Článek
Ani letos nebude v průběhu vánočních svátků chybět související dinosauří tématika. A co může souviset s těmito nejvýznamnějšími svátky roku víc, než právě „vánoční“ dinosaurus druhu Saturnalia tupiniquim? Tedy abychom to nepřehnali - tento starobylý brazilský sauropodomorf (starší a vzdálený příbuzný obřích apatosaurů, brachiosaurů a argentinosaurů) nesouvisí s Vánoci přímo. Dostal pouze rodové jméno Saturnalia na základě skutečnosti, že jeho fosilie byly objeveny v období svátků, kterým staří Římané říkali saturnálie. Ty byly slaveny v období od 17. do 23. prosince a časově tak předcházely pozdějším křesťanským Vánocům. Římané je slavili na počest boha Saturna, proto se konaly zejména v chrámu tohoto boha. Součástí těchto svátků byly i oběti, pijácké orgie, karnevaly a večírky. Otroci se v tyto dny stávali rovnými se svými pány a tato tradice je někdy oživována například i na současných vysokých školách (kdy si profesoři v předvánočním čase mění nakrátko role se svými studenty). Ačkoliv vánoční svátky nemusí být přímým „následníkem“ saturnálií, časová vazba i další pojítka (při saturnáliích se lidé rovněž navzájem obdarovávali) je zde poměrně silná a zřejmá. Saturnálii (tu triasovou) tedy můžeme směle označit za „nejvánočnějšího“ ze všech dosud popsaných druhohorních dinosaurů. Představme si ji nyní blíže.
Jednou z největších zajímavostí je, že se jedná o nejstaršího prokazatelně datovaného dinosaura, a to například spolu s rodem Staurikosaurus, který mohl být zároveň jejím hlavním predátorem. Fosilie tohoto vývojově primitivního sauropodomorfa byly objeveny roku 1998 v lokalitě Sanga da Alemoa (Wald Sanga) ve státě Rio Grande do Sul. Geologické stáří saturnálie v rámci sedimentů souvrství Santa Maria totiž činí celých 233,2 milionu let (věk karn, raný svrchní trias).[1] Nepřekvapí tedy, že se jedná o velice archaický, vývojově primitivní druh dinosaura. Kromě zmíněného brazilského souvrství byly fosilie velmi podobného dinosaura coby nekompletně zachované stehenní kosti objeveny také na území afrického Zimbabwe (geologické souvrství Pebbly Arkose, stáří 235 až 222 milionů let).[2] Mohlo se tedy jednat o značně rozšířený rod dinosaura, který se poměrně volně pohyboval po pevninách tehdejšího superkontinentu Pangea. Formálně byl druh Saturnalia tupiniquim popsán mezinárodním čtyřčlenným týmem paleontologů v roce 1999, tedy právě před čtvrt stoletím.[3] Druhové jméno tupiniquim je odvozeno z portugalštiny a domorodé guaranštiny a znamená cosi jako „rodný“ či „rodilý“. Původně byly objeveny tři částečně dochované kostry (holotyp MCP 3844-PV) a dva paratypy (MCP 3845-PV a MCP 3846-PV), které umožnily prozkoumat tohoto dinosaura poměrně detailně.
Kostra diplodoka, obřího sauropodního dinosaura z pozdní jury. Je možné, že Saturnalia byla jeho dávným vývojovým předchůdcem (nebo přinejmenším vzdáleným příbuzným).
Jeho rozměry byly dle očekávání značně malé, celková délka nepřekračovala 1,5 metru[4] a hmotnost činila podle většiny sofistikovaných odhadů jen asi deset[5] nebo jedenáct[6] kilogramů. Jednalo se tedy o tvora těžkého zhruba jako menší pes. Cesta k obřím, až desítky tun vážícím sauropodům, byla totiž v této vývojové linii nastoupena až o několik desítek milionů let později.[7] Otázka systematického zařazení saturnálie byla rovněž dlouho diskutovaná, ačkoliv o jeho vývojové příslušnosti k sauropodomorfům od samotného začátku nikdo příliš nepochyboval. Matoucí je pouze kombinace jeho anatomických znaků, příslušejících nejen sauropodomorfům, ale také teropodům (obvykle dravým a po dvou se pohybujícím dinosaurům). V roce 2003 byla například publikována studie, která na základě anatomických znaků na distální části předních končetin a lebce, velmi podobných znakům teropodů, konstatuje, že saturnálie se nacházela spíše na kmenové vývojové větvi sauropodomorfů a nešlo tedy ještě přímo o jejího „řádného zástupce“.[8] Později byl druh S. tupiniquim zařazen do čeledi Guaibasauridae a podčeledi Saturnaliinae, což je klasifikace, která je dle většiny autorit platná dodnes.[9] Saturnálie byla zkrátka vývojově velmi primitivním (bazálním) zástupcem kladu Sauropodomorpha, pravděpodobně blízce příbuzným dalšímu archaickému druhu Guaibasaurus candelariensis, žijícímu jen o několik milionů let později.
Guaibasaurus se vyskytoval téměř ve stejných oblastech jako saturnálie, a to v současné jihovýchodní Brazílii (Geopark Paleorrota ve státě Rio Grande do Sul, souvrství Caturrita, stáří zhruba 225,4 milionu let).[10] Výzkum mozkoven dochovaných exemplářů saturnálie počítačovým tomografem v letech 2017 a 2019 přinesl množství nových poznatků o potravních návycích i obecném vývoji lebky sauropodomorfů. Ohlas vědecké komunity zároveň doložil, že o tento starobylý dinosauří rod je nejen v paleontologickém světě stále značný zájem.[11] Hlava saturnálie byla v poměru ke zbytku těla velmi malá a do určité míry odlehčená a strukturálně redukovaná. To mohlo mít velký význam pro vývoj extrémně dlouhých krků pozdějších sauropodů (dosahujících délky až přes 15 metrů), neboť jejich lebka po zmenšení nepředstavovala pro cervikální (krční) část páteře významnou zátěž. A co se týká preferované potravy saturnálie, pravděpodobně se jednalo primárně o masožravce, svůj jídelníček si ale mohla zpestřovat i bezobratlými živočichy nebo rostlinnou potravou.[12] A když už máme ty vánoční svátky - paleontologové si letos 16. prosince nadělili jeden dárek předem. Byla totiž publikována vědecká práce, popisující nově objevené kosterní exempláře saturnálie, které by měly vyjasnit mnohé dohady ohledně anatomie i paleoekologie tohoto starobylého dinosaura.[13]
---------
Odkazy:
---------
[1] Langer, M. C.; Ramezani, J.; Da Rosa, Á. A. S. (2018). U-Pb age constraints on dinosaur rise from south Brazil. Gondwana Research. 57: 133–140.
[2] Griffin, C. T.; et al. (2022). Africa's oldest dinosaurs reveal early suppression of dinosaur distribution. Nature. 609: 313–319.
[3] Langer, M. C.; et al. (1999). A sauropodomorph dinosaur from the Upper Triassic (Carnian) of southern Brazil. Comptes Rendus de l'Académie des Sciences. 329 (7): 511-517.
[4] Holtz, T. R., Jr.; Rey, L. V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, 2012 - PDF). New York: Random House.
[5] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 163.
[6] Benson, R. B. J.; et al. (2017). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (5): 13-48.
[7] McPhee, B. W.; et al. (2018). A giant dinosaur from the earliest Jurassic of South Africa and the transition to quadrupedality in early sauropodomorphs. Current Biology. 28 (19): 3143–3151.e7.
[8] Langer, M. C. (2003). The pelvic and hind limb anatomy of the stem-sauropodomorph Saturnalia tupiniquim (Late Triassic, Brazil). PaleoBios. 23 (2).
[9] Bonaparte, J. F.; et al. (2007). A new specimen of Guaibasaurus candelariensis (basal Saurischia) from the Late Triassic Caturrita Formation of southern Brazil. Historical Biology. 19 (1): 73–82.
[10] Ezcurra, M. D. (2010). A new early dinosaur (Saurischia: Sauropodomorpha) from the Late Triassic of Argentina: a reassessment of dinosaur origin and phylogeny. Journal of Systematic Palaeontology. 8 (3): 371–425.
[11] Bronzati, M.; Langer, M. C.; Rauhut, O. W. M. (2019). Braincase anatomy of the early sauropodomorph Saturnalia tupiniquim (Late Triassic, Brazil). Journal of Vertebrate Paleontology. e1559173.
[12] Bronzati, M.; Müller, R. T.; Langer, M. C. (2019). Skull remains of the dinosaur Saturnalia tupiniquim (Late Triassic, Brazil): With comments on the early evolution of sauropodomorph feeding behaviour. PLoS ONE. 14 (9): e0221387.
[13] Damke, L. V. S.; et al. (2024). New specimens of Saturnalia tupiniquim (Dinosauria: Sauropodomorpha): insights into intraspecific variation, rostral anatomy, and skull size. Zoological Journal of the Linnean Society. 202 (4). zlae156.
---------
