Článek
Sázet stromy jsem prý měl jako mladý. Já je sázel a docela dost jich bylo. A proč je sázím jako starý? Tak já vám to povím:
Okolo nás je spousta starých, dožívajících jabloní i hrušní. A velice často myslím na ty lidičky co je kdysi hodně dávno sázeli, a s láskou opečovávali, aniž by kolikrát přemýšleli, zda se dočkají plodů, nebo si odpočinou v jejich stínu. Ti lidé dávno odešli tam, kam dříve nebo později odejde každý, ale ty stromy zůstaly. Jistě věřili, že na jejich plodech si pochutnají jejich potomci. Nemohli tušit, že díky běhu dějin po mnoha létech ty plody sklízí někdo úplně jiný.
I na plodech těchto mnou zasazených stromů si možná jednou bude pochutnávat někdo úplně neznámý. Ano, sázím je nejen s tím, že se možná nějakých plodů dočkám, ale též jako poděkování těm mě neznámým lidičkám, kteří tu žili a pěstovali ty jabloně dávnou před námi.
A možná jednou po mnoha a mnoha létech až tyto dnes mladé stromky dožijí se najde někdo, kdo zasadí nové a vzpomene si na ty, kteří sázeli ty staré.
K čemu pomníky z neživého kamene? Vždyť ten strom je živá bytost a žije s námi.
Tak díky vy staré jabloně okolo nás. Díky za vaše plody, dřevo a také díky za to, že jste mě naučili pokoře. Protože s vámi odchází ten nejen mě dobře známý starý svět.
