Článek
Když v polovině šedesátých let trochu povolilo drtící sevření rudé totality a dveře na Západ se nepatrně pootevřely, podařilo se i některým jedincům vzniklou škvírou zahlédnout všední život našich západních sousedů. „Proč si tak nežijeme i my?“ ptali se rozhořčeně. „Nebýt toho nešťastného Února, mohli jsme na tom být stejně, ne-li líp.“
Mohli, nebo nemohli?
Únor 1948, podle komunistů tzv. Vítězný únor, byl v podstatě předurčen už dávno předtím. To, že ministr Nosek dosadil do vedení policie komunisty, byla jenom obyčejná záminka, jež posloužila coby důvod k podání demise demokratické části vlády. Jestli by ji Beneš přijal nebo nepřijal, bylo úplně jedno. Nevadilo by ani, kdyby se tato demise neodehrála. Dokonce na to vše neměl vliv ani Košický vládní program, který nás nasměroval pevným a neochvějným krokem k budování socialismu a který uzákonil znárodnění a zakázal nesocialistické politické strany.
Oficiálně totiž Únor začal 12. prosince 1943 podepsáním Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. A půjdeme-li ještě dál, tak hlavně vyškolením našich komunistů v čele s Klementem Gottwaldem za válečného pobytu v Rusku. Nejen my, ale i všechny budoucí lidově demokratické země tu měly své konfidenty, své vazaly, kteří se připravovali na poválečné převzetí moci. A ti také ihned po dobytí svých domovin byli na ruských tancích do čela zemí dosazeni.
Jen u nás ještě tak trochu „překážel“ Beneš. A Jan Masaryk. Proto jsme si mohli po válce ještě dva roky užít jakousi pseudodemokracii, kterou jsme stejně odsoudili k rychlé smrti už jenom výsledkem voleb v roce 1946. (Komunisté přes 40 %.)
Blížící se volby v roce 1948 však začaly Moskvu již zneklidňovat. Podle průzkumů veřejného mínění by komunisté již neobsadili ve vládě potřebnou většinu. Proto v lednu 1948 začala KGB konat. Do Prahy byla vyslána její speciální brigáda o 400 mužích v civilu, pod vedením generála Pavla Sudoplatova, který se měl tajně setkat s prezidentem Benešem a přesvědčit ho o nutnosti odstoupení a předání moci Gottwaldovi. Jinak měla začít tvrdá očerňující kampaň zamířená na již těžce nemocnou hlavu státu. Sám Stalin ještě vzkázal našim komunistům, že Rudá armáda na hranicích je připravena zasáhnout. Do toho všeho jako náhodou přijíždí do Prahy sovětský ministr zahraničí Valerij Zorin a ozbrojená pěst dělnické třídy, Lidové milice - mají také jako náhodou plné fabriky nových pušek.
„Když demisi nepřijmete, Lidové milice vstoupí do ulic a Rudá armáda nás na holičkách také nenechá!“ vmete Gottwald do tváře prezidentu Benešovi a ten, ve snaze zabránit dalšímu krveprolití, demisi přijímá.
Však ještě předtím si již komunisté počínali všude jako doma. Příslušníci StB začali zatýkat některé členy demokratických stran a beztrestně likvidovat jejich sekretariáty. Ten, kdo ještě včas neuprchl na Západ, později poznal, co je to vláda dělníků a rolníků. Přicházejícímu teroru a naprosté devastaci země se už nedalo zabránit. I kdyby prezident demisi nepřijal. Nervózní Stalin se bál o ten kousíček naší malé zemičky jako malý kluk. A měl k tomu velmi dobrý důvod. Naše vlast totiž měla něco, co nebylo široko daleko. Proto jsme nemohli být neutrální jako třeba Rakušané. Stalin by z nás udělal vazaly, i kdyby měl znovu rozpoutat válku. On nás tuze potřeboval.
My jsme totiž měli uran!
A kdyby sem Rudá armáda vstoupila již tenkrát, v tom únoru, nevím, nevím, jestli bychom se za čas nestaly další socialistickou republikou v konglomerátu Svazu sovětských prý socialistických republik.
Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
