Článek
V učebnicích přírodopisu to stojí špatně - dnešní ptáci nejsou jen „evolučními potomky“ dinosaurů, oni jsou dinosaury, jedinými žijícími zástupci této extrémně úspěšné vývojové skupiny obratlovců. Je docela dobře možné, že pokud jste v posledních třiceti letech nežili v dokonalé informační izolaci, nebude vám myšlenka pták = dinosaurus zcela nepovědomá. V žádné knize o dinosaurech sice nenajdete obsáhlejší kapitolu věnovanou recentnímu, tedy geologicky současnému, ptactvu (taková kniha by musela být z 19/20 svého obsahu věnována právě příslušníkům skupiny Aves), nicméně žádná moderní kniha nemůže zapřít jeden dlouhodobě uznávaný fakt. Všichni současní ptáci, od kolibříka či pěnkavy přes vrabce a holuba až po páva a pštrosa, jsou fakticky menšími opeřenými formami dinosaurů.[1] Nejsou „potomky dinosaurů“, stejně jako my nejsme „potomky hominidů“. Člověk je plnohodnotným recentním hominidem a ptáci jsou zase plnohodnotnými recentními dinosaury. Stále se vám to nějak nezdá? K lepšímu pochopení této skutečnosti si musíme blíže definovat pojem „dinosaurus“. Dinosaurus není prostě jen „pravěký živočich“, „šupinatý tvor z druhohorního období“ nebo „suchozemský druhohorní plaz, jehož nohy byly napřímeny pod tělem“. Podle jedné verze klasifikace je dinosaurem každý živočich, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura, tedy dvou historicky prvních popsaných neptačích dinosaurů.[2] Není přitom podstatná velikost, tvar těla nebo stáří daného jedince – důležitá je pouze jeho vývojová příbuznost.
A nyní už to hlavní – ptáci jsou bezpochyby potomky posledního společného předka iguanodona a megalosaura. Označování každého vrabce, slepice nebo pštrosa za současného dinosaura tedy není předmětem pouhé „módy“ posledních let – jde o vědecky podložený fakt. Plazopánví teropodní dinosauři nevyhynuli a v počtu více než 11 000 druhů (dvojnásobek druhové rozmanitosti současných savců) existují dodnes.[3] Tento fakt nám ovšem poněkud ztěžuje například vytváření rekordních tabulek skupiny Dinosauria. Nejmenším dinosaurem by v tom případě nebyl čínský druh Microraptor zhaoianus o velikosti vrány, nýbrž dva gramy vážící kolibřík kalypta menší (Mellisuga helenae).[4] Nejinteligentnější dinosaurus by nebyl žádný srpodrápý dromeosaurid či troodontid, nýbrž některý příslušník čeledi krkavcovitých (jako je extrémně inteligentní druh vrána novokaledonská, schopná v laboratorních podmínkách vyrábět jednoduché nástroje).[5] Nejrychlejším běžcem by nemuseli být „pštrosí dinosauři“ ornitomimové, ale samotný pštros dvouprstý (Struthio camelus) s maximální odhadovanou rychlostí běhu přes 63 km/h.[6] Ještě mnohem rychlejší je pak ve vzduchu dravec sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který při střemhlavém letu dosahuje i závratné rychlosti kolem 389 km/h.[7] Nejlepší je však v tomto smyslu odpověď na otázku, proč vlastně dinosauři vyhynuli. To se totiž za posledních zhruba 240 milionů let vůbec nestalo!
Toto patrně nejsou odpovědi, které byste chtěli slyšet nebo dokonce číst v článcích o dinosaurech. Jsou to však jediné správné odpovědi, uvážíme-li, že příslušnost k jakékoliv taxonomické skupině je založena především na tom, jaké má daný taxon předky. A v případě ptáků je tento hrdý původ nepochybný (byť to nemusí být vždy zřejmé na první pohled). Musíme si však uvědomit, že ptáci jsou jen jednou velmi specializovanou skupinou dinosaurů, takže usuzovat o všech kdysi existujících dinosaurech pouze na základě našeho mentálního obrazu jejich fyziognomie by bylo krajně zavádějící. Současní ptáci náleží do skupiny zvané obecně Aves, což je přímé znění latinského slova pro „ptáky“. V současnosti známe již velké množství kenozoických a v menším množství také křídových příslušníků této skupiny. Zároveň však známe fosilie vyhynulých primitivnějších příslušníků ptačí linie z období rané křídy a několik už také z období dávnější jury, kde leží kolébka této skupiny úspěšných obratlovců.[8] V roce 1986 stanovil paleontolog Jacques Gauthier název Avialae („ptačí křídla“) pro skupinu, zahrnující jak vlastní moderní ptáky, tak i jejich primitivnější příbuzné.[9] Mezi avialany patří jak příslušníci Aves, tak i například pozdně jurská legenda z Bavorska Archaeopteryx, raně křídový čínský prapták Confuciusornis nebo třeba někteří severoameričtí „mořští“ ptáci z období pozdní křídy.
Dokonce i obří Tyrannosaurus rex je relativně blízkým příbuzným dnešní avifauny. Snímek modelů z polského Juraparku Krasiejów (nedaleko Opolí).
Takže, co vlastně dělá ptáka ptákem? Jak vůbec poznáme, že zkoumaný či jen pozorovaný živočich je skutečným příslušníkem ptačí říše? Schopnost letu můžeme v tomto případě vyloučit jako rozpoznávací znak ihned – létají přece také netopýři, různé vývojové linie hmyzu, ve druhohorách létali také ptakoještěři a možná i někteří malí deinonychosauři (draví neptačí dinosauři). Nejde tedy v žádném případě o exkluzivní schopnost ptáků. Ostatně mnozí ptáci jsou dnes (a byli i v minulosti) druhotně nelétaví. Dnes jsou samozřejmě ptáci dobře rozlišitelní od ostatních obratlovců svojí unikátní anatomií. Ptáci mají na rozdíl od všech ostatních recentních živočichů pernatý pokryv těla. Odlišují se také lehkým, ale pevným bezzubým zobákem a celkově extrémně lehkou stavbou těla (které napomáhají četné dutiny v kostech a přítomnost vzdušných vaků). Hlavním povrchovým znakem, který odlišuje ptáky od současných plazů i savců, je však bezpochyby peří. Kdybychom neměli k dispozici žádný fosilní záznam, mohli bychom peří považovat za ojedinělý znak společný všem ptákům. Dnes však víme, že mnozí dinosauři byli opeření (v různé míře a „kvalitě“) také. Nelze přitom nezmínit, že například objev čínského heterodontosaurida rodu Tianyulong (popsaného v roce 2009) posunul plošnou šíři výskytu pernatých struktur od společného předka jediné linie teropodů až k samotnému společnému předkovi všech ptakopánvých a plazopánvých dinosaurů, tedy hodně hluboko do středního triasu![10]
Peří tak mohlo být vývojovým znakem evolučního předka všech dinosaurů, druhohorních i pozdějších. Ani tento znak tedy ptáky jasně neodděluje a přesně nedefinuje. Podobná je také situace se vzdušnými vaky a dutinami v kostech – také ty nacházíme u četných vývojových linií přinejmenším plazopánvých dinosaurů (z těch a nikoliv ptakopánvých dinosaurů se paradoxně ptáci vyvinuli, mezi plazopánvé totiž patří i primárně draví dinosauři – teropodi). V současnosti jsou nejbližšími žijícími vývojovými příbuznými ptáků krokodýli, které bychom ale při vší bujné fantazii pravděpodobně vzájemně nezaměnili.[11] V období rané křídy by nám však v ekosystémech tehdejší severovýchodní Číny činilo problémy odlišit od sebe vyspělé opeřené dinosaury a primitivní formy ptáků. Většina velkých forem suchozemských obratlovců byla tehdy totiž opeřená a téměř s jistotou i endotermní (byli schopni udržovat si stálou tělesnou teplotu). Zajímavým způsobem to ilustruje právě ony problémy s odlišením výrazně vyvinutých teropodních dinosaurů od vývojově velmi primitivních „pravých“ ptáků (jak už však víme, takové počínání nemá smysl a zároveň ani formální logiku). Pomyslná dělící čára mezi neptačími a „ptačími“ dinosaury je tak stále značně rozostřená.
Mezi charakteristiky současných ptáků tak musí patřit celý komplex znaků (systém vzdušných vaků, pomáhající v intenzivní respiraci a regulaci tělesné teploty a hydratace, distribuce dutých (pneumatizovaných) kostí, relativně velký mozek a bezzubý zobák, přítomnost kosti sáňkové a obvykle také mohutné hrudní kosti, dlouhé kosti přední končetiny formující křídlo, poloměsíčitá karpální kost, pevně srostlé kosti na mnoha místech skeletu, chůze po zadních končetinách, zkrácená kaudální (ocasní) část páteře a srůst obratlů v tzv. pygostyl, absence drápů na předních končetinách (s výjimkou juvenilních jedinců hoacinů a možná některých dalších druhů), atd.[12] Díky těmto mnoha znakům, sdíleným i s některými skupinami dravých dinosaurů, můžeme lépe stanovit míru příbuzenství mezi příslušníky Aves a jiných skupin teropodů. Pojďme si tedy na závěr zopakovat: Ptáci jsou nepochybně maniraptoři, célurosauři, tetanury, teropodi a tedy naprosto nevyvratitelně vývojově pokročilí plazopánví dinosauři. Může se nám to líbit nebo nemusí, ale obyčejná slepice (nebo vznešeněji kur domácí, Gallus gallus) je s děsivým tyranosaurem či giganotosaurem příbuzná blíže, než třeba severoamerický aligátor. Na druhou stranu však nelze než obdivovat vývojovou adaptabilitu a evoluční úspěšnost dinosaurů – vždyť obývají tuto planetu bezmála stokrát déle než náš vlastní biologický rod Homo![13]
---------
Odkazy:
---------
[1] Brusatte, S. L.; et al. (2014). Gradual assembly of avian body plan culminated in rapid rates of evolution across the dinosaur-bird transition. Current Biology. 24 (20): 2386–2392.
[2] Langer, M. C.; et al. (2017). Untangling the dinosaur family tree. Nature. 551 (7678): E1–E3.
[3] Welcome. IOC World Bird List 14.1.
[4] Benson, R. B.; et al. (2018). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13-48.
[5] Wimpenny, J. H.; et al. (2009). Cognitive Processes Associated with Sequential Tool Use in New Caledonian Crows. PLOS ONE. 4 (8): e6471.
[6] Hirt, M. R.; et al. (2017). A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest. Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122.
[7] Tucker, V. A. (1998). Gliding flight: speed and acceleration of ideal falcons during diving and pull out. Journal of Experimental Biology. 201 (3): 403–414.
[8] Cau, A. (2018). The assembly of the avian body plan: a 160-million-year long process. Bollettino della Società Paleontologica Italiana. 57 (1): 1-25.
[9] Gauthier, J. A. (1986). Saurischian monophyly and the origin of birds, in Padian, K. (ed.), The Origin of Birds and the Evolution of Flight. Memoirs of the California Academy of Sciences, vol. 8, Memoirs of the California Academy of Sciences, pp. 1–55.
[10] Barrett, P. M.; Evans, D. C.; Campione, N. E. (2015). Evolution of dinosaur epidermal structures. Biology Letters. 11 (6): 20150229.
[11] Stockdale, M. T.; Benton, M. J. (2021). Environmental drivers of body size evolution in crocodile-line archosaurs. Communications Biology. 4 (1): 38.
[12] Egawa, S. (2018). Morphogenetic mechanism of the acquisition of the dinosaur-type acetabulum. Royal Society Open Science. 5 (10): 180604.
[13] Spoor, F.; et al. (2015). Reconstructed Homo habilis type OH 7 suggests deep-rooted species diversity in early Homo. Nature. 519 (7541): 83–86.
---------
