Článek
Rakousko – žalář národů
Český vlastenec roku 1918 nad malebným (českým) údolím: „Jak ti je, Rakousko?“
Ozvěna: „Ouzko, ouzko, ouzko.“
Český vlastenec, uspokojen svým dalším hrdinským činem, odchází neskonale šťasten do své rodné vísky.
Po velmi klidné a spořádané revoluci roku 1918 jali se čeští vlastenci fyzicky likvidovat vše, co jenom trochu zavánělo rakouským útlakem. Počínaje Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí přes busty císaře až k německy psaným názvům ulic. Lid najednou procitl a uvědomil si, v jaké porobě to těch tři sta let žil. Jaké možnosti mu byly upírány a až kam se mohl náš samostatný, slovanský národ dopracovat. Umělci a hlavně spisovatelé náhle obklopeni posvátnou národoveckou aurou počali tvořit díla tak přesvědčivá a tak lidsky dojímavá, že jejich sláva se i dnešních dnů plně dotýká. Jak to muselo být potupné, ponižující a strašlivé žít pod černožlutou zástavou nenáviděných Habsburků. Jak hrdinský musel být ten český národ, když přetrpěl a hlavně přežil těch ukrutných tři sta let. Jací to stateční junáci byli naši pradědové.
Otřesná doba temna!
Však bylo tomu vždycky tak? Co pro nás Čechy, Moravany a Slezany znamenalo Rakousko-Uhersko? A co znamenalo pro Evropu? Pro dobu na přelomu století, již se také přezdívá zlatá nebo císařská.
Rád bych se na chvíli vrátil do našich let devadesátých, kdy i v naší hospodě si štamgasti všimli, že byla nějaká revoluce a že legitimaci velké strany ni SČSP již nepotřebují. Skončily nekonečné debaty o nevolnické práci na chatách a český národ se vrhl na matematiku, by si mohl spočítat, za kolik korun dostane marku nebo šilink, a hlavně kde a co tam venku nejlevněji nakoupit.
Do této sídlištní restaurace chodíval pravidelně velmi starý pán, bílé husté vlasy jako sníh, zrovna tak bujný knír pod nosem, černé šaty a silně naškrobená bílá košile se stojatým límečkem. Sedával pravidelně sám, s nikým se nebavil, jen s potutelným úsměvem sledoval okolní mumraj a shon. Jednou jsem vešel dovnitř a mimo stání u výčepu nebylo nikde volného místa.
Pouze u našeho stařečka.
Osmělil jsem se a dovolil si přisednout. Upřímný úsměv my byl odpovědí. A jak tam tak sedím, nevěda jak začít typickou hospodskou konverzaci, povídám: „A kolik vám je, dědo, vůbec let?“
Podívá se na mne jako na hloupě se ptající dítě, aby vše zároveň upřesnil: „Hodně, synku, hodně.“
„Takže jste zažil všechno,“ začínám být zvědavý. „Rakousko-Uhersko, první republiku, Němce i komunisty, a teď mi upřímně řekněte, kdy bylo u nás nejlíp?“
Ani tahle otázka nesmazala staříkův věčný úsměv. Pouze se na chvíli zapomenul, na pár vteřin se vrátil nazpátek, až tam někam, kde začínal jeho předlouhý život, aby nakonec zcela jednoznačně prohlásil: „No, přece za Rakouska-Uherska!“
„A proč?“ ptám se zvědavě.
Stařeček se opět blaženě zasní a poté pokračuje: „Za Rakouska-Uherska, myslím před válkou, byly hospody pořád plné lidí. Tancovalo se a zpívalo častokrát až do rána. Na zábavu měl tehdy každý. A když se v hospodách tancuje a zpívá, to znamená, že lidi mají nejen peníze, ale že jsou i šťastní.“
I já jsem v té době měl za sebou již několik výjezdů do Lince, což však k plnému pochopení našich sousedů nestačilo. Proto jsem se začal o to naše blízké příhraničí zajímat více. Začal se více zajímat o rakouské (a tím pádem i naše) dějiny.
Všechna ta bída a to utrpení prý začaly Bílou horou, kde vojska českých stavů byla poražena armádou Katolické ligy a vojsky císařské Svaté říše římské. Nelze však přehlédnout, že původní české povstání bylo vedeno německy mluvící šlechtou, jež českým králem zvolila falckého kurfiřta Fridricha Falckého. Jeho vítězství by automaticky znamenalo začlenění českých zemí do německé evangelické unie, kde by čeština stoprocentně nepřežila. Naopak habsburský triumf nám přinesl příslušnost k mnohonárodní říši, kde žily i národy neněmecké a kde v té době dominovaly kulturní vlivy románské.
Takže podivný paradox: Naše prohra na Bílé hoře byla v podstatě vítězstvím, protože jinak bychom se stali, v tom lepším případě, další německou zemí protestantské Evropy.
Navíc v 17. a 18. století bránila habsburská říše celou Evropu (a tedy i nás) před tureckou invazí.
A Evropa si proto Rakouska-Uherska náramně vážila. Považovala ho za stabilizační faktor, za středoevropskou bezpečnostní hráz. Vždyť Metternichův systém rovnováhy sil zajišťoval po skončení napoleonských válek a místních revolucí celému kontinentu dlouhá desetiletí míru, a proto se císaři Josefu Františkovi I. právem říkalo „vladař míru“.
Rakouskem nikdy nebyla zpochybněna česká státoprávní autonomie, jejímž kompletním završením měla být korunovace Františka Josefa českým králem. I když k tomu bohužel nikdy nedošlo, Češi jej i přesto v něm viděli.
Monarchie položila ve střední Evropě i základy modernizace. Dodnes můžeme vidět rozdíly mezi městy a městečky dřívějšího císařství a jejich chudými příbuznými na východě. Totéž se týká i vzdělanosti. Už Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, čímž přispěla k výraznému snížení analfabetismu. Josef II. zrušil nevolnictví a uzákonil náboženskou svobodu. Roku 1811 vešel v platnost Všeobecný občanský zákoník, jehož některé paragrafy mají v pozměněné podobě platnost dodnes.
V roce 1848 je vyhlášena první ústava a sešel se i parlament. Novelizovaná ústava z roku 1867 patřila k nejliberálnějším na světě. Myslím, že i my, kteří jsme prožili většinu života po II. světové válce, bychom ji velmi rádi vyměnili za tu tehdejší, socialistickou. Ale to odbočuji. Vývoj císařství pokračoval dál. Počátkem 20. století platí všeobecné volební právo, v té době ve světě věc velmi neobvyklá. Proto není divu, že v roce 1918 převzala vzniknuvší Československá republika téměř kompletně celé zákonodárství Rakouska-Uherska.
Rozsáhlá liberalizace veřejného života se musela logicky odrazit i v zemích Koruny české. Jelikož nám nebylo bráněno v jakýchkoliv aktivitách, mohlo u nás explodovat i samotné Obrození, doprovázené takovými akcemi, jako byla stavba Národního divadla, Národního muzea či osamostatněním Karlovy univerzity. To vše podnítilo rozkvět společenského života i hluboký zájem o českou literaturu. Nelze opominout ani rozmach českého průmyslu, který patřil k nejúspěšnějšímu v celé monarchii. To všechno jsou tradice, na kterých stavíme dodnes.
Ještě k tomu Národnímu divadlu. Ono Národ sobě by stačilo možná ještě tak na oponu. Nebýt štědrého daru samotného císaře, nemáme divadlo dodnes.
Soužití v Rakousku-Uhersku nás také mimo jiné naučilo vycházet s jinými národy. Tento jistě chvalitebný trend zpřerval až živelný nacionalismus 20. století.
A co naši vojáci? Nebylo pouze dezertérů za Velké války na východní frontě. I naše pluky dokázaly chrabře a hrdinně bojovat za čest a slávu svou. V roce 1866 odmítly pruské vábení a zůstaly věrny císaři. Čeští vojáci tvořili i páteř polního tažení do Bosny a Hercegoviny roku 1866. (Odtud písnička: Hercegovina, lautr rovina, tu musela vybojovat infantéria.) A maršál Radecký – to byl přímo nedostižný vzor pro všechny císařské důstojníky.
Budiž tedy řečeno na závěr: Název žalář národů, jakožto i negativní obrázek celé monarchie začali vytvářet až ve druhé polovině I. světové války někteří exiloví politici, k nimž se po převratu 1918 servilně přidala většina naší kulturní fronty.
Bůh ví, co by se stalo, kdyby v Sarajevu nezabili následníka. Kdyby nebyla potom ona Velká válka. Co by Ferdinand s mocnářstvím udělal? Federalizaci, jak prohlašoval? Dostal by se v tomto případě k moci Hitler či Lenin a později krvelačný Stalin? Byli bychom více, nebo méně Čechy? A hlavně, zpívalo by se stále v hospodách až do rána?
Protože, když se v hospodách tancuje a zpívá, to znamená, že lidi mají nejen peníze, ale že jsou i šťastní.“
Ale k tomu máme bohužel dost daleko i dnes…
Zdroj historických faktů: Wikipedia https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-Uhersko
