Článek
Essequibo, které je svou rozlohou asi dvakrát větší než celý zbytek Guyany, je kromě zlata, bauxitu a diamantů velmi bohaté na ropu, která se nachází v přilehlém Atlantském oceánu. Významného milníku bylo dosaženo v roce 1899, kdy byl region západně od stejnojmenné řeky Essequibo přiznán Guyaně v mezinárodní arbitráži. Venezuela však toto rozhodnutí několik desetiletí nerespektuje. Nová fáze sporu začala v květnu 2015, kdy americká ropná společnost ExxonMobil oznámila, že ve výlučné ekonomické zóně regionu našla obrovská naleziště ropy a plynu v komerční hodnotě přesahující 1 miliardu dolarů. Venezuelský prezident Nicolás Maduro následně podepsal dekret o prodloužení venezuelské námořní hranice. Poté Venezuela rozmístila své jednotky poblíž hranic, které sdílí s Guyanou v rámci „cvičení operačního nasazení.“ Obranné síly Guyany byly tehdy také v nejvyšší pohotovosti.
Nakonec konflikt v roce 2015 nepřerostl v nic vážného. Píše se však rok 2024 a situace mezi oběma zeměmi je opět vyhrocená. Ale změnilo se od té doby něco? Ano, především globální politická situace, která je mnohem napjatější. Změnila se však dramaticky i ekonomická situace v obou zemích. Zatímco Guyana je nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě díky rostoucímu exportu ropy, v současnosti produkuje 400 tisíc barelů denně, ale očekává se, že toto množství vzroste v příštích třech letech na 1 milion. Guyana má dle odhadů celkové zásoby asi 11 miliard barelů. Ekonomika by měla v zemi příštích 5 letech vyrůst o 118 %. Venezuela je na druhé straně v hluboké ekonomické krizi, která se od roku 2015 ještě zhoršila. Venezuela doplatila na svou závislost na exportu ropy, takže když cena za barel, která byla v roce 2014 přes 100 dolarů, klesla v roce 2016 pod 30 dolarů, ekonomika byla těžce zasažena. Objem exportu ropy se navíc postupně snižoval a zemi zachvátila hyperinflace, která v roce 2018 dosáhla astronomických 130 000 %. Loni však stále zůstala na 360 %. Zhruba 50 % populace tak nyní žije pod hranicí chudoby a dalších 7 milionů zemi opustilo. Ekonomice rozhodně neprospěly ani americké sankce. Za prezidenta Madura taktéž v zemi vzrostla autokracie.
Maduro referendum vyhlásil navzdory nelibosti nejen Guyany, ale i Mezinárodního soudního dvora. Učinil tak pravděpodobně proto, že chtěl přinést nové příjmy do zbídačeného státního rozpočtu a také odvrátit pozornost voličů od ekonomické krize před letošními prezidentskými volbami. Pro Madurův režim je klíčovým spojencem Rusko, které zemi v minulosti nabídlo nemalé půjčky a investovalo do energetického sektoru. Venezuela na oplátku nakoupila od Ruska velké množství zbraní a vojenského vybavení a zmodernizovala svoji armádu, která je nyní třetí největší v celé Jižní Americe a čítá více než 100 tisíc aktivních vojáků, což v porovnání s 3,4 tisíci guyanskými připomíná souboj Davida s Goliášem. Právě Rusku by se případný další ozbrojený konflikt hodil, protože by svět včetně USA, které jsou už od dob Monreovy doktríny na západní polokouli obzvláště háklivý, ještě více roztříštili svoji pozornost, která je již teď intenzivně zaměstnaná situací na Ukrajině a na Blízkém východě. Je však otázkou, jestli Putin může mít na Madura až takový vliv, protože přeci jen v posledních letech ekonomická podpora Ruska přeci jen slábla.
Přes to všechno se zatím zdá, že k ozbrojenému konfliktu nedojde. V polovině prosince obě země podepsaly prohlášení, že nebudou používat násilí. Důvodů, proč je konflikt nepravděpodobný, je ale více. Venezuela postupně získává zpět své diplomatické postavení a navázala diplomatický vztah s Kolumbií a Brazílie, a dokonce i Washington zrušil některé sankce, asi není nutné zmiňovat, že případná invaze by tyto vztahy výrazně narušila či přímo pohřbila. Země v regionu totiž mají zájem vyhnout se ozbrojenému konfliktu a vyzvaly obě země k jednání. Dokonce i Karibské společenství (CURACOM), které má dobré vztahy s Caracasem ukázalo, že je na straně Guyany. Válku si nepřeje ani Čína, která má 25% podíl v konsorciu ExxonMobile, které kontroluje těžbu ropy u pobřeží Essequiba. Velká Británie také projevila svou podporu, když její válečná loď dorazila ke břehům Guyany. Konflikt by ohrozil i exporty, které jsou pro ekonomiky obou zemí naprosto klíčové. Konfliktu nepomáhá ani terén, protože velkou část regionu tvoří husté lesy a bažiny a jediná silnice, která obě země spojuje, vede přes Brazílii, která jasně odmítá možnost využití svého území ke konfliktu a vyslala k hranicím své jednotky. Důležitou roli mohou hrát i USA, jakožto hlavní hegemon v makroregionu ale je otázkou, zda by do konfliktu zasáhly aktivně. Navíc Madurovi může jako odstrašující příklad sloužit Argentina, která se v 80. letech pokusila okupovat Falklandy a skončilo to fiaskem.
Zdroje: https://apnews.com/article/venezuela-guyana-brazil-military-essequibo-borderf1a425e6a42f63ab100961851947aac5.
https://media.defense.gov/2023/Apr/25/2003208200/-1/-1/0/3338.PDF
https://www.cfr.org/backgrounder/venezuela-crisis
https://www.cfr.org/backgrounder/venezuela-crisis
https://www.cnbc.com/2023/09/27/worlds-fastest-growing-economy-guyana-could-grow100percent-in-5-years.html.
