Článek
Ekonomická stránka
Bylo konstatováno, že Cikáni, kteří v ČR navštěvovali Zvláštní školu, po emigraci do Velké Británie zde bez problémů absolvují zdejší veřejné základní školy, ba často zde jsou za premianty, což českou společnost opět a znova usvědčuje z jejich diskriminace.
Možná to ale není ani tak dokladem diskriminace Cikánů v Čechách jako spíše prachbídné úrovně veřejného státního školství ve staré dobré Anglii, které zřejmě nemá úroveň ani českých Zvláštních škol!!!!!
Je-li tomu opravdu tak, vede nás to ke chmurným úvahám o ekonomické budoucnosti kolébky průmyslové revoluce, plynoucí z nekonkurenceschopnosti její ekonomiky v důsledku nedostatku kvalifikované pracovní síly – ale, je tomu opravdu tak? Bude mít Velká Británie a Evropa obecně v důsledku nedostatečné porodnosti (bez masivní migrace, že) nedostatek pracovních sil, kvalifikovaných pracovních sil?
Situace na trhu práce ve VB v roce 2.100 a leckde jinde a možná i dříve.
(Uváděná čísla budiž brána pouze orientačně, jde o podstatu situace, nikoli o přesnost, o přesná čísla aby bylo o co se hádat namísto podstaty, a také aby se to dobře počítalo, že? Rovněž pominu řadu minorit, které v tomto směru nejsou podstatné.)
Cca 50% společnosti jsou lidé mimo produktivní věk – děti, mládež (1/2) a důchodci (1/2). Druhých cca 50% jsou tedy lidé v produktivním věku – z nich už jenom 8% (z celku!) je ekonomicky činných ve výrobní sféře tj. vyprodukují vše hmotné co společnost, celá společnost!!!!, potřebuje k uspokojení svých často i přemrštěných hmotných potřeb, ano až tak daleko postoupila produktivita ekonomiky založené na „zahnívajícím kapitalismu“, více jak dvojnásobek 17% je ekonomicky činných v nevýrobní sféře tj. obchod, doprava, služby, zdravotnictví, školství, armáda, policie, volnočasové aktivity a podobně, ano i byrokracie, tj. celkem pouze 25% z celkové populace je ekonomicky aktivních, pouze 25% někde denně „zařezává“!
Zbylých cca 25% populace, celá polovina lidí v produktivním věku!!, objektivně není potřeba, tedy není potřeba – na straně produkce! Máme zde tedy 50% nezaměstnanost! Kde jsou ty časy, kdy to bylo hrozivých 10 nebo 15%. A to jsme už vyčerpali všechny nástroje jejího snižování – zkrátili jsme pracovní dobu na ještě únosné minimum (20 až 25 hodin týdně?), pochopitelně při zachování plného výdělku (jinak by to byl nesmysl), učitelé mají ve třídách běžně 10 dětí, atd., atp…….
Tito lidé jsou tedy ekonomicky nepotřební, avšak – opakuji a zdůrazňuji – pouze na straně produkce, nikoli na straně spotřeby!!!!!!!! A tady je jádro pudla, dostihla nás past kapitalistické produktivity a vědeckotechnické revoluce a k tomuto stavu spějeme už od dob průmyslové revoluce, a bude „hůř“ – aby to celé mohlo fungovat i nadále(idealistické úvahy (ideologické žvásty) o nutnosti změny chování a priorit společnosti, byť s nimi souzním, ponechávám stranou zcela záměrně), aby se „kola ekonomiky“ mohla dále točit, musí to všechno, hmotné i nehmotné, výrobky i služby, někdo spotřebovat, musí se zachovat rovnováha mezi produkční a kupní silou společnosti jako celku.Nemluvím o sociálním rozvrstvení, ale pouze o celkovém objemu. Zlořečené 1% bohatců vlastnících „polovinu zeměkoule“ to jaksi nevytrhne, i kdyby se „ukonzumovali“ k smrti.
Zde, teprve až zde, začíná dávat určitý smysl i ona prvotně šílená myšlenka na vyplácení „Zaručeného nepodmíněného příjmu“ (ZNP) každému jednotlivci (také jsem se prvotně zděsil co je to za šílený produkt levičáckého sociálního inženýrství, ale neodcházejte, vysvětlím), a co si kdo vydělá (či nevydělá) navíc, je „čistě jeho věc“. Stačí-li mu onen příjem, ona (všeobecná, rovná, sociální) dávka, je to čistě jeho věc – ovšem pozor, samozřejmě že přitom již neexistují starobní ani jiné důchody, nemocenská, podpora v nezaměstnanosti ani jakékoli sociální dávky! Bude to prostě tak jednoduché a přehledné, že by i „nejlepší ministr financí celé sluneční soustavy“, tedy Kalousek, měl radost.
Ono „co si kdo vydělá navíc“ bude samozřejmě řádně zdaněno a podobně (zdravotní pojištění), někde se musí brát prostředky na vyplácení onoho zaručeného minimálního příjmu, na školství, zdravotnictví ……., lze ovšem předpokládat, že kromě DPH a spotřebních daní, gro financování celého systému ponesou korporace. Korporace si to samozřejmě dají do nákladů a promítnou do cen, takže si to celé zaplatíme všichni, kruh se uzavírá, jako ostatně vždy.
Ale zpět k tématu. Čistě teoreticky, samozřejmě!, kdyby se těch ekonomicky neaktivních 25% v produktivním věku postřílelo, tak by se tím nic nevyřešilo neboť – musely by se zároveň o 25% snížit produkční kapacity, výrobní i nevýrobní, na to by ovšem zase stačilo méně lidí a tak stále dokola, limitně bychom se blížili k nule, mohli bychom se vystřílet.
Dále lze zároveň předpokládat a to je také podstatné, že stejné „kariérní rozložení“ platí i pro druhou polovinu společnosti – 50% důchodců tedy nikdy nepracovalo a zrovna tak 50% dětí nikdy pracovat nebude a vědí to, nedostali a nedostanou příležitost, i když by třeba i chtěli, ale neuspěli v konkurenci, nebyli dost schopní. Suma sumárum – polovina společnosti nepracuje, nikdy nepracovala a nikdy pracovat nebude! Samozřejmě to nelze takto schematizovat a zjednodušovat, ale víme, o čem je řeč, že? Ostatně, ještě to uvedeme na pravou míru.
A to nás vrací na začátek naší úvahy a položíme si otázku: jaké vzdělání potřebuje celoživotně nezaměstnaný „profesionální spotřebitel“? V podstatě, čistě technicky, i dnes postačí, bude-li gramotný! Celé jedné polovině společnosti zcela postačí holé základní vzdělání, tedy vypadnou-li v 15 z devítiletky, nebo možná dokonce v 11 z obecné školy! Vynakládat plošně veřejné prostředky na jejich další vzdělávání by bylo nesmyslné, samozřejmě chápáno čistě ekonomicky. Ostatně nic jim nebrání v individuálním samostudiu, neboť, jak praví klasik, „i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále“, že?
Základní povinná a pokud možno pro všechny stejná, školní docházka společnost víceméně jednou provždycky „rozpočítá“ na „prvý, druhý, prvý, druhý, ….“.
Jedna, dopředu neznámá polovina společnosti – ta chytřejší, nadanější, pracovitější a především ta rodinným prostředím lépe motivovaná – nalezne své aktivní společenské uplatnění, druhá nikoli. Práce bude za odměnu!
Drsná meritokracie na maximu. Jaké klima bude v takové společnosti dlouhodobě panovat, je ovšem silně problematické – existuje ale jiná možnost? Máte jinou lepší vizi? Sem s ní! Já se k tomu ale ještě dostanu.
Zaručený nepodmíněný příjem v podmínkách České republiky (pro ilustraci)
Řekněme 10.000,- měsíčně „čistá ruka“, ale mohlo by se začít i níže a pak to „zpevňovat“. To máme krát 7.500.000 lidí krát 12 měsíců v roce to máme celkem 900.000.000.000,- Kč za rok. Devět set miliard! Děsivá cifra. To je málem jeden roční státní rozpočet ČR. Ale –
· 1/3 tj. 300.000.000.000 se zase vrátí té pracující ¼ populace
· 1/3 tj. 300.000.000.000 se vyplatí v rámci důchodů, důchodce který měl důchod 15.000, bude mít nyní 10.000 zaručený příjem + 5.000 svůj doplatek důchodu, takže na tom vydělají pouze ti, kteří mají důchod nižší než 10.000, ale těch už dnes asi moc nebude, jinak se nic nezmění
· značná část zbylé 1/3 tj. 300.000.000 se už nyní vyplácí na přídavcích na děti, na podpory v nezaměstnanosti, na nemocenské, na příspěvky na bydlení, na nejrůznější dávky a sociální benefity
· a koneckonců společenským špičkám a lidem s vyšším společenským statusem nic nebrání se ZNP vzdát – od prezidenta, členů vlády, členů parlamentu, …………, Ústavního soudu, ……….. úspěšných podnikatelů, ……… bych to přímo očekával a patřilo by to nepochybně k „dobrému tónu“, pobírat ho by bylo u těchto lidí vnímáno jako nemravnost, ale je to na každém jednom člověku – a nemuselo by to být zas až tak zanedbatelné procento společnosti!, celé se to vlastně týká především nižší a nižší střední třídy
takže, se nám těch ohromujících 900 miliard scvrkne na maximálně 50 až 100 miliard vícenákladů oproti stávajícímu systému „sociálního“ státu. A to nepočítám administrativní úspory na obhospodařování důchodů, nemocenských, podpor v nezaměstnanosti, sociálních dávek, zdravotního pojištění ………………… otázka opět zní: co to bude dělat se společností. Nárok by byl prvotně automatický a pro všechny, ale s možností se ho vzdát a s možností v případě zhoršení své sociální situace se o nárok opět přihlásit.
Ale nyní se ještě jednou vraťme na začátek a to k meritu věci – 50% populace je v produktivním věku a z nich je na straně produkce třeba jen polovina a druhá polovina je trvale nezaměstnaná což ovšem znamená, že i polovina důchodců nikdy nepracovala a polovina dětí nikdy pracovat nebude. Takto řečeno je to skoro děs.
Ale, v původní úvaze je zásadní chyba, kterou nyní napravíme!
Nebude to totiž tak, že 25% celkové populace, tedy 1/2 lidí v produktivním věku, bude zaměstnáno na 100% a 25% celkové populace, tedy 1/2 lidí v produktivním věku, bude zaměstnáno na 0%.
Poznámka: pojem „zaměstnáno“ budiž chápán zcela obecně tedy jako „pracovně využito“.
Daleko spíše to bude tak, že například pouze 5% bude zaměstnáno na 100% (workoholici, kteří by pracovali i zadarmo, nebo ti kteří se chtějí stát miliardáři), pouze 10% na 0% (poustevníci, kteří nechtějí nic, ti kterým těch 10 tisíc bohatě stačí nebo lidé s dostatečnými vedlejšími příjmy) a 70% populace, tedy té v produktivním věku bude zaměstnáno částečně a to většinou víceméně po celý svůj produktivní život, nebo dle okamžité potřeby a poptávky, tu více, tu méně, tu vůbec. Prostě většině lidí k „Zaručenému nepodmíněnému příjmu“ přibude jejich aktuálnímu % zaměstnanosti přiměřený „Nezaručený podmíněný příjem“ tu vyšší tu nižší dle měnících se podmínek pracovního trhu a dle kvalifikace a okamžitých potřeb toho kterého jedince.
„Svět práce“, tedy svět práce vyspělých ekonomik, nebude rozdělen na dva ostře vymezené tábory, ale daleko spíše na dva více či méně marginální „extrémy“ a dominující přechodovou zónou lidí celoživotně se „poflakujících“ na částečném úvazku.
A to už je daleko méně znepokojující vize, ba řekl bych, že už je zcela přijatelná, ba více jak přijatelná! To se mi přímo líbí.
Rýsuje se nám zde vize společnosti, kdy zaměstnavatelé nebudou mít problém se zaměstnáváním nejenom mladých matek s malými dětmi na 50 či jakkoli % poměr, ale vlastně kohokoli, pro jehož odbornost má uplatnění pouze pár hodin týdně.
Zároveň to ovšem dosti zásadně mění i požadavky kladené na vzdělávací soustavu – i jedinec, který naplní jenom 20% své „životní pracovní doby“ na ni musí být přiměřeně kvalifikován. Samozřejmě, čím nižší to procento naplnění bude, tím bude jeho vzdělávání čistě ekonomicky vzato méně efektivní, ale fungování společnosti není jenom o efektivitě využití zdrojů a potenciálu, to je rozdíl mezi společností, státem a firmou. Je to jako třeba v zemědělství, které není jenom o produkci ale i o „údržbě krajiny“, o ekologii. Obdobně ve školství či zdravotnictví.
Zde je tedy má vize budoucnosti – „Zaručený nepodmíněný příjem“, jako jediná, jednoduchá, administrativně nenáročná, všeobecná sociální dávka zajišťující jednak minimální, opakuji a zdůrazňuji minimální, sociální potřeby každého jednotlivce, ale také a především, opakuji a zdůrazňuji, především dostatečnou minimální kupní sílu společnosti jako celku a zároveň flexibilní pracovní trh dávající možnost sdílení dnes jedné plné pracovní pozice nejenom dvěma, třemi ale dle potřeby i více pracovními silami nebo naopak úzce vymezené pracovní pozice vyžadující jen pár hodin týdně bez nutnosti takové pozice uměle kumulovat tak, aby naplnily jeden plný úvazek (nebo Smlouva o dílo apod.).
Nebo, kdysi ještě za bolševika jsem četl článek že, tuším ve Švýcarsku, sedí řezník doma, kouká na TV a podobně, zavolají mu z obchodu, že je třeba ihned rozbourat a naporcovat dodávku masa, on nakluše, odvede práci v rozsahu pár hodin a zase se vrátí domů. Takových smluvních vztahů může mít i několik – a říkal jsem si tenkrát, že i kdyby to měsíčně hodilo dost na živobytí, kdo by chtěl takhle fungovat – ale ze ZNP v zádech?, proč ne, že?
A máme zde ještě bonus, druhotný efekt. Konečně se vymaníme z poněkud nelogického paradoxu moderní doby, kdy navzdory enormní produktivitě ekonomiky jsou lidé trvale pod v podstatě zbytečným tlakem a nemají dostatečný prostor užívat plodů života – většina lidí by si mohla užívat „řecké (italské, ….) pohody“, „posedět pod cypřiši a popíjet ouzo“, aniž by se nesmyslně uráželi, že o nich někdo říká, že jsou lenoši. To se týká většiny, která chodí do práce kvůli výplatě, přitom workoholikům, pro které práce není nutné zlo, aby získali prostředky na živobytí, ale potřebou, nic nebrání se realizovat na 120%. Nemalý pak bude počet těch, kteří se budou částečně či plně věnovat společensky přínosným avšak málo výnosným či nespolehlivě výnosným aktivitám, aktivitám které by je samotné neuživily avšak ZNP jim bude „krýt záda“, bude to prostě takový systémový Maecenatus.
A nemusíme spřádat naprosto nesmyslné až idiotské „Davoské“ úvahy o nepotřebnosti druhé až osmé miliardy světové populace. Kdo by si kupoval a za co sedm osmin současné produkce takového Applu?!!!!!!
Cílem zavedení „Zaručeného nepodmíněného příjmu“ zde tedy není nějaké úsilí o sociální spravedlnost (co to proboha je?), ale zaprvé alespoň minimální koupěschopnost obyvatelstva na úrovni životního minima aby „se kola mohla točit“ a zadruhé vytvoření maximálně flexibilního pracovního trhu kdy většina pracovních sil pracuje na tu větší, tu menší částečný pracovní úvazek přičemž daňový a sociální systém to v podstatě nemusí nijak řešit. Samozřejmě, chce to důkladně domyslet, ve všech souvislostech a perspektivně třeba i v globálním měřítku.
A konečně, toho, že by se většině či dokonce nikomu nechtělo pracovat a spokojil by se s minimem, bych se zas až tak nebál – jednak existují lidé, které práce baví a naplňuje a i většina z většiny těch kteří do práce chodí z nutnosti a jen proto, aby se uživila, si k 10 tisícům ZNP ráda přivydělá dalších (dnes!) 5, 10, 15, 20, …… tisíc ve více či méně částečném či nepravidelném pracovním vytížení.
To jak moc se kdo přeorientuje na méně spotřební způsob života a bude hledat „duchovno“ namísto pouhého mrzkého konzumu je o něčem jiném a na každém jednom z nás.
Aby bylo jasno, i mě je proti srsti aby někdo, kdokoli dostával něco zadarmo, notabene aby to bylo vnímáno jako jeho nezadatelné právo – hovořím-li tedy o potřebě zavedení ZNP hovoří ze mě prostý pragmatismus. Ano, je to v podstatě amorální, tradicionalisticky, konzervativně nahlíženo, ale zde dostanou všichni a všichni stejně a bohatým koneckonců nic nebrání se ho vzdát.
Oblíbeným argumentem je dále tvrzení že sociální dávky nikoho nemotivují k aktivitě, k tomu aby si hledal práci. Tento argument je objektivně pravdivý, ale v tomto případě naprosto nesmyslný. Příjemce sociálních dávek si zcela logicky nehledá přivýdělek, a když ano tak „načerno“, protože by tím o ony dávky přišel. V případě ZNP, notabene všeobecného ZNP, k tomu nedojde, ba dokonce se očekává, že tak bude činit většina lidí!!!!!
To vše platí pochopitelně pouze pro vyspělé demokratické země s tržní ekonomikou, stávající či budoucí, pokud je ovšem nepřeválcuje středověký islám nebo autoritativní Čína – neboť tvrzení idiota, páně Francise Fukuyami („Konec dějin a poslední člověk“), že demokracie a tržní ekonomika v globále už prý zvítězily a jejich vynálezem byl prý dokonce ukončen vývoj společnosti je blábol všech blábolů a to hned dvojnásobný – ani to vítězství samo není vůbec jisté a i kdyby, tak jím nepochybně vývoj společnosti neskončí, jakkoli si ho nikdo nedovede představit, dokonce ani já natož Francis. Žádná „Poslední bitva vzplála“ totiž neexistuje.
Poznámka: kromě možnosti kdy polovina stávajících lidí v produktivním věku je trvale „na dávkách“ a možnosti se ZNP, je zde ještě možnost třetí – když 25% uživí 100% tak při plné zaměstnanosti na straně spotřeby potřebujeme 200% obyvatelstva a můžeme těch chybějících 750 milionů lidí do EÚ „dovézt“ ze Středního východu a Subsaharské Afriky – račte si vybrat!
A ještě jedna podstatná podmínka – toto ekonomicko–společenské uspořádání, má-li fungovat, musí být „nastoleno“ abych tak řekl „zprava“, z pragmatických pravicových pohnutek, jako snaha o racionální řešení, jako integrální omezení, jako svěrací kazajka příliš rozdováděného kapitalismu a nikoli jako emocionální levicová snaha o nastolování nějaké iluzorní sociální spravedlnosti.
Tolik tedy k otázce budoucího ekonomického systému, přesněji dominantního ekonomického systému, tedy vztahu práce a kapitálu – je jím jednoznačně i nadále ten starý dobrý „zahnívající“ kapitalismus.
Politická stránka
Tímto jsme se vypořádali se „zahnívajícím kapitalismem“ i se „socialismem“ včetně toho demokratického a nyní se vypořádáme ještě s demokracií jako takovou!
Všichni znají výrok sira Winstona že: „Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“ a mnozí s ním víceméně souhlasí. Je tedy až fascinující jak titíž lidé zatvrzele odmítají jakékoli úvahy či dokonce pokusy cokoli s „projevem levičácké rovnostářské pomatenosti 19. století“, tedy se „všeobecným rovným volebním právem“ něco dělat.
Toto je takový pokus.
Pojem sám je odvozen od řeckého démos, lid, vláda lidu – ale tou nebyla nikdy, není dnes, nikdy nebude a ani být nemůže a to hned z několika důvodů:
1. Demokracie v Řeckých polis nikdy a nikde nebyla skutečnou vládou lidu. Řecké městské státy byly založeny na celé řadě nezbytných hierarchií – k hlasování, k účasti na politické moci kvalifikoval majetek a vzdělání. Vždy to byla, dalo by se říci, kolektivní forma vlády společenských elit, vlastníků půdy a vzdělanců, bylo to takové rozšířené, hodně rozšířené, politbyro. Mezi doslovně a do všech důsledků chápanou demokracií a anarchií by v praxi de facto nebyl žádný rozdíl.
Tyto body definovaly svobodu a rovnost pro menšinu obyvatel, která měla dostatečný kapitál, vzdělání a půdu.
Podstatou polis (před Salamínou) nebyla rovnost pro všechny, nýbrž volba morální ctnosti pro všechny, prováděná konsenzem náležitě kvalifikovaných a obdařených mužů.
2. V Římské republice sice už měli volební právo všichni občané, všechen „Lid římský“, nejen Patriciové ale i Plebejci, ale senátoři se volili toliko s patricijů a dále se ukázalo jak je toto právo volit snadno na prodej a prodávali ho tak dlouho až ho ztratili.
3. To ostatně pozorujeme i dnes a nebudu zde mluvit o nepochybném vlivu majetku bohatých a vlivných jedinců, to by jistě bylo nošením dříví do lesa a to by se myslím i dalo udržet v rozumných mezích už jenom v zájmu oněch bohatých a vlivných, ale budu hovořit o druhé straně „sociální barikády“ – většina lidí je snadno „na prodej“, za „mísu šošovice“ tak jako v Římě, i dnes je většina lidí poměrně snadno manipulovatelná a popravdě řečeno není ani divu neboť mnohé problémy svým rozsahem a odborností přesahují možnosti i slušně vzdělaného jedince už jenom proto že on dost dobře nemůže každé s těch věcí věnovat dostatek času a úsilí aby se v nich zorientoval (proto ostatně máme demokracii zastupitelskou a nikoli přímou, ta se může uplatňovat pouze v malých komunitách, chce to ovšem „kvalitní lid(i)“), nemůže a ani nechce, chce žít a řešit své elementární osobní problémy, v právním prostředí které mu to umožní
4. většina lidí si zkrátka nechce vládnout, to je pouze chiméra a projev marnivosti levicových intelektuálů, většina lidí chce, ať se to komu jak chce, líbí či nelíbí, aby jim bylo rozumně, osvíceně, kvalifikovaně, moudře, ……… vládnuto! A to je kapku problém, že?
Autokratická forma vlády, jak věděl už Aristoteles, nemusí být nutně špatnou formou vlády, právě naopak a sveřepé udržování současné formy demokracie, postavené na defektním všeobecném rovném volebním právu je cestou do pekel. Demokracie v současné podobě nemá budoucnost!
Máme, jak já to vidím, čistě teoreticky, do budoucna v zásadě tři možnosti jak modifikovat stávající defektní systém všeobecného rovného volebního práva:
1. návrat ke kořenům – viz řecké polis, kteroužto formu ovšem předem vylučuji!
2. kuriální systém – neboli v podstatě stavovský stát
3. zavedení „Všeobecného progresivně (velmi progresivně?) diferencovaného volebního práva“ (viz samostatná stať)
A neb, jsme si rovni, ale ne vždy a ve všem, tečka. Nejsme si rovni schopnostmi, zásluhami a tedy ani zodpovědností za stav věcí a neměli bychom si tedy být rovni ani vlivem na tento stav věcí, tečka.
Dnešní nepřirozená a nezdravě rovnostářská forma bude tak nahrazena, vyloučíme-li první možnost, víceméně elitářskou formou demokracie založenou, v závislosti na zvoleném modelu volebního práva, na účasti všech občanů (tedy včetně hlupáků, „nevzdělanců“ a „vesnických vidláků“) avšak diferencovaně buď na skupinovém (volební kurie) nebo individuálním (hlasový koeficient dle jednoduchých kritérií, pouze heslovitě - vzdělání, majetek (výše odváděných daní) a společenské aktivity) principu.
Jak by asi fungovaly akciové společnosti, kdyby zde všichni akcionáři měli stejný jeden hlas bez ohledu na výši svého podílu?, a kdo ba do takového podniku vůbec majetkově lezl?
Takže, chcete-li zničit i ekonomiku, „zahnívající“ kapitalistickou ekonomiku, zaveďte rovné hlasovací právo akcionářů na valné hromadě. (Proboha, co jsem to řekl, je zde jistě dost blbců a pomatenců kteří by se toho mohli chytit, zapomeňte na to.)
