru a dolu za vykřikování nijak agresivních hesel. Skandovat něco jako: Konec vlády jedné strany! či dokonce: Smrt komunismu! bylo davem tlumeno, jako že tohle ještě raději ne.
Až falešná zpráva o smrti Martina Šmída a zapojení studentů, herců a disentu vyburcovalo davy a společně s vidinou německých platů a přeplněných obchodních domů bylo konečně rozhodnuto, že ano!
I u nás bude revoluce!
Sametová!
A to bylo podruhé v novodobých dějinách, kdy se český národ během pár hodin zcela přerodil, zastyděl se, byl k sobě slušný a ohleduplný, procitl ze zlého snu, objevivše v sobě ještě nějaké ty zbytky ušlechtilých vlastností.
Davy pojednou milují nového prezidenta Havla, jenž s chlapeckým úsměvem a prostými slovy mluví pravdy nikdy nevyslovené.
Občanské fórum vyhrává suverénně volby a do vlády jsou dosazeni přednostně odborníci z jakéhosi Prognostického ústavu, o kterém jsme zatím opravdu, ale opravdu nic neslyšeli.
A ani nemohli, nesměli.
Vždyť ho založil kdysi sám Štrougal na příkaz šéfa sovětské KGB Andropova. Copak tím chtěl tehdy kremelský básník říci? Proč měly ruské tajné služby takový zájem na výchově takovýchto kádrů? A to nejen u nás, ale v celé RVHP? Co tedy plánoval velký ideolog bolševismu, a co by stihl, kdyby předčasně nezemřel?
Každopádně jeho plán určitě měl platnost i dál. Vždyť i ty události na Národní vypadají tak trochu (hodně) zmanipulovaně. A co by se stalo, kdyby se do toho nevložili studenti, chartisté a nakonec celá veřejnost? Kdo by byl generálním tajemníkem obrozené a možná později přejmenované komunistické strany?
Však stalo se, i když bohužel hesla o pravdě a lásce za chvíli přebila vědecky se tvářící pohádka o neviditelné ruce trhu, která si v letech pozdějších skutečně u nás dost zařádila. Parťáci z prognosťáku nejprve ovládli Strakovku a později i prezidentské posty. Opoziční smlouva byla prvním políčkem křehké demokracii. Byla to brána do pekel, jež umožnila vstoupit na ekonomické i politické kolbiště ne zrovna ušlechtilým šíbrům. A i proto se opět kradlo, lhalo, podvádělo. Teď již ve velkém.
Až tak se dá zkompromitovat celý kapitalismus, až tak se dá zostudit dokonce i celá liberální demokracie.
Není pak divu, že prostý lid na celou demokracii zanevřel, dokonce usoudil, že dříve (když včas vyvěsil ty praporky) mohlo být i líp, a při prvních přímých prezidentských i pozdějších parlamentních volbách se jako malé dítě nechal obelhat a hlas dal těm, kdo si ho prachsprostě vylhali.
Blbá nálada, beznaděj a přesvědčení, že politika je stejně svinstvo, rozprášily opět český národ do chat a chalup, by si své nářky vyléval při otevřených lahváčích u plápolajících táboráků.
Impuls 99, Dřevíčská výzva či studentské hnutí Děkujeme, odejděte! byly ojedinělými pokusy o oživení pohasínajících občanských iniciativ.
Bohužel marnými. Hlavní signatáři Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, známé spíše pod názvem opoziční smlouva, byli již pevně zapouzdřeni jak ve státním molochu administrativy, tak i v klíčových podnicích se státní účastí. A s nimi samozřejmě i celá plejáda na státě parazitujících „politických lobbistů“.
Až teatrální politické angažmá slovenského handlíře gangsterských způsobů podnikání, podivným způsobem zbohatlého miliardáře, předlistopadového člena nejen KSČ, nýbrž i StB, znovu otevřel oči občanským iniciativám. Pod patronátem Milionů chvilek pro demokracii série demonstrací zaplavila česká města. Zvláště dvakrát několika set tisícová Letná znovu oživila duch občanské solidarity. Všichni ti, kteří se těchto akcí zúčastnili, odcházeli nabiti kladnou energií v optimistické víře, že zlo musí být poraženo. Což se také později stalo.
Jak v parlamentních volbách, tak hlavně v těch prezidentských.
A jaký je tedy odkaz srpna 1968?
Za prvé: Nezapomínejme, co nám tehdy přivezla sovětská vojska na lafetách děl. Jaký marasmus, s jehož důsledky se potýkáme ještě dodnes. Trvalé návyky některých osob starší generace jsou toho důkazem. A nemyslete si, že by dneska ruská soldateska s námi jednala v bílých rukavičkách. Vždyť každý z nás má možnost přečíst si svědectví přeživších svědků ukrajinské genocidy.
Za druhé: Nejhorší, co může být, je přijít o naději. Přijít o vidinu lepšího světa, ve kterém bychom byli šťastni. Toto zklamání poznamenalo aspoň dvě generace. Absolutní ztráta víry v lepší život, ve svobodné nadechnutí, ve smysl veškerého konání. To všechno smetl Ivan nekompromisně z našeho nachystaného stolu.
A za třetí: Pamatovat si, že občanská soudržnost postavená na lidských právech, svobodě, pravdě a lásce nemusí v této zemi vzplanout pouze v dobách krizí, revolucí či olympijského prvenství v hokeji. Stále tu bude někdo, kdo si bude chtít ohnout demokracii ke svému prospěchu, ke svému zisku. Takoví už tu byli a stále jsou. Vyčkávají, čekají, a až se chopí své příležitosti, nebudeme se stačit divit. Avšak stále fungující občanská společnost, lidská solidarita a pevné odhodlání žít už konečně v zemi prosperující a pokojné jim přístup k moci znesnadní.
Winston Churchill to řekl ještě výstižněji: „Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.“
