Článek
Čas od času se mezi amatérskými spisovateli sci-fi literatury i běžnou veřejností objevuje dotaz, jak by vypadala obloha v období dinosaurů, dejme tomu pozdní svrchní křídy (tedy před přibližně 70 miliony let).[1] Astronomických záhad je tu dost. Existovala by alespoň některá dnes známá souhvězdí jako je Velká medvědice, Orion nebo třeba Labuť? Byl by Měsíc výrazně větší než dnes? Trvala by zatmění Slunce stejně dlouho a bylo by jich v průměru více než dnes? Kolik hvězd viditelných na současné obloze již tehdy existovalo a které mezitím zanikly? Změnila by se výrazně orientace pásu Mléčné dráhy? Zkrátka jak vypadala obloha nad hlavou neptačích druhohorních dinosaurů? Férové je hned na úvod poznamenat, že nemáme sebemenší ponětí, alespoň co se podoby tehdejších souhvězdí týče. Sebedokonalejší program na výpočet pohybu hvězd nedokáže jít tak hluboko do minulosti, aby reálně vykreslil oblohu křídového světa (ne že by se o to skalní fanoušci populárního programu Stellarium alespoň nepokoušeli).
Víme jen tolik, že některé hvězdy (jako třeba extrémně horký modrý nadobr Rigel z Oriona s pouhými asi 8 miliony let) tehdy neexistovaly, zatímco jiné (například oranžový obr Pollux v Blížencích s více než 700 miliony let) již ano.[2] Otevřená hvězdokupa Plejády nedaleko hlavy souhvězdí Býka vznikla právě v době jednoho z největších evolučních rozkvětů dinosaurů, přibližně před 115 miliony let.[3] Víme také, že den byl koncem křídy před zhruba 75 miliony let asi o 20 minut kratší než dnes a rok tak měl zhruba 372 dní.[4] Jak se to ale má s onou velikostí Měsíce, který by údajně byl vidět až o čtvrtinu větší než dnes? Tento zajímavý „poznatek“ jsme mohli zaznamenat například v televizním seriálu Terra Nova z roku 2011, vyprávějícím o skupině lidí z 22. století, prchajících časovým portálem před zničeným světem nedaleké budoucnosti do hodně daleké pozdně křídové minulosti.
Eoraptor lunensis žil zhruba před 231 miliony let, v době pozdního triasu. Tehdy vypadala obloha jinak, žádná současná souhvězdí bychom na ní nenašli.
Takže – byl Měsíc vysoko nad hlavami dinosaurů skutečně gigantický? Samozřejmě jde o holý nesmysl, jak ukazuje například výzkum přírůstků na fosilních korálech a tzv. přílivových rytmitech. Náš jediný přirozený satelit byl totiž v období končící křídy jen zhruba o 2000 kilometrů blíže než dnes, což představuje rozdíl pouze 0,5 %.[5] Vzhledem k tomu, že Měsíc má nyní úhlovou velikost kolísající podle jeho vzdálenosti od Země mezi 29,4′ a 34,1′ (úhlovými minutami), v oněch dávných dobách by se při úplňku jevil jako kotouč o velikosti pouze zhruba o 10″ (úhlových vteřin) větší než dnes. To je ale přibližně jen desetina hodnoty, rozpoznatelné zdravým lidským okem! Křídový Měsíc tedy nebyl vůbec gigantický, jeho větší rozměry (resp. tehdejší menší vzdálenost od Země) bychom bez dalekohledu nebo moderních měřících zařízení dokonce vůbec nerozpoznali.
Abychom jej viděli na nebi opravdu v obřích rozměrech, museli bychom mnohem dále do minulosti, přinejmenším do období prekambria před 900 miliony let (kdy byl k Zemi asi o 40 000 km, tedy o celou desetinu současné vzdálenosti, blíže než dnes). V té době byl ale povrch pevnin naší planety ještě pustý a zřejmě i bez života.[6] Největší Měsíc na obloze bychom ale pochopitelně viděli až v době krátce po jeho zformování (resp. srážce s hypotetickou proto-planetou Theiou) před 4,51 až 4,42 miliardy let, kdy byl od Země vzdálen jen asi 16 000 až 22 000 kilometrů.[7] V oné pradávné době by měl Měsíc v úplňku úhlový průměr přibližně 11° (jedenáct úhlových stupňů)! Ten pohled by byl skutečně dech beroucí, protože takový Měsíc by byl ve zdánlivém průměru dvacetkrát větší než současný – odpovídal by například velikosti „korby“ Velkého vozu. Po nepříliš hezké nachově zbarvené obloze s prvotní atmosférou by se navíc náš jediný přirozený satelit pohyboval velmi rychle – vždyť Země se v té době údajně otočila kolem své osy za pouhých 6 hodin a rok měl přesně 1454 solárních dní![8]
---------
Reference:
[1] Renne, P. R.; et al. (2013). Time scales of critical events around the Cretaceous-Paleogene boundary. Science. 339 (6120): 684–688.
[2] Takeda, Y.; Sato, B.; Murata, D. (2008). Stellar parameters and elemental abundances of late-G giants. Publications of the Astronomical Society of Japan. 60 (4): 781–802.
[3] Ushomirsky, G.; et al. (1998). Light-Element Depletion in Contracting Brown Dwarfs and Pre-Main-Sequence Stars. Astrophysical Journal. 497 (1): 253–266.
[4] de Winter, N. J.; et al. (2020). Subdaily‐Scale Chemical Variability in a Torreites Sanchezi Rudist Shell: Implications for Rudist Paleobiology and the Cretaceous Day‐Night Cycle. Paleoceanography and Paleoclimatology. 35 (2): e2019PA003723.
[5] Meyers, S. R.; Malinverno, A. (2018). Proterozoic Milankovitch cycles and the history of the solar system. Proceedings of the National Academy of Science. 115 (25): 201717689.
[6] Turner, E. C. (2021). Possible poriferan body fossils in early Neoproterozoic microbial reefs. Nature. 596 (7870): 87–91.
[7] Barboni, M.; et al. (2017). Early formation of the Moon 4.51 billion years ago. Science Advances. 3 (1): e1602365.
[8] Azarevich, L. d.; Vanina L.; Azarevich, M. (2017). Lunar recession encoded in tidal rhythmites: a selective overview with examples from Argentina. Geo-Marine Letters. 37: 333-344.
---------
Poznámky:
Pojem „neptačí“ dinosaurus je zde na místě – moderní kladistická systematika totiž za dinosaury považuje i všechny současné ptáky. Ptáci jsou dle tohoto třídění poslední přežívající maniraptorní teropodní dinosauři.
Dnes se Měsíc vzdaluje od Země rychlostí 3,82 cm/rok, podrobný výzkum fosilních korálů však ukázal, že v průběhu geologického času byla tato rychlost podstatně menší (za posledních 620 milionů let činila v průměru jen 2,17 cm/rok).
---------
Odkazy:
---------
