Článek
Srdce na pásu
Malý kulturní šok jsem zažil letos na jaře po návratu z Thajska. Tam bylo zvykem, že člověk položil košík na pás, pokladní si z něj zboží vyndala sama a košík někam zmizel. Zákazník se o nic nestaral, nanejvýš ho pak někam uklidil. Bral jsem to jako naprostý automatismus.
Doma jsem šel poprvé nakoupit a ze zvyku jsem položil košík na pás. Prodavačka se do mě okamžitě pustila a dost nerudně mi oznámila, že si to mám vyskládat sám.
Nezmohl jsem se na nic jiného, než že jsem se začal smát.
„Ano, je vidět, že jsem zpátky doma, v Česku,“ povídám.
Nechápavě se na mě podívala.
„V Thajsku by se mi tohle nestalo.“
„A jak to tam dělají?“
„Jinak.“
Austrálie, rok 2000
Úplně stejný šok si pamatuju z roku 2000, kdy jsem se vrátil z tříměsíčního pobytu v Austrálii. Zase první nákup v samoobsluze. Otrávená mladá prodavačka, kterou jsem pozdravil, se na mě ani nepodívala, natož aby odpověděla.
V Austrálii přitom většina prodavačů stála a zdvořile se vás zeptala, jak se máte. Ten kontrast byl k nevydržení.
Proč jsme my takoví studení čumáci?
Španělsko: balení vody až do košíku
Teď jsme ve Španělsku a nakupování i suroviny jsou tu nebe a dudy. Jeden příklad za všechny. Chlapík u pokladny v Mercadoně pozdraví a opatrně vám skládá jeden kus zboží za druhým. A pak mě dorazí tím, že vezme celé balení vody a odnese mi ho zpátky do košíku.
Mohl by se na to vykašlat. V Česku by vás ještě seřvali, ať jim to podáte sami. Tady si vás váží. Většinou.
A nekončí to u pokladny. Sousedka ve výtahu se s vámi snaží mluvit, byť umí jen španělsky. Číšník se zeptá, odkud jste, zvlášť když zkusíte říct aspoň pár slov po jejich.
Kde se to v nás bere
Dlouho mi nedocházelo, kde se to v nás bere. Za komunismu nic nebylo a zákazník byl prosebník. Kdo rozhodoval o tom, komu se co prodá, byl králem a ještě na tom bohatl. Dávaly se úplatky, abyste vůbec něco dostali.
Absurdní, ale tak to fungovalo. A něco z toho v lidech zůstalo: neváží si zákazníka, který jim přinesl peníze.
V Thajsku naopak chápou, že jim zákazník přinesl peníze, ze kterých pak budou živi. Kamkoli jsme přišli, byla tam těžká přesilovka personálu a všichni se mohli přetrhnout, aby kolem vás skákali. Je mi jasné, že jejich úsměv není vždycky úplně pravý a nefalšovaný.
Jinak
Ale i ne úplně pravý úsměv je příjemnější než pravá otrávenost. A pozdrav nestojí nic, ani v Thajsku, ani v Austrálii, ani ve Španělsku.
Prodavačce jsem tenkrát na otázku, jak to dělají jinde, odpověděl jedním slovem. Jinak! Pořád si myslím, že to (ne)stačilo.
