Článek
Ruský manuál hodící se na války všeho druhu
Těžko říci, zda jde o rafinovaně zpracovaná skripta sovětské diplomatické školy MGIMO, či o přetrvávající dědictví po Čingischánových tlupách, které také dokázaly „jemnou“ diplomatickou cestou pokořit půl Asie a východní Evropu k tomu. Tento osvědčený scénář používají ruští, potažmo sovětští vůdci již od legendárního výstřelu z Aurory. Stejnou metodou (čti: vůlí všeho lidu) byly po říjnové revoluci začleněny okolní kolonie do stále bobtnajícího molochu s názvem SSSR (pro rusofily CCCP). Zrovna tak byla použita tato strategie v zájmu ochrany rusky mluvícího obyvatelstva, když i říše sovětů obsadila v září 1939 polovinu Polska. Proč myslíte, že po 2. světové válce přešly všechny fašistické státy Balkánu, věrní to spojenci Hitlera, okamžitě na stranu socialismu, na stranu míru, svobody a zářné budoucnosti? I ta Podkarpatská Rus se náhle rozhodla pod patronací Rudé armády uspořádat všelidové referendum, kde se všichni ti Nikolajové Šuhajové i všechny jejich Eržiky jednomyslně rozhodli prchnout z československých okovů do sovětského ráje.
A to stále není všechno. Tato lstivá varianta nenápadné rozpínavosti však slavila úspěchy i dál: 1956 Maďarsko, 1960 Kuba, 1978 Afganistán, 1992 Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří, 2014 Krym i tzv. Doněcká a Luhanská republika atd atd.
Asi se divíte, proč jsem vynechal rok 1968 a příklad až do nebe volající – Československo. Ne, já nezapomněl, protože hned přijde na řadu. Zrovna tak jako Ukrajina. Nejprve však něco o tom geniálním plánu.
Když vrchnost v Kremlu dostane periodické imperiální choutky, začne se zvědavě poohlížet po svém okolí, kde že by své probudivší se puzení mohla ukojit. Svých sousedů má dost a dost, a ten důvod se také vždycky najde. Ať je to jako vždy utlačovaná ruskojazyčná menšina, málo vděku za dávné osvobození, nebo naopak nepochopitelná nespokojenost se současnou okupací (čti – ochranou). Dříve šlo samozřejmě v prvé řadě o obranu socialismu a nyní o svatou povinnost vymýtit fašismus.
V létě roku 1968 byla skoro celá Československá tehdy socialistická republika obklopena po zuby ozbrojenými divizemi armád Varšavské smlouvy. Šlo o největší soustředění vojenské techniky od dob 2. světové války. Půl milionů vojáků, 6300 tanků a 800 letadel proti 235 000 vojáků naší armády, kteří měli ještě navíc přísný zákaz, jakkoliv se vměšovat do vzniklé situace.
A tady je vidět ta vysoce morální vyspělost Rudé armády, trpělivost a disciplinovanost. Zatímco jiní by při takové přesile na nás nedočkavě udeřili, oni ne. Oni spořádaně čekali až bude naplněn celý protokol. Sovětská (ruská) armáda totiž nikdy nebyla a nebude armádou útočnou, dobyvačnou a okupační. Ona je pouze armádou míru, armádou obrannou a v případě operací na cizím území armádou osvoboditelkou. A aby byla osvoboditelkou, aby ji lidé vítali, zdobili šeříky a děvčata se vojáčkům sama do náručí vrhala, musí dostat k osvobození pozvání. Ty už tenkrát měla. Jednak šlo o Dopis 99 Pragováků, který byl důkladně popularizován v sovětském tisku, ale hlavně o zvací dopis, který třesoucí se rukou předal Vasil Biľak na pánských záchodcích bratislavského hotelu Sorea Brežněvovu člověku, členovi moskevského politbyra Petro Šelestovi.
Zvací dopis byl rusky psaný, adresovaný přímo Leonidu Brežněvovi. Pětka „konzervativních komunistů“ Biľak, Kolder, Švestka, Kempný a Indra v něm mimo jiné napsala: „V této těžké situaci se obracíme na Vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s Vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“
Ten dopis byla první splněná podmínka pro zahájení tzv. internacionální pomoci. I na té druhé se usilovně pracovalo. Na sestavení dělnicko-rolnické vlády, která by ihned při vstupu vojsk převzala moc, a tak sama uskutečnila všechny nepopulární kroky, včetně politických monstrprocesů s kontrarevolucionáři. Toto se osvědčilo v roce 1956 v Maďarsku, a tak to bude i tady! bouchl Leonid rozezleně do stolu.
Samozřejmě nenápadná příprava na internacionální pomoc musela proběhnout. Vždyť celé to štábní cvičení Varšavské smlouvy na našem území bylo pouze generálkou na samotný vstup spřátelených vojsk. Je jasné, že i v zákulisí běžela příprava puče, který měl celou akci legalizovat. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že sovětská KGB měla své lidi i na ministerstvu vnitra. Jedním z nich byl náměstek plukovník Viliam Šalgovič. On i ostatní pučisté okamžitě začali plnit své úkoly, které se soustřeďovaly hlavně na zajištění letiště v Ruzyni, kontroly nad telekomunikačními zařízeními a ústředními médii.
Z vybraných příslušníků Státní bezpečnosti Praha byly sestaveny skupiny určené k paralyzaci rozhlasu po drátě i televizních vysilačů. Tyto oddíly měly sloužit i k internaci vlastních příslušníků a vybraných stranických činitelů.
Jak vidno víra pučistů v úspěch celé akce byla neochvějná. Jinak by kapitán Hoffman nepoužil při zatýkání Dubčeka a dalších členů UV KSČ tuto formulaci: „Zatýkám vás jménem dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou. Do dvou hodin budete postaveni před revoluční tribunál!“
Kde však v tuto chvíli byla ta pučisty toužebně očekávaná dělnicko-rolnická vláda?
Snažila se a dělala všechno možné i nemožné. Prohlášení k národu bohužel v rozhlase přečíst nedokázala, neboť statečnost a chytrost pracovníků radia znemožnily vybraným estébákům převzít nad vysíláním plnou kontrolu. Proto ještě téhož dne v 16:00 celá skupina ve složení Drahomír Kolder, Alois Indra, Vasil Biľak přijela na Pražský hrad, kde jednala s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Jednali o převzetí moci, neboť podle nich v této krizi nefungovala vláda ani předsednictvo KSČ. Prezident však prohlásil, že stále důvěřuje ustavené vládě Oldřicha Černíka.
Pučisté se však tak snadno odradit nedali. 22. srpna se celá skupina sešla v Hotelu Praha a následně se vydala na sovětskou ambasádu, kde jednala se sovětským velvyslancem Červoněnkem. Ve 23:00 odjela delegace opět na Pražský hrad, kde právě zasedala vláda v čele s místopředsedou vlády Štrougalem. Prezident Svoboda nejprve hovořil s Červoněnkem, poté začal jednání i s kolaboranty. Na návrh dělnicko-rolnické vlády odvětil: „Uvědomte si, že kdybychom něco takového udělali, národ by na nás musel plivat, musel by do nás kopat“ a zamítl ji.
Tímto nečekaně odvážným výrokem Svoboda narušil Kremlem připravený koncept, takže horké telefonní linky do jakési běloruské lesní chaty, kde byli naši představitelé internováni, důrazně přikazovaly, že popravy zatím nět.
Definitivní smetení problému revoluční vlády ze stolu však znamenalo také odstavení pučistů od moci. Jejich definitivním koncem bylo i rozhodnutí celoútvarového výboru KSČ, který se od této skupiny distancoval. 24. srpna zareagovala i vláda a rozhodla o odvolání náměstka Šalgoviče, jakožto zneplatnila i všechny jeho rozkazy. Ministr vnitra poté zprostil funkcí i ostatní pučisty.
Po jejich odvolání došlo i mezi příslušníky StB k obratu situace. Sovětská agentura ve špičkách bezpečnostních složek byla tímto zcela izolována. Dá se říci, že krachem puče v resortu ministerstva vnitra byl nejen završen politický debakl prvních dnů okupace, ale nemohlo už vůbec dojít ke jmenování dělnicko-rolnické vlády. Byť byl národ sražen na kolena, nevídané vzepjetí společnosti znemožnilo Rusům tak osvědčený a oblíbený manuál dotáhnout do vítězného konce.
Jenže když ruským komunistům selhal plán A, začali pracovat na plánu B. Do Moskvy odlétnuvší prezident Svoboda měl sice hlavní zásluhu na odmítnutí kolaborantské vlády, ale byl také tím, kdo nutil naši delegaci podepsat Moskevské protokoly, chovat se podle plánu B. Moskevské protokoly nebyly nic jiného než do vzletných hesel zabalená kapitulace. Byl to prakticky konec všech reforem, navíc souhlas s pobytem sovětských vojsk, znovuzavedení cenzury a kádrové změny v klíčových rezortech. Jako dozorce nad dodržováním těchto bodů byl Brežněvem posléze vybrán Gustáv Husák.
Začala normalizace.
Ti, co protokoly podepsali (mimo J. Kriegla), si naivně mysleli, že tím náš demokratizační proces zachrání. Omyl! Nezachránili ani sami sebe. Do půl roku všichni opustili nejen své funkce, ale i veřejný život. Zato pučisté se postupně dostali znova až do křesel nejvyšších, ve kterých většinou vytrvali až do roku 1989. A ani potom naše nové demokratické soudnictví nedokázalo (nebo nechtělo) některého z nich odsoudit za velezradu.
I když Sovětský svaz již dávno patří historii, Ruská federace mechanicky kopírovala všechny zděděné vojenské návyky. Proto když se Putinovi znelíbila Ukrajina, respektive uvěřil svému vnitřnímu hlasu, že on je povolaný k tomu, aby navrátil Rusku jeho bývalou velikost, opět slepě použil výše popsanou taktiku. Měl všechno, co potřeboval. Údajně utlačovanou ruskou menšinu, v nové ukrajinské vládě k odkazu banderovců hlásící se fašisty, a hlavně příznivé svodky od zpravodajských služeb, kde se hovořilo o tom, že lid Ukrajiny nedočkavě čeká, až bude osvobozen ruskými bratry. Proto pracovní délka této „speciální vojenské operace“ byla stanovena na tři dny a v Rusku se ukrývající uprchlý prezident Viktor Janukovyč byl oprášen a opět připraven zavést na Ukrajině pořádek.
Byla vybrána naleštěná přehlídková kolona, u které se čekalo, že až dorazí do Kyjeva, donutí současného prezidenta Zelenského k panickému útěku do emigrace. I ti obyčejní vojáčci si večer před akcí vyčistili zuby, aby, až je budou ukrajinská děvčata líbat, nedělali ostudu asijské civilizaci.
Jaká je pravda, víme: Speciální vojenské operace se protáhla ze tří dnů na čtvrtý rok (zatím), Volodymir Zelenskyj, nejen že neemigroval, on si naopak získal svou statečností přízeň téměř celého světa. Reklamní kolona do Kyjeva nikdy nedojela a na překvapené vojáky házeli lidé místo květin molotovovy koktejly. A to i ti ruskojazyční. Ty vojáčky, kteří se tak těšili na hubičky ukrajinských krásek, většinou vrátili do Ruska v černých igelitových pytlích. Za ty roky mnohokrát silnější ruská armáda dobyla pouze některá pohraniční území Ukrajiny. Pouze ten jeden, ten, který tvrdošíjně trvá na pokoření celé Ukrajiny, je zakopaný někde pod Kremlem a jako vzteklý fracek dupe a řve: Já chci, já chci!
Proč si tedy nepřiznat, že ruská vojenská taktika už dávno nepatří do 21. století. Je dávno překonaná. Je zastaralá, neúčinná. Zrovna tak jako celý korupcí prolezlý systém Ruska. Stejně jako jeho vůdci, kterým by spíše slušelo doklepat zbytek života v nějaké věznici pro válečné zločince. A celé věci by možná prospělo, kdyby se celý proces odehrával v zemi, kde ještě nebyl zrušen trest smrti.
Zdroje: Pavel Žáček, Nepovedený puč, Reflex 34/ 2010
