Článek
Lidé v době před vědeckou revolucí neměli příliš možností, jak vysvětlit různé projevy okolní přírody na racionálním základě. Není tedy divu, že po staletí žili v zajetí různých pověr, lidových mýtů a folklóru, který je stejně tak půvabný, jako úsměvný. Obvykle si představujeme, že jevy jako zemětřesení, záplavy, pozorování komet nebo padající meteority byly lidmi ve starověku a středověku interpretovány pouze jako zlá znamení a projev božího hněvu. Ve skutečnosti byl ale postoj tehdejších pozorovatelů přírody mnohem různorodější a barvitější.
---------
Zvládání katastrof ve středověku
Jak jednou napsal anglický filozof Thomas Hobbes, život ve středověku byl „ošklivý, brutální a krátký.“ Tento výmluvný popis plně odpovídá běžnému pojetí tohoto období, které vnímáme jako dobu špíny, morů a pověr. Ve skutečnosti ale byla evropská středověká společnost poměrně dobře organizovaná a dokázala pružně reagovat i na nenadálé přírodní katastrofy. Když nastaly záplavy, pandemie nebo hladomor, spoléhali obyvatelé na rychlá opatření panovníků a církevních organizací s charitativní činností. Nedávno publikovali dva britští historikové studii, která ukazuje, že v průběhu let 1000 až 1500 zemřelo v Evropě asi 250 000 až 500 000 osob vinou přírodních katastrof, nepočítaje epidemie moru a války. To je ale přitom překvapivě malé číslo, i když celková populace starého kontinentu tehdy činila přibližně jen 70 milionů lidí.
Výzkum dobových pramenů také ukazuje, že v případě přírodních katastrof obvykle přebírali panovnickou pravomoc místní šlechtici, místodržící či majitelé pozemků, kteří například v italských městech zřizovali záchranné akce, budování provizorních mostů, dodávky obilí do sýpek, jakési azylové domy pro oběti záplav či zemětřesení, a dokonce i zakládání komisí pro opravy, stavbu povodňových bariér nebo úlevy od daní postiženým. To vše již nejpozději v průběhu 14. století (například při záplavách ve Florencii roku 1333). Ostatně víme, že již v antickém Římě byly podobné „záchranné akce“ organizovány. Například po erupci sopky Vesuv, která roku 79 n. l. pohřbila města Pompeje, Herculaneum a Stabiae, podnikal císař Titus akce na záchranu a zaopatření postižených přeživších. Také středověký člověk byl na přírodní katastrofy alespoň v některých případech dobře připraven a dokázal jim čelit. Jak ale vnímal ony děsivé „rány osudu?“
---------
Lesy, řeky a fosilie
„Příroda“ ve středověkém pojetí nebyla jen onou člověkem nekultivovanou částí okolního světa, šlo o mnohem širší pojem. Příroda zahrnovala také veškeré okolní děje, vztahy mezi bohem (božstvy) a živými bytostmi a veškeré vysvětlení podstaty univerza i života jako takového. Ta byla závislá na mytologickém a později zejména náboženském základě, vysvětlujícím původ člověka a jeho místo v přírodě či vesmíru. Kromě božstev hrály významnou roli v chápání přírody člověkem ve starověku i středověku také mýtické bytosti jako jsou duchové, elfové, skřítci, draci, obři a mnozí další. Tyto bytosti pak byly podle víry běžných lidí zodpovědné za změny počasí, neúrodu, nemoci, podivné chování zvířat nebo přírodní katastrofy. Víru v obry a draky po staletí udržovaly občasné objevy zkamenělých pozůstatků velkých pleistocénních savců, objevované v jeskyních i jiných náhodně odkrytých nalezištích. Takovým příkladem z našeho území je třeba Předmostí u Přerova, kde již nejpozději v polovině 16. století objevovali místní obyvatelé kosti mamutů. Ty byly tehdy interpretovány jako pozůstatky biblických obrů, o kterých se zmiňovaly některé pasáže v Písmu svatém. Zkameněliny různých bezobratlých živočichů (druhohorní hlavonožci amoniti a belemniti, fosilní ústřice ad.) byly po staletí sbírány a využívány k rozmanitým účelům, od zdobení a výroby talismanů pro štěstí až po domnělou ochranu proti uštknutí nebo uhranutí domácího dobytka.
Z původního strachu z hlubokých a neprostupných lesů v průběhu středověku se s rostoucí populací a šířícím se zemědělstvím postupně objevoval jiný vztah – les byl vnímán jako zdroj potřebného dřeva, ale také jako nezbytný prvek pro zpevnění půdy a přirozená ochrana před lavinami a bouřemi. Proto začaly být lesy spolu s tím, jak rozšiřování zemědělské půdy jejich plochu zmenšovalo, na mnoha místech chráněny přímo majiteli půdy nebo samotným panovníkem (ostatně šlechta ráda v lesích lovila). Velký význam měly také řeky, které představovaly nejsnadnější způsob transportu, poskytovaly pitnou vodu, vodu na vaření či osobní hygienu a v neposlední řadě i vodu pro hašení požárů z velké části dřevěných středověkých měst. Přisuzování magických atributů lesům, řekám či moři se postupně proměňovalo v jakýsi více praktický a všední vztah, kdy člověk z těchto přírodních prvků získával materiál a potravu pro svoji obživu. Když pak ale došlo k přírodní katastrofě, středověký člověk byl stejně jako dnes zastižen zcela nepřipravený, vystrašený a mnohdy zcela bezmocný.
---------
Velká kometa, prvně objevená dalekohledem 14. listopadu 1680, byla pro většinu tehdejších pozorovatelů velkou záhadou.
---------
Zemětřesení
Jedním z nejobávanějších přírodních jevů je již odedávna zemětřesení. Jejich historický výskyt máme dobře zmapovaný díky přesným a výmluvným záznamům z kronik. Podle Bible byly tyto otřesy zemské kůry spojené s ukřižováním Ježíše Krista a oznamovaly příchod apokalypsy. Dobře zdokumentované je například zemětřesení z 25. ledna 1348, jehož epicentrum leželo na území dnešního Rakouska. Bylo velmi silné a zaznamenali jej i v oblasti dnešní jižní Moravy. V Itálii způsobily otřesy padání budov a všeobecnou paniku. Trvaly velmi krátce, jen asi dvě minuty – to víme díky písemné zprávě jistého Giovanniho da Parmy z Trenta, který stihl v jeho průběhu odříkat třikrát Otčenáš a třikrát Ave Maria. Jedno z nejpůsobivějších svědectví zanechal Francesco Petrarca, který v době zemětřesení seděl v knihovně ve Veroně. Popisuje, jak se setmělo, knihy na polici narážely do sebe a padaly z regálů. Když vyběhl ven z budovy, chodník na ulici se pod ním chvěl a lidé v panice pobíhali sem a tam. Jejich tváře byly sinalé a v očích se jim zračila hrůza.
V kronice Annales S. Stephani Frisigenses zase najdeme zmínku o tom, jak při otřesech půdy lidé ve Freisingu „klopýtali ulicemi a jevili dojem, že jsou zbaveni rozumu; jiní měli potíže udržet se vůbec na nohách.“ Některé prameny uvádějí, že v mnoha městech bily při otřesech zvony na poplach. Zemětřesení bylo obvykle vysvětlováno jako trest za hříchy, špatné znamení, oznámení příchodu konce světa nebo biblické apokalypsy. Není divu, že se mnozí lidé modlili, zpytovali své hříchy a spínali ruce. Věřilo se také, že v průběhu zemětřesení nebo krátce po něm se dějí zázraky – plyny vycházející ze země měly například údajnou moc proměnit člověka v jakékoliv zvíře a zvířata zase v solné sloupy nebo kámen. Tyto názory zřejmě vycházely z objevů různých fosilií a minerálů v rozpraskaných horninách. Největší zemětřesení, které známe například z Číny a Japonska, však byly ještě mnohem ničivější a podle dostupných údajů mají na svědomí i stovky tisíc životů.
---------
Morové epidemie
Ve stejném roce jako zmíněné zemětřesení, tedy v roce 1348, propukl v Evropě mor, který nakonec vyhubil asi třetinu populace na kontinentu. Strašlivá nákaza se z Krymu rozšířila přes přístavy ve Středomoří a brzy zasáhla většinu západní Evropy. Nebudeme se zde zabývat průběhem této epidemie, ta již byla zmapována jinde. Zde nás zajímají spíše reakce a vysvětlení lidí tehdejší doby. Mor byl nejčastěji interpretován jako boží odpověď na nekonečnou řadu lidských hříchů, šlo vlastně o jakýsi „otcovský trest“ nezbednému dítěti. Kněží v jeho průběhu často citovali pasáže ze Starého zákona a kritizovali prostituci, sodomii, zálibu v luxusu, ztrátu pobožnosti a další neřesti, které měly tento strašný trest na lidstvo přivolat. Vědci a lékaři se zase obraceli k nadpřirozeným silám, které měly řádění nemoci vysvětlit.
V době před vynálezem mikroskopu nemohli mít tušení, jak se choroba šíří, a tak se obraceli k tajemnému vlivu hvězd, „zkaženému“ vzduchu, ale také dalším astronomickým nebo meteorologickým úkazům – duze, oblačnosti, mlze, výkyvům počasí, kometám a meteorům. Také domněle nadměrný výskyt žab a ropuch, kobylek nebo myší byl považován za náznak božího hněvu. Lidé se snažili odvrátit mor osobní pobožností a morálním chováním, aristokraté se okázale zbavovali luxusu a chudí se měnili ve flagelanty. Bohatí odkazovali svůj majetek kostelům a klášterům, zatímco města hromadně zakazovala prostituci a další do té doby tolerované neřesti. Ale to nestačilo. Místní autority organizovaly zbožné průvody a náboženská procesí, nařizovaly svěcení Nedělí a vydávaly přísné zákazy mnoha aktivit. Jak dnes dobře víme, žádné z těchto opatření nemělo šanci na úspěch. Podobně tomu bylo i u dalších morových epidemií, a to až do vzniku vědeckého povědomí o mikrobech o několik století později.
---------
Vlasatice a padající kameny
Jak již bylo uvedeno, mezi nejobávanější znamení na obloze patřily vlasatice, tedy komety. Ve skutečnosti se jedná o několikakilometrová ledovo-kamenná tělesa, obíhající kolem Slunce po výstředných drahách. Na obloze se jasné komety objevují v průměru jen jednou za několik desítek let. Nejznámější je nepochybně Hallyeova kometa, která se vrací do přízemí vždy jednou za 76 let (její další přílet je očekáván roku 2061). Ve středověku byly komety interpretovány jako symbol přicházejícího neštěstí, morové epidemie, válek nebo přírodních katastrof. V 16. století si někteří lidé povšimli, že komety mají ohony ve tvaru turecké šavle, což mělo velmi zřejmé implikace pro jejich očekávání dalších událostí. Mezi nejznámější případy patří i Velká kometa, která na nebi zazářila roku 1618 a podle mnohých předznamenávala počátek Třicetileté války. Na obloze se objevila 6. září a vydržela až do 25. září, tedy bezmála tři týdny. Protože byla neobyčejně jasná, byl jí přisuzován velký význam.
Méně známým fenoménem jsou také dopady meteoritů. V průběhu středověku existují kusé informace o dopadech kosmických těles, z nichž mezi nejvýznamnější patří pozorování pádu meteoritu u Ensisheimu (tehdy Přední Rakousy, dnes Francie) dne 7. listopadu 1492. O této události se dochovaly písemné záznamy, které ji popisují jako velmi neobvyklý úkaz, jenž vyděsil a přilákal mnoho obyvatel hradbami ohrazeného Ensisheimu i okolních vsí. Těleso v podobě jasného bolidu bylo vidět až na vzdálenost 150 kilometrů od místa dopadu, kterým bylo obilné pole nedaleko tohoto alsaského města. Meteorit přibližně trojúhelníkového tvaru vyhloubil v zemi metr hlubokou jámu a o jeho pádu sepsal pojednání například německý satirik Sebastian Brandt (1457/8 – 1521), skicu bolidu pak vytvořil významný malíř Albrecht Dürer (1471 – 1528). Událost se od mnoha podobných liší tím, že v tomto případě máme stále k dispozici i velkou část dopadnuvšího meteoritu. Již o dva roky dříve (1490) se odehrála událost, která může být prvním a nejtragičtějším případem úmrtí při dopadu vesmírných těles. Prameny ji kladou do března nebo dubna zmíněného roku v oblasti dnešní prefektury Čching-jang v provincii Kan-su (východ Číny) a podle historických pramenů při ní došlo k velkým ztrátám na životech. Některé údaje mluví až o více než 10 000 obětech, to ale moderní věda dosud s jistotou nepotvrdila. Nepochybné je, že i ve středověku ovlivňovaly každodenní život člověka přírodní fenomény, které těžký životní úděl našich předků zpestřovaly, někdy usnadňovaly, obvykle ale naopak značně ztěžovaly. I v dnešní přetechnizované době jsme stále jen malou součástí ohromného přírodního celku, a na to bychom ani ve 21. století neměli zapomínat.
---------
Prameny:
Cílek, V. (2006). Tsunami je stále s námi : eseje o klimatu, společnosti a katastrofách. Alfa Publishing, 344 str.
Gregorová, R. (2006). Příběhy zkamenělin. Moravské zemské muzeum, 125 str.
McNab, C. (2010). Největší katastrofy v dějinách lidstva. Brána, 160 str.
Tuček, K. (1981). Meteority a jejich výskyty v Československu. Academia, 272 str.
Železný, V. (1986). Návraty první dámy: O kometě Halleyově i těch druhých. Panorama, 432 str.
---------
