Článek
Jedna z nejvíce napínavých scén československé filmové klasiky Karla Zemana Cesta do pravěku (1955) zobrazuje nelétavého dravého ptáka rodu Phorusrhacos, který hlasitě a strašidelně „skřehotá“ a loví jednoho ze čtveřice chlapců - ten se zachrání až skokem do vody, kde na něj v loďce čekají jeho kamarádi. Tento ptačí obr skutečně exitoval a obýval území dnešní Jižní Ameriky v období mladších třetihor. Pojďme si tedy druh Phorusrhacos longissimus nyní představit blíže. Jednalo se o obřího nelétavého ptáka ze skupiny Phorusrhacidae, jejichž nejbližšími dnešními příbuznými jsou nevinně vyhlížející seriemy (Cariama).[1] První objevenou fosilií ptačího predátora byla část zobákovité čelisti (mandibuly), získané ze sedimentů souvrství Santa Cruz, pocházejících ze středního až pozdního miocénu (stáří činí asi 13 až 20 milionů let). Fosilie na území provincie Santa Cruz na jihu Argentiny objevil tamní proslulý paleontolog konce 19. a počátku 20. století Florentino Ameghino, a to v roce 1887. Ve stejném roce tuto fosilii formálně popsal pod jménem Phorusrhacos longissimus, přičemž ale dolní čelist chybně považoval za pozůstatek jakéhosi chudozubého savce (příbuzného lenochodům a pásovcům).[2] Rodové jméno je možné doslova přeložit jako „nositel vrásek“, a to na základě vrásčitého povrchu kosti. Druhové longissimus zase znamená „nejdelší“, což odkazuje k celkové délce a proporcím kosti.
V roce 1889 Ameghino změnil rodové jméno na Phororhacos, vzhledem k pravidlům pro pojmenovávání nových živočišných taxonů má ale prioritu (a platí tedy) pouze starší jméno.[3] Přesto je možné se stále setkávat i se jménem Phororhacos, zejména v populární literatuře. Až v roce 1891 Ameghino pochopil, že má před sebou fosilii obřího ptáka, nikoliv savce.[4] Když v roce 1901 zpodobňoval forusraka americký výtvarník Charles R. Knight, nepanovaly již o jeho ptačí podstatě ani o celkově děsivém zjevu žádné pochybnosti. Holotyp MLP-118 je dnes mimochodem součástí sbírek instituce Museo de La Plata. Phorusrhacos byl tedy velkým nelétavým ptákem, živícím se lovem jiných obratlovců. Dokazuje to jeho zahnutý zobák, připomínající zobáky dravých sokolovitých ptáků a dravců současnosti, a také výrazné ostré drápy na silných zadních nohách. Ty byly zároveň dobře přizpůsobeny pro rychlý běh, takže draví ptáci zřejmě svoji kořist aktivně pronásledovali (jak to bylo ostatně vidět i ve filmu Cesta do pravěku). Není známé, jakým tempem, ale některé odhady udávají rychlost až kolem 51 km/h, téměř jako u současných pštrosů (v případě rodu Mesembriornis pak dokonce až 97 km/h, což ale může být značně přehnaný odhad).[5] Svoji kořist v podobě malých kopytníků a dalších savců lovili na otevřených prériích, které se v době miocénu na mnoha místech argentinské Patagonie rozkládaly.
Zastaralá rekonstrukce forusraka ze začátku 20. století. Podobně byl později vyobrazen i ve filmu Cesta do pravěku.
A jak byli tito opeření lovci vlastně velcí? Nedosahovali rozměrů některých svých příbuzných, jako byl Kelenken guillermoi z argentinské provincie Río Negro (dosahující výšky zhruba rovné 3 metry), přesto by nám nepochybně naháněli hrůzu. Vzhledem ke své relativně velmi lehké stavbě těla vážili dospělí forusrakové o výšce kolem 2,4 metru pouhých asi 130 kilogramů.[6] To přibližně odpovídá velkým samcům pštrosa dvouprstého, největšího v současnosti žijícího ptáka. Jejich hrozivě vyhlížející lebka byla ale dlouhá až kolem 65 centimetrů a sloužila nejspíš jako nejúčinnější lovecká zbraň.[7] Tělesnými rozměry se tedy forusrakové vyrovnali největším dnešním ptákům, měli ale nesrovnatelně mohutnější a delší lebku. Ještě rozměrnější hlavou s hrozivě zahnutým zobákem se mohl pyšnit už pouze zmíněný rod Kelenken, u kterého měřila na délku téměř 72 centimetrů.[8] Zakrnělá křídla forusraků byla na konci vybavena jakýmsi malým hákem, jímž si snad mohli přidržovat zmítající se kořist, kterou potom dobíjeli svým robustním zobákem. Mohlo se však jednat také o prostředek soubojů mezi samci tohoto rodu, případně mohou být správné obě předpokládané funkce. Forusrakové byli každopádně fantastickými tvory, skutečnými opeřenými přízraky z dávných dob, kdy ještě obří ptáci lovili velké savce.
---------
Externí odkazy:
---------
[1] Alvarenga, H. M. F.; Höfling, E. (2003). Systematic Revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia. São Paulo: Museum of Zoology of the University of São Paulo. 43 (4): 55–91.
[2] Degrange, F.; et al. (2019). New skull remains of Phorusrhacos longissimus (Aves, Cariamiformes) from the Miocene of Argentina: implications for the morphology of Phorusrhacidae. Journal of Paleontology. 93 (6): 1221-1233.
[3] Ameghino, F. (1889). Contribución al conocimiento de los mamíferos fósiles de la República Argentina. Actas de la Academia Nacional de Ciencias de la República Argentina en Córdoba. 6: xxxii-1027.
[4] Ameghino, F. (1891). Mamíferos y aves fósiles argentinas. Especies nuevas, adiciones y correcciones. Revista Argentina de Historia Natural. 1: 240-259.
[5] Blanco, R. E.; Jones, W. W. (2005). Terror birds on the run: a mechanical model to estimate its maximum running speed. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 272 (1574): 1769–1773.
[6] Deeming, D. C.; Birchard, G. F. (2009). Why Were Extinct Gigantic Birds So Small?. Avian Biology Research. 1 (4): 187–194.
[7] Degrange, F. J.; et al. (2010). Mechanical Analysis of Feeding Behavior in the Extinct „Terror Bird“ Andalgalornis steulleti (Gruiformes: Phorusrhacidae). PLoS ONE. 5 (8): e11856.
[8] Bertelli, S.; Chiappe, L. M.; Tambussi, C. (2007). A new phorusrhacid (Aves: Cariamae) from the middle Miocene of Patagonia, Argentina. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (2): 409–419.
---------
