Článek
Evropa byla nejkrásnější dcerou sidónského krále Agénora, a proto se do ní zamiloval sám Zeus. V podobě zlatého býka ji nejprve sváděl a poté unesl na Krétu, kde s ní zplodil tři syny. Tak si představovali zrod našeho milovaného kontinentu staří Řekové. My však víme, že ona geneze byla poněkud prozaičtější. Naše sličná Evropa musela dle učebnic naopak také projít všemi geologickými epochami, globálními katastrofami a neustálými změnami jako světadíly ostatní. Společně s nimi putovala v zárodečném kontinentu Pangea téměř po celé ploše planety. Chvíli byla na rovníku, občas na pólu, tu osamělým ostrovem a tu i mořským dnem. Až před 200 milionem let nastalo kvůli deskové tektonice dělení Pangei na menší části, světadíly, které se postupně zformovaly až do podoby dnešní. Včetně Evropy.
Samozřejmě že i do ní před 600 tisíci lety zavítal jeden všetečný živel, jenž se postupně vyvinul v Homo neandertthalensis – v neandertálce. To oni byli prvními skutečnými Evropany, kteří statečně vzdorovali tisíciletým dobám ledovým, to oni lovili mamuty, srstnaté nosorožce a tygry šavlozubé. A žili zde přes půl milionu let coby mírumilovná a klidná odnož lidské populace.
Jenže asi tak před 45 000 roky se sem začali natahovat i první imigranti z Afriky a ze střední Asie, populace Homo sapiens, tedy my. A také jako lidé rozumní jsme se na novém kontinentě začali okamžitě zabydlovat. Neandertálce jsme částečně vybili, částečně sežrali a částečně domestikovali.
A Evropa, ta krásná princezna, byla naše!
Nám však nestačila taková, jak byla. My ji museli od prvopočátku hníst a formovat, přetvářet a reformovat, mučit a znásilňovat. Co zde proběhlo válek, co padlo mrtvých, co krve bylo prolito. Pro dobro, pro zlo, pro moc, pro sílu, pro mír a za víru. Na naší princezně ni vlákna nezůstalo nezkrvaveného. Těch revolucí a následných kontrarevolucí, bojů za sebeurčení, za národ. Za vlast!
Téměř až z Asie přicházející revoluce socialistická, leninská, nesmazatelně poznamenala osudy mnoha národů východních. Stejně pak vzápětí další socialistická ideologie, tentokrát nacionální, málem přivedla celou Evropu do stavu bolestné agónie. A po tom všem ožralý Soso Džugašvili byl připraven ji dorazit totálně. Kdyby zcela opuštěn neskapal v roce 1953 na své dače, došlo by o tři léta později k jadernému útoku na Evropu západní. Až tak to měl naplánované. Smrt, otrávená půda, poušť a trosky slavných metropolí. To mohl být konec naší krásné bohyně.
Však nestalo se a poválečné dějiny se valily dál. Zatímco Západ si díky Marshallovu plánu začal osvojovat konzumní způsob života, u nás se za zpěvu častušek jezdilo na nedělní brigády. Kamkoliv. Do dolů, do hutí, na velkolepé stavby socialismu anebo i na obyčejné žně. Ti uvědomělí jezdili s nadšením a dobrovolně, ale rebely si uranové doly s pomocí několika šikovných paragrafů zajistily většinou na doživotí.
A paradoxy pršely na Evropu dál. Když my jsme v osmašedesátém naivně doufali, že bychom z toho socialismu mohli nějak tak po soudružsku vybruslit, západní část kontinentu se zbláznila a jala se pro změnu likvidovat právě ten námi tak obdivovaný kapitalismus. V Paříži hoří barikády, německá Frakce Rudé armády (RAF) organizuje doma atentáty a tzv. mírové hnutí se snaží zakázat jakékoliv zbraně. Samozřejmě, že ty americké. Zlatá západní mládež. Hippies, láska a drogy. Ami go home! a to nejenom z Vietnamu.
Když se vše urovnalo, když nám to soudruzi z Moskvy celkem srozumitelně vysvětlili a když se i vyhladovělí mladí západní revolucionáři vrátili do náručí svých rodin, k prostřenému stolu a k tatínkově šekové knížce, zavládl v Evropě jakýsi status quo. Běžná schizofrenie, kdy každá strana řešila pouze své problémy. Ta naše radostně plnila všechny ruské úkoly, a ta druhá si hlídala hlasy voličů. I za cenu populistických akcí.
A pak to bouchlo…
Rok 1989.
Poláci již měli Solidaritu, Maďaři se vrátili k odkazu revoluce z roku 1956 a v Berlíně padla nenáviděná zeď. Tož jsme povstali i my…
Zavrhli všechno staré a zpátečnické, vydali se v plen západním monopolům, a tak nastolili cestu k liberální demokracii. Že se při tom občas ztratil nějaký ten milionek, nějaká ta miliarda, nu co? Vždyť když se kácí les, létají třísky, vysvětlil nám tehdy s nenapodobitelně arogantním úsměvem pan profesor.
Ale i tak všude v Evropě zavládla radost, jásot zněl odvšad, neboť skončila nadobro studená válka. Otevřely se hranice, a zatímco našinec jezdil náruživě nakupovat do německých a rakouských supermarketů levnou elektrotechniku made in Tchaj-wan, německy mluvící turisté zaplnili na oplátku naše restauranty. V Rumunsku si popravili prezidenta a Sovětský svaz mlel z posledního. I v Jugoslávii to vřelo, z neznáma se vynořovali tamní noví vůdci, noví budoucí prezidenti, kteří pro svou nehynoucí slávu brzy uvrhnou tuto zemi do krvavé občanské války.
Tak veselý to byl svět…
Nebylo se již čeho bát, skončily dějiny, začínal ráj na zemi.
Zrušili jsme nenáviděné RVHP i Varšavskou smlouvu a závistivě pokukovali na Západ, kde již jedna mezistátní organizace existovala – ES. Evropské společenství, velmi úspěšný ekonomický projekt. Toto obchodní spojení západních zemí, nejen že maximálně snižovalo nebezpečí dalšího válečného konfliktu, ale výrazně postavilo zúčastněné země ekonomicky na nohy.
Proto také volební programy většiny porevolučních stran slibovaly co nejrychlejší začlenění do těchto struktur.
A ono se po létech usilovné úředničiny podařilo.
Jenže…
Evropští otcové zakladatelé se pomalu, ale definitivně vytráceli do věčných lovišť, a jejich posty nahrazovala právě ona zlatá mládež z let šedesátých. Neukojení revolucionáři, věční reformátoři, sociální inženýři. Plni touhy dokončit to, co tenkráte nestihli, vrhli se ochočovat i tu naši Evropu. A tak tu máme dnešní Evropskou unii.
Je to dobře nebo ne?
Co se nám líbí: Cestovat bez víz či devizových příslibů, brát štědré dotace na Čapí hnízda a jiné životně důležité projekty, moci pracovat nebo studovat v kterékoliv zemi EU, zrovna tak i požívat tam výhod základního lékařského ošetření. Být součástí největší světové bezcelní zóny, což ocení zejména podnikatelé.
A co se nám nelíbí: Jedna paní povídala, že se ten arogantní diktát Bruselu již nedá vydržet. Proč musíme slepě plnit naprosté kokotiny, které si nějaké panstvo nahoře vymyslí? Víte, že nás už zase ovládá Německo, že musíme mít správně zahnuté okurky a banány, že nám vzali rum a pomazánkové máslo? Bylo to na internetu! Auta taky zakážou a kravám nedovolí prdět - a teď nám sem zase cpou znovu uprchlíky, a to je svatá pravda!
Ti uprchlíci…
Angela Merkelová se možná toho dne poradila se svým manželem, ale rozhodně už ne se svou stranou, se svou vládou, natožpak s vůdci ostatních evropských národů. Bez jakýchkoliv skrupulí porušila základní pravidla EU a s láskou téměř mateřskou pozvala do Německa snad celý arabský (a africký) svět.
A Evropa se potom divila, že my je tady až tak moc nechceme! Že tu nemusíme mít za každou cenu svérázné muslimské zóny s nadřazeným právem šária, ulice plné zahalených žen a odvážných bojovníků islámské revoluce. Přitom všichni ti nebozí váleční utečenci stejně jenom volali jako umanutí Deutschland, Deutschland a mávali při tom svatým obrázkem Mutter Merkel. U nás však i přes to někteří vychytralí politici využili strachu prostého lidu z nepředvídatelně se chovajících mameluků a rozšířili tady zhoubnou davovou psychózu děsu, která jim na oplátku přinesla potřebné volební hlasy. Vylhané volební hlasy.
Přitom nejsme zase až tak bezcitný národ. Vždyť celý svět nás nyní obdivuje za příkladnou solidaritu, kterou jsme zahrnuli těžce zkoušený ukrajinský lid. Skvěle zafungovala i samotná organizace při umísťování více než 370 000 uprchlíků, a to nejen ze strany státu, ale i za pomoci některých neziskových organizací, či dokonce samotných občanů. V tomhle děláme, i přes protesty páté ruské kolony, co můžeme, neboť vidina toho, že by se tyto hrůzy za čas přenesly až k nám, je naprosto nepřijatelná.
Ano, uhodli jste správně, tentokrát ten býk číhá právě na východě. Nejen že sleduje všechna ta naše hašteření, ale občas si i polínko přiloží. Čeká si, čeká, až mu ta princezna padne sama kolem krku, a aby to bylo co nejdříve, platí si tu i své pohunky. Dost vysoce postavené pohunky. Nejen u nás, ale i jinde. Francie, Nizozemsko, ba i samotné Německo.
A chudinka Evropa má na vybranou pouze čtyři cesty:
1) Buď se opět rozhádá, jak tomu již bylo nesčíslněkrát, a stane se obětí zákeřného býka, což nebude zase až tak velká výhra, neboť v jeho domovině ještě stále převládají zvyklosti velkého Džingischána.
2) Nebo se nechá přetvořit v bezduchou a neplodnou ženu, svázanou pouze záplavou vyhlášek a přihlouplých nařízení, kdy občan bude sám před sebou chráněn tak, že ve skutečnosti přestane být i tím občanem.
3) Třetí cesta také není moc optimistická: Bílá populace Evropy pravděpodobně ještě více omezí svou porodnost, takže nepřímo otevře bránu arabské tsunami, která se zde logicky pomalu a jistě zabydlí. Potom můžeme jenom doufat, že se k nám nebude chovat jako my k neandertálcům.
4) Či se stane svazkem svobodných a šťastných národů, kdy každý ve své jinakosti bude přínosem pro celý celek.
Jistě většina z vás prohlásí, že bod 4 je ten pravý. Jak toho ale dosáhnout?
Zpočátku bychom si měli už konečně uvědomit, že není žádný diktát Bruselu. EU není RVHP, kde jsme se nemohli bez svolení Kremlu, promiňte mi to slovo, ani uprdnout. Brusel není sídlo panovníka, jakož není ani žádný panovník. Jsou pouze volení zástupci zúčastněných zemí, kteří volí další orgány a také schvalují všechny rozhodující zákony či usnesení. Brusel nejsou oni, ale jsme to my. A pokud naši europoslanci se dostali do svých křesel pouze za předešlé zásluhy nebo je zlákala vidina dosti příjemného platu, pak se nedivte, že jsme v tom množství národů tak maličcí, bezvýznamní. Rozmyslete se proto, komu svůj hlas vhodíte. Jestli několikrát usvědčeným lhářům, jejichž šéfovi přece stačí brnknout Macronovi a vše je zařízeno, nebo poctivým a inteligentním pracantům, kteří pro prosazení svých, ale tím i vašich názorů nebudou pouze bezmocně krčit rameny a vše svalovat na neschopnou bruselskou administrativu, nýbrž si najdou spojence také mezi ostatními „maličkými“ a sjednotí se při hlasování do smysluplných koalic. A nemusí se pokaždé ohlížet, jak zrovna hlasují poslanci V4.
Zvolme si tedy lidi, kteří mají takový morální kredit a takovou duševní sílu, jež jim umožní se takhle významně a úspěšně angažovat i na fóru evropském.
Já sám si samozřejmě budoucnost hádat netroufám, pouze se nesměle ptám, kam že kráčíš, Evropo? Ty naše princezno krásná…
