Článek
Vítěznej únor, to bejvával svátek!
Jo, to tenkrát, tenkrát… Ještě za komančů. Tehdy únor, Vítěznej únor, to bylo jiný kafe. Že se blíží ten slavnej svátek dělnický třídy, jste museli poznat hned. Ne jako dneska. Na oprejskanejch barácích visely nádherný rudý transparenty a velký fotografie Gottwalda nebo pochodujících milicí vyplňovaly prázdný výlohy snad všech obchodů. I u řezníka vyměnili na pár dnů tu dutou sádrovou prasečí hlavu za bustu Klémy. Domovní důvěrníci běhali jako splašený od nájemníka k nájemníkovi a všude se ujišťovali, že ty vlaječky v oknech letos určitě budou. A kdo je už neměl, anebo je schválně ztratil, tak mu za pár kaček donesli z OPBH nový. Bodejť by tak nešíleli, když letos zase bude uliční výbor hodnotit výzdobu baráků, kdy ten nejlepší asi opět dostane zdarma lístky do toho Leninova muzea.
A co teprve ve fabrikách. Tam to lítalo jako někde v přijímači. Musely se odtáhnout všechny ponky a pod nima všechen ten roční sajrajt vybrat, zamíst a vytřít. A když byly hotový podlahy, tak mladý kluci na štaflích několikrát obskákali dílnu, natáhli šňůry, na který se navěsily různý plakáty nebo vlaječky spřátelenejch dělnických zemí. Kazil to jenom ten blbec Evžen, kterej tam furt cpal vlajku jugoslávskou.
„Ty vole, tu ne!“ řveme na něj, protože Jugoši nejsou ani v RVHP, ani ve Varšavský smlouvě, takže jsou takový spíš revizionistický, polokapitalistický.
Avšak všemu tomu vévodila nástěnka. Visela hned u vchodu, aby si jí každej okamžitě všimnul, a byla obrovská. Tu měly na starosti ženský z kanceláře. Vzaly si štafličky, sundaly výzdobu ještě z VŘSR a začaly tam postupně přišpendlovat jak Gottwaldy, tak milicionáře a i na ty davy na Staromáku se místo našlo. K tomu nějaký hesla o vedoucí úloze KSČ a potom plakátky se zatatějma dělnickejma pěstma. Ženský to měly promyšlený chytře. Tu výzdobu k Únoru měly schovanou nejen z loňska, ale i z předloňska a ještě z před, před, před. Teď si daj do archivu VŘSR a na podzim ji tam jako najdou.
A to si představte, že dokonce i ty kluci elektrikářský se zvedli od svejch melouchů a vyšplhali na střechu, kde jsme měli obrovskou rudou hvězdu. Ta se musela nejen umejt, ale hlavně osadit novejma žárovkama, aby pak zářila do tmy jako jiný hvězdy na okolních fabrikách.
Ta výzdoba dílny měla samozřejmě taky svůj význam, protože její celkový vzhled hodnotila komise, která byla složená ze stranickýho výboru, kterej je u nás i závodním výborem ROH. A je jasný, že ta vítězná brigáda socprc bude náležitě oceněná. Loni to vyhrála nástrojárna a jeli za odměnu na exkurzi do plzeňskýho pivovaru, kde se ožrali jako ruský mužici, pozvraceli autobus, takže letos to bude asi něco mírnějšího. Jenom ne někam do mlíkárny!
Ale nemyslete si, že to jenom nějakým tím úklidem skončilo. Každej dopředu věděl, že když je Vítěznej únor, musej bejt i příslušný závazky. Samozřejmě ten hlavní, kolektivní vždycky vymyslel mistr, ale my se museli ještě zavázat k něčemu i osobně. Nejlepší to měli třeba ty, co chodili neustále pozdě. Ty tam jenom podepsali, že na počest Vítěznýho února začnou chodit včas. My ostatní to měli horší. Proto se vymejšlely takový věci, jako že svářeč bude kvalitněji svářet, soustružník lépe ošetřovat svůj stroj a děvčata z účtárny slíbily, že budou číst víc sovětský literatury. Podepsáno, schváleno, uloženo. Víc už to nikoho zajímat nebude.
A pak přišel ten slavný den.
První dorazili naši kluci milicionářský. No, kluci… Většinou to všechno byli kancelářský, a ty moc atletický a mladistvý postavy neměli. Zvlášť v těch novejch, ještě nažehlenejch maskáčích. Když byli všichni, naskákali do podnikovýho autobusu a šup na Staromák. Asi to tam budou organizovat, či co. Setkání pracujících s našima představitelama strany a vlády mělo bejt od jedenácti hodin a od nás tam odjela jásat celá konstrukce. Je zajímavý, že od jistý doby tam už radši neposílaj dělníky. Že prej jsou nespolehlivý. Já s tím souhlasím, protože chlapi od nás vždycky dali nenápadnou kličku, aby mohli co nejdřív zasednout v nějaký hospodě. Ženský z kanceláří na Staromák nesměly taky. Tady zase hrozilo to nebezpečí, že až uviděj ty mimořádně zásobený krámy, utrhnou se ze řetězu a Vítěznej únor, nevítěznej únor rozběhnou se do všech stran, aby ukořistily ještě nějaký ty mandarinky nebo aspoň maso na neděli.
Zkrátka, autobus s milicí i s vedením závodu odjel a my osaměli. První se zdejchnul mistr, že prej musí nutně něco projednat se soudruhy z družebního závodu. Aha!
Ale zároveň to bylo i znamení k volné zábavě. A proč ne, vždyť máme dneska svátek. Všechen pracující lid má přece svátek. A proto se může fušovat úplně v klidu, bez obav, že vás někdo přistihne. Pár chlapů hbitě vytáhlo ze šuplat různý polotovary a začalo je zušlechťovat. Dneska je potřeba cokoliv, protože náhradní díly nikdy nejsou. A při tom na těch našich karmách, wawkách, pračkách nebo trabantech se furt něco rozbíjí.
Já se líně prošel do vrátnice, jestli už pošta dovezla nějaký noviny. Jo, dovezla, ale už to bylo rozebraný, jenom tam zůstalo jedno Rudý právo. Vzal jsem si ho teda na dílnu a koukám, co číst. Co? Všechny stránky byly úplně stejný. Nadšeně psaný články věnovaný oslavě výročí, závazky kolektivů a ostravský horníci na počest Února zase vyrubali kus planety. Znuděně se teda rozhlédnu po dílně a zjistím, že partička do mariáše je už kompletní a po ostatních ani vidu ani slechu. Ha, zajiskří mi v hlavě a vydám se taky na zadní dvůr, kde jsou za skladem tajný vrátka, který vám umožní nenápadně z fabriky zmizet. Pak už stačí jen pár kroků a jste v útulný hospůdce, kde to už soudružsky žije. Samý montérky! Jsou tu samozřejmě i mý ztracený kámoši z dílny. Přisednu si a zapojím se do mimořádně úspěšný oslavy dnešního vítězství pracujícího lidu.
Domů jdu až navečer. Pomalu a rozvláčně. Ani jsem se nestačil převlíknout, ale to je fuk. Jak se tak rozhlížím, je nás takovejch víc. Začíná poletovat sníh, kterej mi občas spadne i do očí a já vidím všechno trochu rozmazaně. A v tomhle rozostření už nedokážu ani rozpoznat otlučenou omítku na barácích, ani rozkopaný chodníky, natož bláznivě poletující ženský od obchodu k obchodu. Naštěstí nezaregistruju ani dvojici příslušníků VB, který zrakem ostřížím pátrají v davu a vyhlížej si nějakou máničku, na který by si pak vybili svý mindráky. Já vlastně nevidím nic, už ani svou budoucnost. Já jsem jenom šťastnej, že se ten svátek tak poved, že to byl báječnej den, báječnej život, můj svět, můj domov.
Jo, tenkrát…
