Článek
ODS v mlze kouzel
Víte o tom, že vlády ODS mají takový koníček, spíše zlozvyk, nedokončit díky svým aférám řádné volební období? Zdá se to podivné, pro mnohé skalní příznivce modrého opeřence překvapivé až neuvěřitelné, ale je tomu tak. Lze to doložit statisticky, historicky, a to vše jak písemně, tak i elektronickými záznamy poletujícími v internetovém ovzduší. Málokdo však ví, že tím pravým důvodem je na ustavujícím kongresu strany pronesená kletba. Samozřejmě že se to tutlá, že se to popírá. Kdo by také v dnešní době věřil na nějaká kouzla, či dokonce kletby.
ODS byla založena v roce 1991 jako pravicová strana konzervativního ražení. Z vše objímající náruče Občanského fóra ji vyvlekl tenkrát oblíbený ekonom, ministr financí Václav Klaus. Oproti stále diskutujícímu Občanskému fóru postavila před natěšenou veřejnost vidinu moderní, na vše pružně reagující politické strany, která má jasnou představu, jak nás co nejrychleji zařadit mezi moderní a prosperující státy západní Evropy. Vidina svobody na talíři německého blahobytu si okamžitě získala podporu většiny národa, což bylo také ve volbách roku 1992 stvrzeno. Václav Klaus se stal předsedou české vlády a po rozdělení federace mohly jeho novátorské ekonomické reformy naplno pokračovat.
Začala totiž druhá vlna privatizace. Zde již nešlo o trafiky či stánky se zeleninou, tady se bojovalo o celý průmysl České republiky. Již se nekonaly žádné aukce, nýbrž pouze stačilo založit nějaké SRO, sepsat privatizační projekt a potom postupně projít mlýnkem úřednictva na ministerstvech privatizace i průmyslu a zajistit si u některé banky sto milionový úvěr. Vámi čerstvě nabytý majetek nakonec schválila vláda.
A všude se platilo. A ne málo, takže ta pohádka o chudých klucích z paneláků, kteří ke štěstí přišli, je holý nesmysl. Ti připravenější, ti šťastnější se potom snažili vrchnosti odvděčit, a tak zasílali na konto strany tzv. sponzorské dary. Někteří však poměrně nešťastnou formou, což donutilo i patnáct let mrtvého Lájoše Basca se v budapešťském hrobě několikrát obrátit a novináři vypátraný Radjiva M. Sinha, obyvatel ostrova Mauricius, neměl o nějaké České republice ani potuchy. Samozřejmě že se skutečný dárce později zjistil, novopečený majitel třineckých železáren a tenista s nejtvrdším servisem na světě chtěl takto nenápadně poděkovat za nezanedbatelnou milionovou vládní ekologickou dotaci.
A to byl teprve první hřebíček do stranické rakve.
Po volbách v roce 1997 donutily ODS výsledky hlasování sestavit menšinovou vládu. První, kdo nesouhlasil s financováním strany (ODS) byl ministr zahraničí Josef Zieleniec, který ze strany vystoupil. Potom se provalilo, že má tato pravicová strana ve Švýcarsku tajné konto. Na to reagovali Ivan Pilip a Jan Ruml (pozdější zakladatelé Unie svobody) a vyzvali Václava Klause k rezignaci. Ten, urychleně se navrátiv ze sarajevského setkání předsedů vlád, vše se svým typickým úsměvem popřel.
To však neuklidnilo koaliční partnery ODA a KDU-ČSL, a proto svorně opustili vládu, která tím pádem padla. O nezákonném financování strany se ještě chvíli mluvilo a posléze vše vyšumělo do ztracena.
Tak jak je u nás zvykem, se nic nevyšetřilo.
Po půlroční úřednické vládě Josefa Tošovského nastupuje konečně hlavním vchodem Strakovy akademie předseda ČSSD Miloš Zeman. Vlády socanů s dalšími předsedy jako byli Vladimír Špidla, Stanislav Gross či Jiří Paroubek účinkovaly na naší politické scéně od roku 1998 až do roku 2006. Na popsání afér tohoto období, zvláště za působení Miloše Zemana, by obsah jednoho článku nestačil, snad kniha, možná dvě. Nás však zajímají periodické pády vlád ODS. Proč, to vyzní koncem příspěvku.
V roce 2006 sestavuje vládu nový předseda ODS Mirek Topolánek. Na druhý pokus se mu to podaří a slavné období kmotrů mohlo začít. Ne že by dříve žádní „političtí“ lobbisté nebyli, ale drželi se při zdi a nemlaskali tolik. Navíc někteří kmenoví členové strany nebyli spokojeni s liberálním směřováním nového vedení a samozřejmě tu byl ještě buldozer Jiří Paroubek, jenž se neustále cpal zpátky na místo premiéra. Když se to všechno sešlo a sečetlo, výsledkem bylo, že vládě v době předsednictví EU byla vyslovena nedůvěra, což bylo z evropského hlediska dosti ostudné.
Mirek Topolánek tudíž odstupuje a do čela ODS je zvolen Pan Čistý alias Petr Nečas. Nastupuje proto s úmysly čirými a s odhodláním vrátit straně opět zašlou slávu. Svět a příroda však byly proti. Ničivé povodně, a hlavně celosvětová krize. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek se musel setsakra ohánět. Přesto udržel státní kasu jakž takž pod kontrolou, spolupodílel se na zavedení nového důchodového systému, a když se začala zvedat znovu i životní úroveň – bác ho!
Kam nemůže čert, tam pošle ženskou. Tohle staré a dobré české přísloví se vyplnilo téměř do puntíku. Láska, ta mocná čarodějka, Petra zcela pohltila a starosti světské byly ve jménu rozkoše hozeny přes palubu. Běžný milostný románek, provozovaný na mnoha pracovištích této republiky. Tato pracoviště však zaručeně nikdy nezažijí to, co samotný Úřad vlády. To, co nešťastná Jana Nagyová (později Nečasová). S takovou to razií se v moderní době nesetkala žádná evropská politická strana, žádná řádně zvolená vláda. Snad ani v těch neblaze proslulých padesátých letech se tajná komunistická policie při zatýkání Slánského a spol. chovala umírněněji. Takto bych si představoval vojenský puč v nějaké banánové republice, ale u nás? Ozbrojená horda maskovaných a řvoucích mužů vtrhne do bytu Nagyové, načež ji spoutá tzv. na medvěda, jako kdyby byla kdoví jaká nebezpečná vražedkyně. A to vše před televizními kamerami, aby národ viděl…Takto vedli naposledy Kájínka, když ho po útěku z vězení opět dopadli.
To samé i na Úřadě vlády, jako by tuto smýčící hordu platila snad mocnost úplně jiná, vláda státu nepřátelského. A samozřejmě hned večer tisková konference naprosto neznámých borců z Olomouce, kteří se naparovali, jakému to rozvratu republiky zabránili. Kolik nakradených stovek milionů na vládě zabavili a kolik kilogramů zlata. Obrovská ostuda!
Petr Nečas s celou vládou podává demisi a vyšetřování postupně vyšumí do ztracena, neboť důkazy se pomalu rozplývají. Snad pár kabelek jako pozornost pro Nagyovou či neoprávněné úkolování bezpečnostních složek. Jinak nic, nic, nic! To také potvrdil i soudní maraton, který nakonec oba obžalované zprostil viny. Navíc jsme se dodnes nedověděli, kdo vlastně za celou akcí stál. Kdo doopravdy celý „puč“ řídil.
Jelikož v současné době snad na všech televizních kanálech běží kriminální příběhy všeho druhu, musí mít naši občané řešení každého zločinu v malíčku. A také jistě dobře vědí, že každý detektiv se nejprve ptá, komu že to vlastně prospěje?
A komu to tedy pomohlo? Povolme trochu uzdu fantazii a zkusme fabulovat:
Miloš Zeman: Zemana pravděpodobně nebavilo být pouhým kladečem věnců, protože se vzhlédl v prezidentování svých kamarádů Vladimira Putina a SiŤin-pchinga, kteří nemuseli zase až tak brát na něco nějaké ohledy. K tomu ale potřeboval povolnou vládu a povolný parlament. A ten současný, pod taktovkou ODS, byl pro tuto roli zcela nevhodný. Proto řešením byly předčasné volby, kdy by měli většinu Zemanovci a ČSSD. Po Nečasově demisi byla nelogicky jmenována na sedm měsíců menšinová úřednická Rusnokova vláda a s neoblíbeným Sobotkou se chtěl prezident vyrovnat až po volbách (lánská schůzka rebelů). Vše však dopadlo trochu jinak. Zemanovci se do sněmovny nedostali a Sobotka si svou pozici udržel.
Andrej Babiš: V divokých devadesátých letech, kde se vzal, tu se vzal, na naší podnikatelské scéně začal působit Slovák Andrej Babiš. Jeho kariéra byla strmá, doslova raketová. Zvláště za vlády Miloše Zemana Babiš přímo zázračně zbohatl. A to se mu tuze zalíbilo. Rád by bohatl ještě více, rád by si všetko a všetky kúpil. Jenže bohužel padla kosa na kamen. Nečasova pravicová vláda byla dosti skoupá na nějaké dotace, na státní zakázky. Tehdejší ministr financi, Miroslav Kalousek, vystrašen probíhající krizí, obracel několikrát v ruce každou vydanou korunu. No samozřejmě, Kalúsok, ten neustále proklínaný Kalúsok! Snad už od té doby pramení Babišova nenávist k předsedovi TOP 09.
Proto Andrej, všemi mastmi mazaný, založil vlastní hnutí – ANO. Aliance nespokojených občanů. Tato politická síla získala vbrzku značnou podporu voličů. Jak by ne, vždyť slibovala konečně skoncovat s korupcí, s rozkrádáním národního majetku, se všemi neplatiči daní. Jen, jen se dostat do vlády.
Po pádu Nečasovy vlády se to Babišovi na 8 let podařilo. Mohl konečně účinně bojovat proti korupci, proti úplatkům, proti nezákonnému obohacování i proti krácení daní. Vždyť to známe…
Leč po těch 8 letech tu máme opět pravicovou vládu s vůdčí úlohou ODS. Osud jí nepřál: covidová epidemie ještě trvala, energetická krize, válka na Ukrajině a k tomu naprosto vyluxovaná státní kasa. A dluhy. Přesto se vše k lepšímu začalo obracet. Prudký nárůst inflace byl nejen zkrocen, nýbrž i stlačen na normální výši. Rostly platy, investice se vyšplhaly do výšin dříve nebývalých, byla zrušena závislost na ruské ropě i plynu a prestiž naší republiky na mezinárodní scéně se znovu obnovila. Jeden by řekl, že ono prokletí, ta kletba kdysi pronesená již neplatí.
Omyl! Všetečný a všehoschopný ministr spravedlnosti ve své hravosti, která si příliš nezadala s nerozvážnou hloupostí, si počal zahrávat s virtuální měnou, zvanou bitcoiny. Když se to provalilo, spustila opozice v čele s hnutím ANO takovou nenávistnou kampaň, že většina občanů, kteří si ještě pletli tuzexové bony s bitcoiny, s hrůzou zjistila, že tahle Fialova vláda obchoduje s drogami, se zbraněmi, a dokonce i s dětskou pornografií. Fůj, fůj, hanba a demisi, demisi!
Nikdo však při tomhle honu na čarodějnice nebere v potaz, že Tomáš Jiřikovský, majitel bitcoinového tržiště, byl odsouzen do vězení v roce 2017, tedy již za vlády ANO a v roce 2021 byl ještě za stejné vlády propuštěn za dobré chování. Potom je čtyři roky v klidu a najednou (to je ale náhodička) pár měsíců před volbami nabízí Pavlu Blažkovi celou jednu miliardu korun. Jen tak, jako dárek. A když se do toho zamotá i pár dalších členů vlády, zmizí coby nepohodlný svědek někam do Asie. (Ano, do Asie, ne už na Krym.)
A Andrej Babiš si mne spokojeně ruce, jak to zase pěkně vyšlo. A to i když sám má fůru starostí.
O co se tedy jednalo? O nerozumnou hloupost? Úmyslný trestný čin? Někým nastavenou léčku nebo o obyčejný a zbytečný humbuk? Pravdou je, že v případě ODS se už nemůže jednat o náhodu. Nelze ten případ přejít jenom mávnutím ruky. A nejenom tento případ – všechny případy.
Pokud se jakýkoliv systém zachová občas chybně, nemusíme si ještě z toho dělat těžkou hlavu. Jestli se ale tatáž závada opakuje pravidelně, je třeba celý problém neprodleně řešit.
Dobrá, kde ale začít? Musíme se vrátit až ke kořenům, které jsou již logicky opředeny bájemi. Není již mnoho pamětníků, a ti jsou ještě navíc ukryti v jednom pražském Institutu, kde pod přísahou mlčenlivosti dále spřádají své neuskutečněné plány. Ano, je nutno se vrátit k již zmíněné teorii kletby. Berte však v úvahu, že je to všechno jenom prý.
Prý na ustavujícím kongresu ODS v Olomouci bylo nadmíru rušno. Cvakaly spouště fotoaparátů, vrčely motorky kamer, do mikrofonů se linuly vznešené řeči, šampaňské teklo proudem, stovka hostů nepřeslechnutelně mlaskala ládujíc se chlebíčky a některá WC se ucpávala, neboť nezvládala příval vyhazovaných legitimací KSČ.
A jelikož u zrodu něčeho nového mají být vždy sudičky, byly i tady. Dvě. Jedna předpovídala straně politickou sílu, moc a bohatství a ta druhá nehynoucí slávu, popularitu a vysoké preference. Tu třetí, která by partaji přisoudila lidskost, dobročinnost, potřebnou empatii a vlastně veškeré základy etiky, tu nepozvali. Proč také, byla to pragmatická doba jasně vymezených priorit a nějaké řečičky o morálce nikoho nezajímaly.
Když se třetí sudička dověděla o svém odmítnutí, nejprve ji to zamrzelo, ale poté pronesla onu kletbu, o které je vlastně celý článek.
A řešení? Snad jí zavolat zpět, poprosit o odpuštění a začít znovu i s jejími dobře míněnými radami. Přidat do politiky i trochu šlechetnosti.
ZDROJE:
