Článek
Prádelna byla stavba na dvoře rodinného domku. Domeček, dá-li se to tak nazvat o rozměrech zhruba 3×6 metrů, kam šíleně táhlo okny, a ještě více dveřmi. Bylo zde umístěno kde co, zahradním nářadím počínaje přes různý nepotřebný bordel a bramborami konče. A myšky, myšky tam byly také. Trůnil zde i malý motocykl pionýr, zvaný pařez.
Úplně vzadu v rohu stál starý, téměř rozpadlý sporák na tuhá paliva. Pro toho, kdo se chtěl zde vykoupat (jiná možnost nebyla), předmět nepostradatelný. Ještě velký prádelní hrnec a plechová vanička o délce tak 120 cm.
Na témže dvoře byla i studna, odkud se brala voda. Studna to byla mělká a tak se potřebná voda nabírala kýblem na železném háku na konci dřevěné násady.
Každou sobotu nastal rituál: nanosit vodu, zatopit ve sporáku, ohřát vodu a v té vaničce, ve které jsem si sotva klekl se vykoupat. Inu, šlo to. A vykoupaný v mraze přes dvůr doběhnout domů.
Po této zkušenosti z mého dětství i mládí miluju ty řeči, jak koupelny v paneláku byly příšerný. Ona ta koupelna v paneláku u mé tetičky, když mi bylo patnáct, byla pro mě, a nejen pro mě do té doby nepředstavitelný luxus.
