Článek
Začalo další vyšetřování smrti Jana Masaryka
V poslední době proběhla tiskem informace, že Policie ČR opět otvírá případ smrti Jana Masaryka, a to na základě informací, které nám nově dodaly západní tajné služby. Případ bývalého ministra zahraničí se poprvé objektivně řešil v době Pražského jara a poté ještě třikrát. Dá se tedy tvrdit, že zatímco Spojené státy mají stále oficiálně nevyřešenou vraždu Johna Kennedyho, u nás jde o kauzu Jan Masaryk. Můžeme být pouze zvědavi, zda nové šetření určité vžité domněnky vyvrátí nebo potvrdí
Jan Masaryk byl jeden z nejpopulárnějších politiků první poloviny 20. století. Nešlo o to, že byl synem prezidenta Osvoboditele, jak se tenkrát psalo, ale hlavně byl člověkem. Člověkem v pravém slova smyslu, neboť jeho život nebyl nikdy procházkou růžovou zahradou.
Po maturitě na akademickém gymnáziu odjel v roce 1906 do USA, kde nejen dále studoval, ale v rámci tíživé finanční situace musel pracovat zpočátku jako technický úředník a později i jako dělník v chicagských železárnách. Po vypuknutí I. světové války se vrací do Čech, kde je mobilizován a za politickou činnost svého otce šikanován, a i několikrát vězněn. Po skončení války vstupuje již ve 33 letech do diplomatických služeb. Nejprve jako charge d´affaires ve Washingtonu, a poté je jmenován velvyslancem v Londýně. Po německé okupaci Československa se stává v londýnské vládě nejprve ministrem obrany a později ministrem zahraničních věcí, v kteréžto funkci zůstává až do osvobození vlasti a pak ještě déle, a to až do své smrti.
Bylo 10. března 1948.
Dne 10. března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život, naplněný pro vlast a národ, milovaný ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.
V důsledku své nemoci, spojené s nespavostí, rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení svého života skokem z okna svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce.
Tak pravila oficiální zpráva.
Těsně po 14. hodině zasedá i sněmovna, kde se ihned ujímá slova ministr vnitra Václav Nosek: „Na základě prvních výsledků zahájeného šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt… V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí, a podle zanechaného množství nedopalků z cigaret lze usuzovat, že tomu bylo tak i této noci. Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral v této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a z Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše vedlo společně k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu dnes kolem šesté hodiny ranní se odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde asi za půl hodiny byl nalezen již mrtev. Další šetření, jakož i soudní pitva, se provádějí.“
Mladá fronta otiskuje zprávy o pitvě již 12. března: Tělesné ostatky ministra zahraničních věcí dr.h.c. Jana Masaryka byly ve středu podrobeny soudní pitvě, kterou provedl profesor soudního lékařství na Karlově univerzitě dr. F. Hájek, a při které bylo zjištěno, že smrt nastala okamžitě po dopadu na zem.
Ó, jak byli tehdejší komunisté prozíraví. Ještě před výsledky samotné pitvy, před uzavřeným policejním vyšetřováním oznámili národu, potažmo celému světu, že ministr zahraničí Jan Masaryk spáchal sebevraždu.
Koho tím už tenkrát chtěli oblbnout? Vždyť co je na těchhle blábolech nelogické?
Všechno!
Proč by člověk v jedenašedesáti letech a při své korpulentní postavě šplhal na 160 cm vysoké okno v koupelně, když v ložnici byl rám vysoký pouze 60 cm?
Proč člověk tak důstojný vyskočil pouze v pyžamu a proč nezanechal dopis na rozloučenou, což zpravidla sebevrazi dělávají.
Proč skákal Jan Masaryk z koupelnového okna po zádech? Chcete-li spáchat sebevraždu, vždycky se budete vrhat smrti čelem vstříc. Janův obličej však nejevil nejmenších stop poranění. A náhodný pád… To bychom se znovu vraceli k výšce obou oken.
Takže co nám ti soudruzi utajili, co vlastně překroutili?
Tvrzení V. Noska o špatném Masarykově duševním stavu vylučuje svědectví bývalých komorníků J. Masaryka Václava Topinky a Bohumila Příhody, kteří oba shodně konstatují, že Masaryk byl stejně veselý jako jindy, liboval si při večeři a s oběma se srdečně rozloučil.
Rozhodně není nezajímavý ani pohled na to, jak ministr vnitra Nosek popisoval ve sněmovně průběh celé události. Sice konstatoval, že v popelníku bylo značné množství nedopalků, neuvedl však, že také z cigaret jiné značky, než jakou Masaryk kouřil.
Nosek s naprostou jistotou přednesl formulace nervové deprese, náhlé pominutí smyslů, nekontrolovatelný stav. Jak ale mohl vědět všechno tak jednoznačně, byl-li Masaryk osudné noci sám? A tohle soudruh ministr věděl pouhých osm hodin po Janově smrti, což je přinejmenším pozoruhodná rychlost. Proč nikdo z odpovědných pracovníků nezapochyboval o možnosti násilné smrti a neprověřoval i tuto alternativu. Proč bylo ihned po ruce tvrzení o sebevraždě?
Nosek tvrdí, že k osudnému momentu došlo v šest hodin ráno. Manželka V. Clementise Lída Clementisová však v březnu 1968 přiznává: Ve středu 10. března 1948 v půl páté ráno telefonoval vrátný z Černínského paláce, že dr. Jan Masaryk skočil z okna. Vlado a ministr vnitra Václav Nosek jeli na místo vozem. Na nočním stolku byly dvě knihy: otevřené stránky Dobrého vojáka Švejka a Bible.
Jenom tyhle indicie stačí k tomu, aby se průměrný policejní inspektor okresního formátu začal zabývat možností násilné smrti. V roce 1948 to nešlo.
Ale rok 1968, rok naděje, rok nových obzorů otevřel nejen archivy, ale i ústa některých svědků. Dostáváme se tedy pomalu ale jistě k teorii vraždy:
Úředník pasového oddělení ministerstva zahraničních věcí Pavel Straka měl žurnální službu, během níž pozdě v noci slyšel před Černínským palácem nezvyklý ruch motorových vozidel. V té době někdo vypnul telefonní linky a Straka nemohl opustit místnost, protože byla zvenčí uzavřena. V budově ministerstva vše ztichlo asi do dvou hodin ráno, kdy bylo slyšet odjíždějící vozidla. Telefony začaly fungovat a P. Straka našel ve vrátnici vyděšeného a bledého vrátného, který mu naznačil, aby se šel podívat do dvora. Tam, ve vzdálenosti asi dvou metrů od stěny, našel mrtvého člověka, který ležel na levé kyčli, nohy v kolenou trochu přikrčené, na prsou levou ruku pod sebou, pravou nataženou od těla, tváří na kamenné dlažbě. Vzal hlavu do dlaní a poznal Jana Masaryka…
Tohle tvrzení podporuje svědectví tehdejšího přednosty oblastní kriminální úřadovny v Praze dr. Zdenka Borkovce, který přijel na místo tragické události s policejním doktorem Teplým. Borkovec říká: Masarykova ložnice byla v neobyčejném nepořádku, v koupelně bylo rozbité sklo, na loži chyběly podušky a okno v koupelně bylo otevřeno. Jednoznačné stopy boje. Když se dr. Borkovec vrátil na nádvoří, byl tam již tehdejší státní tajemník dr. V. Clementis, šéf StB dr. Hora a náměstek ministra vnitra J. Veselý. Dr. Hora po příjezdu dr. Teplého rozhodl, že případ přebírá StB. Borkovec, který chtěl ve vyšetřování i přesto samostatně pokračovat, byl brzy „odhalen“ jako špión a Jindřich Veselý, jenž trval na exhumaci Masarykovy mrtvoly, prý později „zahynul při výslechu.“
To máme ale náhodiček, co? Samozřejmě že ani nevíme, jakou roli ve všem hrálo nechvalně známé 5. oddělení StB vedené Bedřichem Reicinem? Dospělo snad k podezření, že poté, co 6. března odjela Masarykova přítelkyně Marcie Daventropová, odejde do emigrace také Jan Masaryk? V Černínském paláci se prý potuloval i obávaný estébák Miroslav Pich-Tůma.
Anebo za smrtí Jana Masaryka stojí přímo NKDV? Organizace vraždy se připisuje například majoru Augustinu Schramovi, důstojníkovi skupiny NKDV, která na území ČSR pracovala za přísného utajení. Sám Schram byl pro jistotu zavražděn ještě v létě 1948.
Jaro 1968 spíše poodhalilo tajemno kolem smrti ministra zahraničí. Ale rok 1990 přinesl další fakta. Podezření na akci NKDV zde zesílilo. Toto podezření podpořila zejména rozvědčice Jelizaveta Paršina, která v jednom televizním dokumentu tvrdila, že zaslechla, jak se jeden z jejích kolegů chlubil účastí na ministrově vraždě. Její syn pak koncem osmdesátých let zaslal ruské redakci stanice Svobodná Evropa materiál, v němž dokumentoval večírky kolegů své matky. Na jednom z těchto bujarých setkání prý bývalí agenti NKDV Ilja Belkin a Alexandr Sudoplatov vzpomínali na časy v zlaté Prage a na práci na Janu Masarykovi.
A teď si tedy musíme položit zásadní otázku. Měli naši komunisté zájem na Masarykově smrti? Odpověď přesto všechno zní: Absolutně ne. Zvláště ještě v té době, protože on byl živým důkazem jejich „lidové a čestné“ politiky. Oni měli mezi sebou nejpopulárnějšího politika v zemi. On šel vlastně navenek s nimi. Jak se říkalo, v jednom šiku. Naopak, jeho smrt jim mohla v očích národa ublížit.
Mohl mít zájem na Masarykově smrti Stalin? Mohl, vždyť dokázal doma zlikvidovat zástupy svých potenciálních oponentů, a to většinou bez jakýchkoliv důkazů. Proč přiletěl 19. února 1948 z Moskvy jako Stalinův emisar specialista NKDV Valerián Zorin? Bylo to jenom kvůli puči, nebo Stalin nezapomněl na Janův výrok poté, co se vrátil z Moskvy po odmítnutí Marshallova plánu. Masaryk tehdy řekl: Odjížděl jsem jako ministr zahraničních věcí suverénní země a vracím se jako Stalinův pacholek.
Byli by naši komunističtí politici schopni krýt zločin NKDV? Ti politici, kteří ze Stalinova rozmaru zde o několik měsíců rozpoutali jak mezi svými oponenty, tak mezi anglickými piloty a později nakonec i mezi sebou obrovská jatka, ti toho schopni byli.
Museli být.
V době, kdy se komunistický tlak stále stupňoval, dlel Jan Masaryk ve Spojených národech v Americe, kde mu jeho američtí přátelé radili, aby se nevracel, že v ČSR dojde dříve či později k převratu. On se však vrátit musel, protože slíbil svému otci, že bude vždy po boku Beneše, že mu bude ze všech sil pomáhat. Doma upozorňoval demokratické ministry, že se blíží krize, ale ti se mu vysmáli.
A pak přišel Únor a začalo to. Typickým momentem bylo, že si toho na Západě téměř nikdo nepovšiml. V novinách se nic nepsalo, nikoho to nevzrušovalo, a to Masaryka ohromně štvalo. Podle něj si to Západ měl uvědomit. Prezident Beneš byl v té době navíc velmi nemocný a Jan ho chtěl podpořit ve všech směrech. Proto se rozhodli, že společně podají demisi a odejdou. Bohužel to nestihli udělat. V Praze to vřelo a situace byla o to nebezpečnější, že se do města stáhl pluk SNB, který byl připraven tvrdě zasáhnout. Za těchto okolností byl Beneš nucen rezignaci oddálit, protože nechtěl vystavovat lidi nebezpečí. Tehdy i Jan svou připravenou demisi roztrhal. Svou přítelkyni Marcii Davenportovou téměř násilím donutil, aby 6. března odjela do Londýna. Sám pak odmítá pozvání belgického premiéra a plánovanou cestu do Bruselu ruší.
Jan Masaryk musel tušit to obrovské nebezpečí hrnoucí se z Východu. Západ sice stále viděl v Sovětském svazu bývalého spojence, ale báťuška Stalin si již nechal od svých expertů spočítat, že jaderná válka mezi Východem a Západem musí vypuknout nejpozději v roce 1956.
Masarykovou smrtí měl být vyburcován svět, měl být probuzen národ. Svět pochopil, protože teprve po ní se začínají objevovat v západním tisku komentáře, které si uvědomovaly, co celý Únor znamená. Sám Churchill založil Společnost Jana Masaryka, postavili mu pomníček a pokřtili jeho jménem školu. A za rok vznikl Severoatlantický pakt.
U nás po Masarykovi už nepojmenovali ani školu, ani školku, natož nějakou ulici. Národ se tiše smířil se skutečností, ale také nezapomněl. Zrodil další generaci, a když ta na jaře 68 zvedla trochu hlavu, okamžitě ji Stalinovi pohrobci znovu důrazně ukázali, kde je její místo. V chlívku Velkého bratra.
Třetí i čtvrté vyšetřování se věnovalo spíše teorii a opíralo se o nejnovější trendy forenzní biomechaniky. V roce 2001 byl povolán profesor Jiří Straus, jenž podle polohy těla vyloučil náhodný pád z okna, jakožto i skok při pokusu o sebevraždu. Profesor Straus se snažil dokázat, že k pádu z okna došlo působením ještě jedné síly. Potvrdil tedy teorii vraždy.
V říjnu 2019 se Městské státní zastupitelství v Praze znovu snaží záhadu Masarykovy smrti vyřešit. S novou teorií přicházejí Jan Špička a Martin Čermák, kteří se pokusili modelovat Masarykův pád pomocí moderního softwaru Virthuman. Při zadání všech parametrů, počínaje váhou, výškou, zjištěnými poraněními i polohou těla na dlažbě, vynesl tento software takovýto verdikt: Osoba nemohla vypadnout z okna, nýbrž spadla z římsy vzdálena od okna koupelny asi jeden metr. Jelikož parapet není zase tak široký, aby se na něj vešel ještě někdo, je před pádem vyloučeno působení jiného člověka.
Takže sebevražda?
Nemohu se znovu ubránit té absurdní představě, jak postarší pán, ministr zahraničních věcí, Jan Masaryk v noci vyleze v pyžamu na římsu, po které se špacíruje jako nějaký akční hrdina. Ne, ne! Pokud by opravdu na té římse byl, musel před někým utíkat. Musel se snažit v panickém strachu zachránit před vrahem, který mu usiloval o život!
Vraťme se však k současnému vyšetřování celého případu. Dokumenty, které ministerstvo zahraničí získalo z archivů Francie, Velké Británie a Spojených států, jsou založené mimo jiné na svědectví komorníka Bohumila Příhody. To se zásadně liší od toho, které měl (musel) říct československým vyšetřovatelům. Ve změněné výpovědi Příhoda uvádí, že Masaryka navštívili v noci ještě tři muži, jejichž totožnost neměl možnost zjistit. Co však slyšel až dolů, byl rozčílený křik Jana Masaryka: „Tohle pro vás neudělám. Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle se stane jen přes mou mrtvolu!“
Za několik hodin byl náš ministr zahraničí nalezen na dlažbě nádvoří mrtev.
Zdali poslední šetření přinese nějaký konkrétní výsledek, se můžeme pouze dohadovat. Skutečnou pravdu by nám mohly prozradit pouze ruské archivy, jež jsou pro nás však nedobytnou pevností. Přesto bych si dovolil na závěr položit takovou malou kontrolní otázku: V které zemi se stalo poslední dobou padání z oken jakousi módní záležitostí?
Zkrátka, staré psy novým kouskům už nenaučíš.
Zdroje:
Revue Fórum, 8. března 2020/ Jan Jandourek, Jak zemřel Masaryk?
Svět v obrazech, duben 1948/ Jan Masaryk jak jsme ho znali
Lidové noviny, 10. ledna 2004/ Silvie Blechová, Masaryk udělal to, Palach/ rozhovor s Antonínem Sumem, Masarykovým osobním tajemníkem.
Lidové noviny, 10. ledna 2004/ Silvie Blechová, Záhada Masarykovy smrti
