Článek
Některé příběhy patří již neodmyslitelně k dějinám příslušných vědeckých disciplín. Jsou neustále tradovány a slouží jako demonstrace pokroku či naopak zpátečnictví, jež posunulo nebo naopak zbrzdilo vývoj toho kterého oboru. V případě našeho příběhu se setkáváme s obojím – jde o ukázku myšlenkového zpátečnictví, které ale v posledku znamenalo pokrok a příklon k racionálnímu uchopení reality okolního světa. Tato zajímavá událost se odehrála na počátku druhé čtvrtiny 18. století, v době vzmáhajícího se osvícenství a počínajícího rozkvětu přírodních věd. Ostatně populární dinosauři byli vědecky objeveni až o celé století později, v roce 1824.
Hlavní aktérem příběhu byl švýcarský přírodovědec, lékař a geograf Johann Jakob Scheuchzer. Tento pozoruhodný učenec se narodil 2. srpna 1672 v Curychu jako syn tehdejšího vrchního městského lékaře (Archiater). Není proto divu, že v roce 1692 nastoupil na studium lékařství na Univerzitě v Altdorfu nedaleko Norimberka. O dva roky později zakončil úspěšně lékařská studia na Univerzitě v Utrechtu a vrátil se do Altdorfu doplnit své vzdělání studiem matematiky. Roku 1696 se vrátil do Curychu a stal se po vzoru otce městským lékařem (byť zatím jen mladším, s titulem Poliater). Navíc mu již tehdy bylo přislíbeno univerzitní místo profesora matematiky. To ale získal až mnohem později, roku 1710. Mezitím byl roku 1703 zvolen také členem anglické Královské společnosti, což byla nesporně velká pocta. Další velký kariérní postup v podobě pozice vrchního lékaře Curychu a profesora fyziky pak pro Scheuchzera přišel až několik měsíců před jeho smrtí, v lednu 1733. Muž mnoha zájmů a skvělý pozorovatel přírody Johann Jakub Scheuchzer zemřel 23. června stejného roku ve věku nedožitých 61 let. Jeho památku stále připomínají místní názvy v Alpách (Scheuchzerhorn a Scheuchzerjoch) i celá čeleď jednoděložných rostlin – blatnicovité (Scheuchzeriaceae).[1]
Scheuchzer za život vydal kolem 34 odborných prací, mnohé z nich ale zůstaly v podobě nevytištěných rukopisů. Většina jeho prací se týká přírodních zajímavostí, se kterými se setkal, a dále s cestami, které během své dlouhodobé kariéry podnikl. Mezi nejvýznamnější příspěvky tohoto Švýcara patří právě jeho cestovatelské zápisky a zeměpisná pojednání. Jako jeden z prvních podrobně popsal geografii svého rodného Švýcarska a v roce 1712 vydal jeho podrobnou mapu (v měřítku 1 : 290 000). Z dnešního hlediska byla nejpřesnější východní část zobrazeného území, ale i celkově šlo o nejlepší mapu Švýcarska až do konce 18. století. Mapa byla výsledkem jeho četných cest po švýcarských údolích i horách. V roce 1705 navštívil proslulý Rhónský ledovec, ležící ve výšce přes 3000 m. n. m. O rok později se zmiňuje také o dracích, kteří podle vyprávění některých „důvěryhodných“ mužů obývají švýcarské jeskyně. Tyto zápisky Scheuchzerovi uškodily, protože u pozdějších autorů ztratil neprávem důvěryhodnost. Dnes již víme, že víra v draky a další legendární tvory byla v jeho době ještě obecně rozšířená (posilovaly ji i nálezy kostí zvířat z doby ledové v četných jeskyních od Francie až po Rumunsko). Scheuchzer sám ale v draky spíše nevěřil, pouze cítil povinnost zaznamenat údajné očité svědectví, které se k němu doneslo.[2]
Fosilie třetihorního velemloka, kterou Johann Jakob Scheuchzer považoval za pozůstatky desetiletého dítěte, utonulého při biblické potopě světa.
Z nastíněného životopisu je zřejmé, že Scheuchzer rozhodně nebyl žádným hlupákem, pošetilcem nebo dogmatickým zabedněncem, který si zaslouží výsměch současných historiků vědy. Přesto je hlavní postavou jednoho z nejkurióznějších případů v dějinách paleontologie (vědy o životě v pravěku) i přírodních vědách vůbec. Švýcarský učenec měl velmi široké spektrum zájmů a jedním z nich byl také výzkum zkamenělin. V jeho době ještě paleontologie jako věda neexistovala a mnohde dosud převládaly nesmyslné názory na původ zkamenělin coby výsledek tvořivé síly hvězd nebo spontánního novotvoření. Učencům s poněkud otevřenější myslí už ale bylo jasné, že tyto fosilie jsou skutečně pozůstatky kdysi dávno existujících organismů, ačkoliv si neuměli představit, jak vzdálená byla doba jejich života od současnosti. V Scheuchzerově době byl totiž stále obecně přijímán výpočet stáří světa, se kterým přišel o půlstoletí dříve irský arcibiskup James Ussher z Armaghu – totiž, že svět byl stvořen v roce 4004 př. n. l.[3] Nevíme sice, jak se na tuto otázku díval Scheuchzer, jako věřící člověk však vykládal podstatu zkamenělin rovněž za pomoci biblických reálií. A tak když se mu dostala do rukou zkamenělina třetihorního velemloka, byla situace připravená pro jednu z nejzajímavějších událostí v dějinách přírodovědy.
V roce 1726 byla v jednom lomu u města Öhningen na německo-švýcarských hranicích objevena zkamenělá kostra jakéhosi do té doby neznámého tvora. Scheuchzer pak kostru ve svém díle o přírodních zajímavostech Švýcarska Lithographia Helvetica popsal jako pozůstatky dítěte, které zemřelo při potopě světa. Název Homo, diluvii testis („Člověk, svědek potopy“) se brzy proslavil. Scheuchzer tedy objevil domněle první důkaz biblické potopy světa, tak jak je popisována v biblickém příběhu o Noemovi. Zkamenělina byla asi metr dlouhá a při troše fantazie skutečně připomínala kostru zmrzačeného malého dítěte. Přesto je Scheuchzerova interpretace kuriózní a ukazuje, že učenec se nechal předem ovlivnit svými očekáváními a důvěrou v doslovné znění bible. Jinak je totiž těžké uvěřit, že by mohl kostru obojživelníka skutečně považovat za lidskou. Okrouhlá lebka s velkými očnicemi by dnes nenechala nikoho na pochybách, že se nejedná o člověka a dokonce ani o savce. Přesto jeho interpretace nálezu zůstala v platnosti po další desetiletí a definitivně byla vyvrácena až o 85 let později! První pochybnosti o lidském původu zkamenělin se nicméně objevily roku 1758, kdy švýcarský matematik a přírodovědec Johanes Gessner nesprávně označil fosilii za pozůstatky sumce. V roce 1777 se zase objevil názor, že by mohlo jít o velkou ještěrku. Ani jedna domněnka nebyla správná, ale Scheuchzerův omyl byl již prakticky jistý.[4]
V roce 1802 se zkamenělina dostala do Teylerova muzea v holandském Haarlemu, kde se nachází dodnes. O devět let později se konečně dostala do rukou proslulému francouzskému přírodovědci Georgesi Cuvierovi, který proslul schopností zjistit původ a vzhled jakéhokoliv živočicha podle jediné jeho kosti. Vědcova intuice a schopnosti nezklamaly ani v tomto případě, Cuvier prakticky ihned prohlásil, že se jedná o pravěkého velemloka. Pomohl mu přitom i fakt, že mezitím odkryl další části horniny, které původně zakrývaly fosilii zkoumanou Scheuchzerem.[5] Legenda o člověku, utopeném při potopě světa, tak definitivně vzala za své. Miliony let starý mlok byl vědecky popsán až roku 1831 jako Salamandra scheuchzeri.[6] Jeho objevitel tedy nepřišel zkrátka, s tímto tvorem už bude Scheuchzer spojován navždy. O šest let později byl třetihorní velemlok přejmenován na dosud platné vědecké přízvisko Andrias scheuchzeri.[7] A zde už by měli zbystřit čeští čtenáři a zejména pak obdivovatelé díla Karla Čapka. Právě pod tímto názvem totiž vystupují hlavní „hrdinové“ jeho velkolepého románu Válka s mloky (1936). Také Scheuchzer se jako jedna fiktivní okrajová postava v románu objevuje. Jak je vidět, sečtělý spisovatel si historku o domnělém člověku – svědku potopy – nejspíš oblíbil také. Zaujala jej natolik, že jí složil hold a vzpomínku v jednom ze svých nejvýznamnějších literárních děl. Není ostatně divu – Scheuchzerův Homo, diluvii testis patří k ukázkovým příkladům nezadržitelného pokroku lidského poznání a patří k půvabným příběhům, které se v mnoha obměnách tradují již po desítky generací.
---------
Odkazy:
---------
Reference:
[1] Leu, U. B. (2015). Swiss Mountains and English Scholars: Johann Jakob Scheuchzer's Relations to the Royal Society. Huntington Library Quarterly. 78 (2): 329–348.
[2] Leoni, S. B.; Mathieu, J., ed. (2019). «Unglaubliche Bergwunder» Johann Jakob Scheuchzer und Graubünden. Ausgewählte Briefe 1699–1707. Instituts für Kulturforschung Graubünden.
[3] Dalrymple, G. B. (2001). The age of the Earth in the twentieth century: a problem (mostly) solved. Special Publications, Geological Society of London. 190 (1): 205–221.
[4] Col. (1933). Johann Jacob Scheuchzer, 1672—1733. Nature. 131 (3321): 902.
[5] Georges, C. (1809). Sur quelques quadrupèdes ovipares fossiles conserves dans des schistes calcaires. Annales du Muséum naturelle. 13: 397–437.
[6] von Tschudi, J. (1837). Über den Homo diluvii testis, Andrias Scheuchzeri. Neues Jahrbuch für Mineralogie, Geognosie, Geologie und Petrefaktenkunde.
[7] Böhme, M.; Vasilyan, D.; Winklhofer, M. (2012). Habitat tracking, range dynamics and palaeoclimatic significance of Eurasian giant salamanders (Cryptobranchidae) — indications for elevated Central Asian humidity during Cenozoic global warm periods. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 342–343: 64–72.
---------
