Článek
Přiznejme si to konečně, zlatou dobou tohoto národa, přesněji řečeno obyvatel zemí Koruny české, bylo 19. století, především jeho druhá polovina, v „žaláři národů“, za císaře pána, s přesahem do oné nešťastné Velké války. Hospodářsky to byla doba do té doby nevídaného rozmachu a prosperity. Politicky už to tak skvělé nebylo, starý pán už byl příliš starý a příliš konzervativní a doba na něj příliš hektická, ale nevěřte Haškovi, byl to zakuklený rusofil, bolševik a štváč.
Vylobovali jsme si na vítězných mocnostech povolení trhnou se z Rakousko-Uherska a vytvořit společný „stát Čechů a Slováků“ – Československo. Bohužel tento unitární stát národa Československého učinil z Němců, kterých bylo více jak Slováků o jejich ekonomické váze ani nemluvě, národnostní menšinu ve státě, který prostě nebyl jejich státem. Mělo to své plody a mělo to své příčiny.
Přitom řešení tu bylo. Sudetští Němci již v říjnu 1918 prakticky souběžně s ustavením Československa ustavili 4 územně správní celky s převahou německy hovořícího obyvatelstva – DEUTSCHBOHMEN, SUDETENLAND, NIEDEROSTERRAICH a OBEROSTERRAICH. Zakládali potřebné správní orgány a vydávali potřebné vyhlášky. Jediný problém těchto zcela oprávněných kroků naplňujících právo na sebeurčení byl v tom, že se tyto provincie měli připojit k Německému Rakousku a posléze k Německé republice.
To jsme pochopitelně nemohli akceptovat, ale po delším jednání Praha souhlasila s ustavením těchto samosprávných provincií, ovšem v rámci Československa. A nyní se staly dvě, zdůrazňuji dvě, ne jen jedna, chyby: němečtí představitelé to odmítli a my jsme to i přes toto odmítnutí měli i tak zavést. Uznat jimi jež vytvořené správní orgány, jejich personální obsazení a pravomoci (pochopitelně harmonizovat s právním řádem státu) tak, aby si své místní záležitosti mohli spravovat sami bez nutnosti dosazování českých úředníků („Tady to máte a koukejte se starat“!) a požadovat jejich zastoupení v centrálních státních institucích (parlament) odpovídající jejich postavení v rámci státu jakožto druhému nejpočetnějšímu a ekonomicky druhému nejsilnějšímu etniku. Jednalo by se prakticky o systém, který by umožnil namísto unitárního státu obdobným způsobem zapojit a emancipovat i Moravu, Slezsko a Horní Uhry, pardon chtěl jsem říci Slovensko, tedy defacto směřovat ke kantonálnímu systému. Ve Švýcarsku to funguje a Adolf tady neměl šanci. Věřím, že by Slováci i Němci (i přesto že by žili v Československu, a ne v Českoněmeckoslovensku) pociťovali daleko větší loajalitu ke SVÉMU státu. Doba byla krátká (20 let; různojazyční Švýcaři měli na vytvoření společné identity daleko více času) a podmínky nepříznivé (poválečný rozvrat a chaos, hospodářská krize, nástup fašismu a nacizmu a v dalších okolních státech to nebylo o moc lepší), ale rozhodně by to bývalo i po Adolfově nástupu fungovalo lépe.
Ovšem ještě lepší variantou by bývalo bylo vytvořit Předlitavsko, tedy společný stát Čechů (no dobrá, i Moravanů a Slezanů), Rakouských Němců, Rakušanů a Slovinců, možná navíc i se Slováky ale rozhodně naopak bez „východního ocasu“, bez Haliče a Bukoviny. Samozřejmě by politické postavení zemí Koruny české odpovídalo jejich dominanci ekonomické.
To, zda by tento společný stát Čechů, Rakouských Němců, Rakušanů, Slovinců a možná i Slováků byl federativní republikou nebo konstituční monarchií s Karlem v čele, by už nebylo zas až tak podstatné, ale já osobně bych upřednostnil 300letý, historicky zavedený a nezanedbatelný sebeidentifikační a sjednocující faktor společného „pána a vládce“.
