Článek
Zvyk je železná košile
Již jako dítě jsem často toto přísloví slýchával a mé představy o něm se věkem samozřejmě měnily. V letech předškolních to byla hrůzná vidina, že by mi nějaký platnéř či brníř nakovali na tělo železnou košili, jež by nešla za žádnou cenu sundat. Viděl jsem se v roli dvojčete krále Ludvíka, jak ho coby muže se železnou maskou popsal sám Alexandre Dumas.
Jak však roky ubíhaly, já začal toto přísloví chápat správněji. Hlavně tehdy, kdy mi bylo mých vlastních zvyků, lépe řečeno zlozvyků, velmi zatěžko se zbavit. Zlozvyky rozhodně nespolečenské, jako mlaskání, popotahování, krkání či pouštění plynů jinými cestami, vás již brzy naučí dril školní, ba i předškolní výchovy. A zlozvyky, dalo by se říci daleko ušlechtilejší a pro nás i příjemnější, se z nás snaží léta vytřást naše manželky.
Já bych se však rád odkazu tohoto přísloví věnoval trochu vědečtěji. Snad bych se mohl i trochu zamotat do filozofie, sociologie a proč ne, i do politiky. K této myšlence mě kdysi přivedl fejeton Ondřeje Neffa, který ještě v normálních Lidových novinách vzpomínal na článek svého otce, Vladimíra, jenž psal o pokusu jistých vědců, kteří vytvořili v akváriu z průhledných skel jakousi trojúhelníkovou buňku. Poté do tohoto ohraničeného prostoru vpustili prvoky. A ti prvoci, jsouc blbí a nevědoucí, se v tomto trojúhelníkovém světě množili ostošest. Když jim však byla tato skla odejmuta a jim se otevřela cesta k většímu prostoru, k větší svobodě, oni, místo aby se šťastně rozutekli do všech možných koutů, jsouc stále blbí a nevědoucí, dále se vesele množili pouze v tom původním omezeném prostoru, jako by se vůbec nic nestalo.
A Ondřej Neff ještě pokračuje tím, že když byly zrušeny drátěné zátarasy a elektrické ploty na šumavské hranici, lesní zvěř tuto radostnou a všemi médii sledovanou událost vůbec nezaznamenala, pročež si každé stádo v poklidu žije pouze na své straně, kde se vesele pase, a pokud to jde, i rozmnožuje.
Zvyk je holt železná košile.
Důvtipný čtenář zajisté již tuší, kam vlastně mířím.
Hlavně pro nás byly odstraněny ostnaté dráty na hranicích, i nám bylo umožněno vstoupit v tom světovém zglobalizovaném akváriu na jiné cesty, prožívat život plněji, radovat se ze znovunabyté svobody.
Jenže zvyk je železná košile.
Kdo se celý život cpal jenom bůčkem, ten se jím bude cpát dál. Přece na stará kolena nebude jíst ty mořský fujtajbloviny!
Kdo celý život jezdil jenom na chalupu, ten už nikam jinam jezdit nebude. Proč se také škvařit někde u moře a pít drahé pivo ze štamprlí.
Kdo celý život kradl, ten krade vesele dál. Dál je věren sloganu, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Tito týpci se většinou uchytávají jak na komunální, tak i na nejvyšší úrovni naší politiky.
Kdo zpíval v pozoru internacionálu, ten jí zpívá dál a sovětské praporky (vždy vyvěšované při významných výročích) má připravené, vyprané a vyžehlené k případnému dalšímu použití.
Kdo byl nepřizpůsobivý, ten se nepřizpůsobí v žádném režimu. Kdo kouřil, bude kouřit dál. Alkoholik zůstane alkoholikem a prostitutka prostitutkou. Křivák už se nenarovná a dobrákovi zase zbudou jenom oči pro pláč.
To všechno ten zvyk, i když určité výjimky tu jsou: Občané, kteří kdysi, svátečně oblečení, s celou rodinou a manifestačně, chodili za komančů volit, aby je všichni komisaři dobře viděli, jsou dnes odvážnými revolucionáři, kteří rozmáchlým gestem celému světu oznamují svůj hrdinský čin, že na to všechno kašlou!
Soudruzi, již vzorně plnili své povinnosti vůči Velké straně, měli včas zaplacené příspěvky i zaslaná hlášení o chování svých sousedů, soudruzi, kteří prošli tolika školeními, kde jim bylo vbíjeno do hlavy tisíce frází o vedoucí úloze dělnické třídy a práce jako takové vůbec, náhle zjistili, že mají odjakživa pravicové smýšlení, což potvrdili okamžitým vstupem do některé vládní pravicové strany. A pokud ta jim v průběhu privatizací přidělila nějaký ten slušný podnik, stali se z nich okamžitě tak bezohlední továrníci, že by i Anglie 19. století záviděla.
I když snad ani tady o žádnou výjimku nejde. Kdo byl sobec, kariérista, vyžírka a de facto pěkná svině, ten je ochoten se přizpůsobit jakémukoliv režimu. Byl to už jeho takový zvyk. Za Němců zdravil na úřadech Heil Hitler, po válce okamžitě vstoupil do strany a ještě si navíc s kamarády navzájem stačili podepsat prohlášení o odbojové činnosti. Organizoval petice požadující smrt pro Horákovou, aby po lednu okamžitě pochopil i ten socialismus s lidskou tváří. Byl také první, kdo potom schválil vstup spřátelených vojsk a odsoudil poté i bandu ztroskotanců z Charty 77. Kdo jiný potom mohl mít tak osvědčený morální kredit založit v podniku, či přímo ve svém městě Občanské fórum, případně i za něj kandidovat do parlamentu.
Ano, ten, kdo umí vždy plout s proudem. Ten také nejprve volal: Havel na Hrad! aby posléze zjistil, že ten správný šéf bude Václav Klausů, neboť po jeho boku se daly dělat věci, o kterých se nám nesní ani dnes. Ano, nyní se naučil říkat ANO, a svému Andreji slíbil sloužit až do roztrhání těla.
Vždyť tak byl zvyklý po celý život…
Odstranili nám dráty i zátarasy, dokonce i ta průhledná skla, a my čekáme, co bude dál. Jsme přece tak zvyklí. Že jsme si v té zimě tenkrát zazvonili klíči už nás docela mrzí a připomínat někomu životní ideje Václava Havla je dnes přinejmenším nevkusné. Také proč? Všichni měli tenkrát plná ústa slibů. A co z toho? Vždyť nám absolutně nic nesplnili, nic nezařídili, nic nezměnili.
Možná že se příště dostanou k moci zase muži (i ženy) schopní všeho. Oni to teď zase slibují, že odstraní, poručí, zařídí, zorganizují, ohlídají, prostě nebude problém. A vy, lidičky, se klidně v tom ohrazeném akváriu vesele množte a do ničeho nám raději nekecejte.
Ale to my tady přece děláme. My vůbec nepotřebujeme větší prostor, větší svobodu. Vždyť i ty dráty tam klidně mohli být dál. Kdo by se také kam štval, do nějaké tramtárie.
A to nejsme prvoci…
My jsme jenom zvyklí!
